Boomer Space

THE SMASHING PUMPKINS - Cyr

Asi překvapím, ale mě se tohle album vlastně líbí. I když bude řada příznivců devadesátkové alternativy a kytarovek skřípat zubama, mám za to, že synthy-popový kabátek a uhlazenější projev Corganovým THE SMASHING PUMPKINS vlastně sluší. Trochu sice zamrzí absence typické holčiny u baskytary, ale jinak mohu říct, že se jedná o nejcharismatičtější sbírku skladeb od této kapely za hodně dlouhou dobu a to i přesto, že 20 nových písní na ploše 72 minut znamená objemnou záležitost i pro příznivce dávných poslechových maratónů z devadesátých let. Zde jsou tedy mé dojmy shrnuty v několika odstavcích...


Pronikavě nepříjemný hlas Billy Corgana zdá se být stále hlavním poznávacím znamením. I kdyby snad kapela namísto kytar a synťáků sáhla po trumpetách, vždy to bude o něm. Na druhou stranu se zde podařilo docílit mnohem větší posluchačské vstřícnosti, uhlazenějšího projevu a osmdesátkové radio-friendly líbivosti. Může za to přímočarý ráz písní, jejich melodika, nebo aranže plné ženských vokálů a jiných zajímavostí. Určitě jde o album, které rozdělí fanouškovskou základnu na dva tábory. Mám však tu výhodu, že jsem kapelu v devadesátkách nežral a tak mě synteticky nazdobený sound a její dnešní chytlavost nevadí. Není totiž vůbec na škodu, zvlášť když je vše provedeno se zaujetím a opravdovým citem. Dovedu si představit, že příznivci z nejslavnější éry budou ohrnovat nos, přeci jen k BLONDIE měli THE SMASHING PUMPKINS vždy poměrně daleko, nebo se to alespoň v dobách prvních alb zdálo. Svým způsobem budu staré fans chápat, asi bych také nekousnul, kdyby s klávesovou deskou přišli například... ALICE IN CHAINS.


Výhodou „Cyr“ je skutečnost, že vlastní docela dost povedených písní, díky kterým mají Corganovci konečně šanci oslovit posluchače nové a zahájit úspěšnější etapu, než tomu bylo v případě předchozí dvacetiletky. Ze skladeb vážně cítím charisma a nevyhasnutý skladatelský potenciál, takže je zde šance na zrod nové generace fanoušků. Zázraky se snad ještě pořád mohou dít. Dám příklad: Britští STATUS QUO, od šedesátých let až do počátku let osmdesátých prosluli coby stadiónový boogie rock´n´roll postavený na kytarách, po éře úpadku přišli nakonec v roce 1986 se změnou v podobě „In The Army Now“ a získali si přízeň nové, jejich hudbou dosud nezasažené generace prostřednictvím mnohem popovějšího, na klávesách postaveného materiálu. Proč by se něco podobného alespoň z části nemohlo povést právě THE SMASHING PUMPKINS? Zpětně uznávám, že „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ z roku 1995 je znamenitá, generační deska, ale od jejího vydání uběhlo 25 let a já nikdy za tu dobu neměl podobnou chuť do opakovaného poslechu jejich písní než právě nyní. Díky novince, samozřejmě.



Když dáte tomuhle maratónu šanci, brzy začnete objevovat ony písňové klenoty. Tak třeba já si zrovna užívám „Confessions Of A Dopamine Addict“, tedy dle prvních poslechů nepříliš chytlavé skladby, která však záhy odhaluje mistrovskou práci s harmoniemi a lyrikou, či jejich vzájemným propojením. Co ve prospěch „Cyr“ hraje ve všech směrech je uvěřitelnost a opravdovost, jakoby ty skladby skládal Billy pouze na španělku, tak aby byly hratelné všude a v jakékoliv podobě. Zbavené hloupostí, posíleny v tom důležitém. Desce však věřím i to, že je za ní soustředěna práce celé kapely. Dočasným problémem se tak jeví pouze obří délka a fakt, že skvělé skladby jsou zde namíchané s některými slabšími. Naštěstí těch slabších postupně výrazně ubývá a posluchač se valné většině alba dostane na kloub. Pokud jste však nikdy nebyli příznivci metallicovské epopeje „Load/Reload“, možná je třeba říct, že uhlazení a kultivovaní THE SMASHING PUMPKINS asi nebudou pro vás.


