Tak trochu netradiční shrnutí za rok 2020

Loňský, veskrze ne příliš pozitivní a radostný rok 2020, toho ve světě hudby alespoň mně osobně nadělil co do počtu spíše standardní 27 kousků, ale svou kvalitou se zapsal mezi ty jednoznačně výjimečnější. Obzvláště poslední dva měsíce byly nanejvýš šťavnaté, poslední polovina z mého seznamu šla do obchodů právě v oné době. Řada umělců na sobě zapracovala, skladatelsky zabrala (což lze přisuzovat delšímu časovému úseku věnovanému kompozici a též nucené absenci koncertní činnosti), čímž vznikla širší plejáda hudebních děl daleko vyšší kvality.

Jako již tradičně, radost největší mi udělali staří pardálové. První pozici si mezi sebou rozebrala trojice - Blue Öyster Cult (návrat po devatenácti letech v plné zbroji, se vší parádou a hlavně s rozmanitou deskou plnou hitů), Nektar (tady jakoby se čas zastavil na číslovce 1973) a Wishbone Ash (pestrá a vysoce variabilní záležitost, nepostrádající solidní razanci). Příliš nezaostal ani samorost Fish, nadýchaní Toto, či brilantní Kansas. Snad jen Deep Purple mohli dopadnou energeticky přece jen výživněji.

Na první mety by se mezi úvodní trojku výše jmenovaných dostali rovněž milovaní kytaristé Joe Bonamassa (znovu deska z kategorie top) a Joe Satriani (tam letí výtka jen k nepovedenému zvuku, jinak pestrá, nenucená a zábavná věc), znovu atmosféricky dech beroucí Gazpacho, opět precizní Millenium i stále v totožné kvalitě hrající mistři fusion Tangent. Překvapení roku pak jasně bere dvojice Pattern - Seeking Animals a Nick D Virgilio, kteří celkem přesvědčivě ukazují, že v sofistikovaném prog-rocku (i popu), lze pořád - něco „nového“ vymyslet/napsat spousty krásných skladeb. Comebacky roku, nečekané a o to se srdcem více cloumající, sklízí kvalitativně na podobné úrovni znovu hrající dvojka kdysi oblíbených Psychotic Waltz a Conception.

Lepší standard pak předvedli jak Pearl Jam, Airbag, Fates Warning i Armored Saint. Mezi nesmírně osvěžující tvorbu bych zařadil nahrávky Gungfly, Mark Kelly’s Marathon, Anubis i návrat na vyšší příčky s povedenou novinkou švédů Flower Kings. Malinkatá rozpačitost tak panuje snad jen u trojice Pendragon (nechtěný návrat ke starým pořádkům), Pineapple Thief (technika na úkor písně samotné) a Wobbler (těžká prostupnost a tudíž prozatím nesnadná cesta tímto dílem).

Pendragon - Love Over Fear
Wishbone Ash - Coat Of Arms
Satriani, Joe - Shapeshifting
Psychotic Waltz - The God-Shaped Void
Toto - Old is New
Pearl Jam - Gigaton
Kansas - The Absence Of Presence
Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
Conception - State of Deception
Airbag - A Day at the Beach
Deep Purple - Whoosh!
Nektar - The Other Side
Nick D´Virgilio - Invisible
Blue Öyster Cult - The Symbol Remains
Fish - Weltschmerz
Gazpacho - Fireworker
Pineapple Thief - Versions Of The Truth
Tangent - Auto Reconnaissance
Bonamassa, Joe - Royal Tea
Fates Warning - Long Day Good Night
Armored Saint - Punching The Sky
Gungfly - Alone Together
Millenium - The Sin
Flower Kings, The - Islands
Mark Kelly’s Marathon - Mark Kelly’s Marathon
Anubis – Homeless
Wobbler - Dwellers of the Deep

2020 - desky, které mě bavily:

Rage - Wings of Rage
Vader - Solitude in madness
Sodom - Genesis XIX
Enslaved - Utgard
Trivium - What the dead man say
Benediction - Scriptures
Testament - Titans of creation
Static X - Project regeneration I.
Dark Tranquillity - Unbroken
Grave Digger - Fields of blood
Night flight Orchestra II.
Sepultura - Quadra

:)), to by mohlo být drsné, popravdě stačí mi ranní pohled do zrcadla:)

Přisadím si taky jednu relativně nedávnou zkušenost z koncertu Tata Bojs. Moje žena je kdysi hodně žrala, tak jsem jí koupil lupen na koncert, a šel jsem s ní. Pro mě za začátku super zábava, ale jenom pár písniček, pak už jsem se nudil. Nemá to rockovej elán, a ta neustálá hravost a "vtipnost" mi brzy lezla krkem. Ale lidi se bavili, hlavně dámská část publika, která byla většinou ve věku mojí ženy a evidentně se rekrutovala z bývalých fanynek:).
Teď je na řadě s koncertem pro mě naopak manželka. Několikrát jsem se zmiňoval o HYPNOS, tak report z jejich show napíše potom ona:).