K nahrávání „Cyr“, které si vzal produkčně na triko sám Billy Corgan, byl dokonce přizván James Iha, staronový kytarista ze zlatých časů, který se na hodně let kamsi zdekoval. Vynikající bubeník Jimmy Chamberlin je již dávno stálicí a to i když své umění nemůže v nové synthy etapě naplno předvést, neboť vyznění materiálu nevyžaduje jeho bouřlivost a sílu. Rytmika je zde z nemalé části naprogramovaná. Pořád tu jsou fláky, kdy Jimmy jede rovně jak dobře namazaný stroj a jeho hra potvrdí alespoň setinovou přesnost. Corgan na něj ostatně vždycky spoléhal. Posledním členem aktuální sestavy je Jeff Schroeder. Ten je již přes deset let spolehlivým Corganovým parťákem a všestranným kytaristou. V rámci aranží bylo využito i služeb dvou hostujících vokalistek – Katie Cole a Sienna Swan, které umožnily některým písním dostat do sebe (prostřednictvím žádoucího ženského elementu) vyšší barvitost a hlubší atmosféru.


THE SMASHING PUMPKINS se údajně nechali inspirovat post-punkově syntetickým zvukem ranných osmdesátek a kapelami jako JOY DIVISION nebo SIOUXIE AND THE BANSHEES a musím říct, že jim to sluší, neboť se nesnaží napodobovat své předlohy, ale naopak nové ingredience propojují se svým typickým výrazem. Vždyť taková balada „Dulcet In E“ má kouzlo starých časů a dává vzpomenout dokonce na nejslavnější písně historie kapely. To samé lze říci i o atmosférické suitě „Black Forest, Black Hills“, která má, i díky ženským back-vokálům, potenciál uhranout na hodně dlouho. Úvodní vypalovačka „The Color Of Love“ a ještě o něco zdařilejší hitovky jako  „Wrath“ nebo titulní „Cyr“ jsou strojovým rytmem ukotvené a ve směs melodické jízdy na trase start-cíl. Podobně chytlavých, dobře šlapajících rockových songů s výraznými vstupy kláves je zde dost. Jedním z vrcholů je třeba krásná „Ramona“, jejíž refrén si zkrátka budete s druhým poslechem již prozpěvovat a nebudete jej schopni dostat z hlavy. I to je devíza Corganovi skladatelské práce. Když se zakousne, nepustí.


Velmi zajímavou písní je „Purple Blood“, která v sobě spojuje zasněnost, špičkovou práci s harmoniemi, jejich neotřelost a melodický potenciál. Určitě se jedná o další z vrcholů alba. Zaujme „Wyttch“ prostoupená scénickými smyčci a dramatickým groovem, který z ní činí jednu z nejdravějších položek kompletu. Skladatelská vyspělost je vlastní i jemnějším kouskům jako „Starrcraft“ nebo „Hidden Sun“, které by za jiných okolností mohli nudit, ale této kapele se podařilo jim dát takový náboj, že jsou prostě výtečné. Ostatně, tohle se dá vztáhnout na celý materiál. Určitě bych kapelu šmahem neházel do synthy-popového ranku, Corganovci sice zůstávají stále v oblasti uhlazenějšího rocku, ale jejich práce má hloubku a vrstevnatost, stejně jako potenciál dlouhověkosti. Věřím, že tohle album si své příznivce najde a ti, kteří mu dají šanci, budou po pár dnech odměněni.


14.12.2020Diskuse (49)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
21.12.2020 08:31

Uznávám, že moje příspěvky vytržené z kontextu mohou kolikrát působit bolestivě.:-) Dost často nemám čas vše polopaticky vysvětlovat a ani chuť se hájit. Jsou věci, který maj nějakej příběh, řekněme nějakej širší kontext věcí co se děly a dějí -letité vztahy k lidem, hudebním žánrům, kapelám. Kontexty, které třeba znám jenom já, no a když tu občas něco zahlásím, tak to může působit hrubě a namistrovaně, ale je to jen slovně nevybroušené - tzn. například death metal (mimo tu první vlnu do roku 1995 která mne bavila) je pro mne už dlouho žánr, kterej mě ve své aktuální podobě nezajímá, ale zas nemám kapacity na to pořád vysvětlovat, proč zde bude tak málo. Až se objeví deathmetalovej shooter, tak to tu bude. Přízeň k HOOVERPHOBIC a MASSIVE ATTACK rozhodně nevypovídá nic o přijetí nových SMASHING PUMPKINS, spíš mě to vychází tak, že danému jedinci ta nová deska bude připadat kolotočářská.

 

afro
21.12.2020 07:58

OMLUVA! Příspěvek od autora "Stray" z 21.12.2020 07:55 psal uživatel "afro" Jsem byl ještě rozespalej...

 

Stray
21.12.2020 07:55

Stray> Teď když jsi to napsal tak pěkně polopaticky, tak rozumím a de facto i souhlasím. Pravdou je, že Placebo nebo Sunshine; o SP nemluvě mám hodně rád, ale vždycky budou tak trochu na jiný/druhý koleji. Ovšem to neznamená, že mimo, řekněme extrémější metal nemám vyložené miláčky (třeba Hooverphonic, Massive Attack atd.).

 

Tomáš
18.12.2020 21:16

No přesně jak říkáš, mi staří dinosauři odkojení Pumpkinsy 90tých let to nebudeme mít jednoduché...