Já vás rozhodně za blázny mám - protože normální člověk nemůže zvládnout rodinu, práci, naposlouchat takové kvantum muziky a ještě o tom tak zasvěceně psát. No možná bych to upravil na "šílence"

Na zdejších diskuzích se mi nejvíc líbí, že to má úroveň. I když někdo s někým nesouhlasí, vše se řeší v rámci slušnosti a respektu. Myslím, že je to i průměrným věkem, už jsme prostě vyklidnění (mlaďochům zde se omlouvám) a válčíme na jiných frontách života do krve... A taky jsem se v diskuzích dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Za to všem díky

Mně se třeba ta recenze na CYR strašně líbí, rozhodně víc než deska. Jak už jsem psal - krásně je tam vyargumentováno, proč se Ti ta deska líbí. Ono je jednoduché něco odsoudit že se mi to prostě nelíbí a hotovo. A spousta věcí, ke kterým nemám nějaký bližší vztah mi tak taky projde rukama. Občas se k nim vrátím a zjistím, že jsem se unáhlil v úsudku.
Smashing je moje srdcovka (právě mi hraje Zeitgeist, dlouho jsem to neslyšel), takže tady jsem tomu dal šanci a snažil se pochopit, co se mi tam nelíbí. Abych to měl sám pro sebe jasný.

Tatáči rockovou kapelou asi nejsou. Já je vždycky bral za takové moderní, intoušské indie, šmrnclé elektronikou, poslední dobou i výrazně popovější a uhlazenější. A velké plus mají u mně za češtinu (spolu se zmiňovaným Priessnitz).
To že se to nelíbí každému je úplně v pořádku. Zatím máme svobodu v tom, co můžeme poslouchat.

Ale jak se tady jednou diskutovali dámy na koncertech - na Tatáče jich chodí dost, a i celkem hezké. A mimo Prahu to ani nejsou totální hipsterky. No a samozřejmě oni sami jsou na živo taky fajn.

Díky, jasný. Já mám TATA BOJS tak nějak napůl cesty. Mám od nich doma asi 5 cd, ale koupil jsem si je až zpětně za nižší ceny. Nikdy je nebudu mít stejně vysoko jako SUNSHINE, PROSTITUTES nebo PRIESSNITZ, a dost možná ani ne jako starší WOHNOUT, přesto uznávám jejich talent na vypalovačky. Maj na svém kontě desky, které se mi líbí téměř celé Futuretro a Biorytmy, a pak desky kde si vysbírávám tu a tam nějakej song. Chybí mi na nich zvířeckost, nechápu je jako ROCK BAND, působí na mne jako čistý A4 papír.

Někdy je nebrat se vážně k dobru věci, někdy je to na škodu. Ono záleží, z jakého úhlu se kdo na ten který objekt kouká. U TATA BOJS někomu přijdou děsně vtipní a talentovaní, prostě fajn týpci, no problem, jsou ale lidi, kterým na nich určitý věci chybí či naopak překáží. Ani nevím jak to s nima mám já - prostě docela dobrej "pop".

Hele já se taky neberu vážně, ale na druhou stranu beru hodně vážně tenhle web a práci do něj vkládanou. Mě strašně zajímaj názory čtenářů na dané hudební dílo, nebaví mě jen když za mnou někdo chodí s červenou propisovačkou a opravuje mě každý sporný detail. Net je až moc širokej na to, abych zrovna já měl v zádech Sherlocka Holmese, kterej světu dává najevo, kde všude šlapu vedle - nežeru se, žeru tenhle web. Ale vyprávěj to někomu, kdo si nezkusil psát podobné články ani týden - měj ruku s hrnkem čaje mírně předpaženou - za chvíli se Tě zeptám , zdali Tě bolí nebo je to cajk, řekneš že úplně v pohodě, tak stůj dál s rukou předpaženou a já přijdu za pět let a zeptám se Tě na to samé.

Dneska zrovna do telefonu povídám Darthovi: "Hele, myslíš, že nás podle těch výlevů v diskusích maj lidi za blázny? Nemám od toho už nějak odstup.":) Jeho odpověď: "Já myslím že jo, maj, ale je mi to jedno.":-)))

Nejvíc se překrývám asi se Strayem. Ulver je jasná volba. Naopak chybí Taylor CMFT.

To je absolutně v pořádku, někdo radši holky a někdo vdolky

Tatáče poslouchám 20 let a mám pro ně velkou slabost. Mně se ty texty právě líbí, jsou takové hravé, jiné. Uznávám, že někdy až lehce infantilní, ale oni se sami moc vážně neberou. Další jejich silná stránka jsou melodie - stále pro ně mají cit. Jednoduché, ale ne stupidní, zajímavé, zamapatovatelné, nepřekombinované. I když se to už samozřejmě lehce opakuje po těch letech. Mají, řekněme už svůj rukopis.

No a zvuk na nové desce se mi líbí taky moc - já mám prostě rád produkci Dušana Neuwertha. I u všech ostatních kapel co jim produkoval desky. Kvalitní, moderní zvuk. A pořád je spíš o těch živých nástrojích doplněných elektronikou, zatímco CYR mi přijde prostě umělý, abys tam živý nástroj vůbec dohledal...

Každopádně, ať je CYR jaký je, jestli Smashing znova přijede, neváhám a na koncert jedu!

Zvažuju to...:) Ale bylo by to dost pocitové. Naposloucháné (diskografii) je tedy nemám:))

No vidíš, a já se marně dvakrát pokoušel něco objevit na těch nových TATABOJS. První dvě skladby a Kraftwerk in Saint Tropez budiž, hitovky se jim někdy daří, ale to ostatní má být jako co? Zjistil jsem, že začínám být trochu alergickej na potutelný slovní hříčky těchto paňáčků z Hanspaulky.:-) Je to takové ehm, ehm... dietní, čisté, možná taky korektní...nevím jak to nazvat, ale na to prostě musí být člověk úplně jinej druh než je vlastní mě.:-) Když mě Pekárek decentně tlačil do recenze, orosil jsem se, bude si jí muset napsat sám.:-)