Chůze je supr, taky to praktikuju, skoro každý večer. Krásně se při tom poslouchá muzika. Dnes mi hráli the.Switch a pak ještě kousek Warpaint.

Problém je zase ta stopáž alba. Bohužel jak jsem teď docela ve formě, tak dávám svůj okruh max. za hoďku, spíš i míň. Bude to asi muset rozdělit na 2 večery.

 

Stray
18.12.2020 20:19

Vztahovačný pravda někdy jsem, ale zas jsem to ještě neposunul na další level. A sice směrem k davu hlásit, že chci okamžitě hlavu svého odpůrce.:-)

Jak jsem psal v recenzi, ta nahrávka hromadu původních fans nasere a bude pro ty, kteří maj SMASHING PUMPKINS hlavně jako kytarové alternativně rockové těleso z devadesátek, těžkým oříškem. Děje se. Problémy jsou. Recenze nevyznívají zrovna pozitivně.

K poslechu ti poradím jednu věc, poslouchej to třeba ve sluchátkách při rychlé chůzi, zkrátka při cíleném pohybu. Rozhodně si k tomu nelehej na gauč.:-)

 

Tomáš
18.12.2020 18:56

Nebuď vztahovačný, já to nemyslím ve zlým

Zřejmě si pod chytlavým představujeme každý něco jiného. Nový Tatáči jsou podlě mě chytlaví - prostě na první dobrou mě to zaujalo, líbí se mi to.

SP je podle mě prostě komplikovaná deska. Musíš tomu dát čas, musíš na to mít náladu. A na první poslech mi to úpřimně přišlo nudné - synťáková masa, bez výraznějších melodií, zvuk furt stejný, tempo stejné. Nemám se tam čeho chytit. Kdyby to mělo 40 min, ok, nějak se s tím poperu, ale 70 min je fakt nálož a musíš mít motivaci abys to dal.

K tomu jsem samozřejmě poznačen historií - prvních 5 alb (už i Adore jsem vzal na milost) je pro mě kult, takže asi chápeš, že starého psa už novým kouskům těžko naučíš (tím myslím sebe)

Ale jak říkám, když se ti to líbí, tak proč ne. Vyargumentoval si to v recenzi tak skvěle, že si to pustím znova brzy, i když původně jsem to chtěl nechat delší dobu odležet.

 

Stray
18.12.2020 18:06

Vzhledem k tomu, že jsem album slyšel asi dvanáctkrát, tak tvá věta "to je snad vidět z našich reakcí" je naprosto K POSRÁNÍ - jakože argument, že ta deska není chytlavá a od někoho (od řady lidí), z nichž každý to album slyšel 1,5krát, mám brát jako vážně? Ta deska je velice chytlavá.

 

Tomáš
18.12.2020 17:14

Že jsou nový SP pop/rockovou (nebo spíš pop, kytary aby tam člověk vůbec hledal) nahrávkou souhlasím.

Ale přímočaré a ani chytlavé to rozhodně není. To je snad vidět i z našich reakcí že.

Mně to trochu připomíná poslední A perfect circle - taky mě to na první 2-3 poslechy docela nebavilo. Pak se to trochu zlomilo, menší zalíbení jsem v tom našel, ale stejně je to dle mého jejich nejslabší deska.

A tak to nejspíš bude i u SP. Možná to teda nebude nejslabší deska, kandidátů za posledních 10 let mají víc.

Mně zatím po 1,5 poslechu vadí 2 věci - délka, a docela "archaický" zvuk synťáků.

 

Stray
18.12.2020 15:45

Ani náhodou, jde spíš o jinej svět - nejen v průřezu dvou různých žánrů, ale i vkusu lidí, který okolo každého stojí. Nové SMASHING PUMPKINS považuji za přímočarou, chytlavou a prakticky pop/rockovou nahrávku, vlastně jde o ještě mechovější věc než kdy byli třeba SUNSHINE, PLACEBO nebo třeba i MANIC STREET PREACHERS, to je přece úplně jinej kontinent, než stojí lidi co pracně projíždějí metalovej extrém mravenčí zapáleností od A-Z a nevynechaj sebevíc zaměnitelnej band s křovinatým nečitatelným logem, s viděním hudebního světa těch druhých se vůbec neztotožňuji, ale že bych měl nutnost to dál rozvádět, to zas ne. Zkrátka ten kdo má pořád čas na to pouštět si kapelu jako SIX FEET UNDER (jasně, žádná první liga scény okolo BA to už dávno není), tak nikdy nemůže docenit prakticky popové SP brouzdající letos v rajských uličkách.

 

afro
18.12.2020 15:28

Stray> Jsme si nerozuměli... Já si tak trochu z tvého komentáře vyprojektoval, že lopata poslouchající tupej DM kapacitně nic jinýho nezvládne a v souvislosti s posledními SP mi to vůbec nesedělo.

tělíčko> Proč ne, často je mezí líbí/nelíbí velmi tenká linie.