Last Hardrock Outsider

TESTAMENT - Titans Of Creation

Ofrňovat se neuspokojivě nad touhle kapelou může opravdu jen vůl! Tvrdit v případě sanfranciských nestorů TESTAMENT cosi o nepůvodnosti a o stálém opakování koncepce jejich thrash metalu je holý nesmysl, dle mého hraničící až s drzostí. Něco podobného může vypustit leda člověk, který hudbu této kapely nemá moc rád, nelahodí mu. Není totiž v tomhle žánru už dlouhá léta nic lepšího. Adoroval jsem tyhle Amíky už v časech, kdy se ještě hodně dlouho nejednalo o značkový all-stars projekt, ale šlo o partu dvacetiletých kluků ze zátoky a regulérní drtivou jednotku hrající ryzí nářez, která měla na svém kontě dvě úctyhodně silná řadová alba. Chlapcům z Bay Area totiž od začátku fungování nechyběla výrazová sofistikovanost a hlavně skvělé hráčské a skladatelské portfolio, vyjímající se široko daleko. 


TESTAMENT mají ve svém středu jednoho z nejvšestrannějších kytaristů rockového světa, který navíc tvoří neopakovatelný tandem s vynikajícím riffmistrem a duší souboru. To v krátkosti k jejich kytarovému tandemu, který tvoří pověstný jing a jang zvuku TESTAMENT. Alex Skolnick po návratu do sestavy znatelně pookřál a našel v sobě znovu chuť do pořádně tvrdé hudby, pro metalového fanouška je to pouze dobře. Nezlomný sekyrnický kumpán Eric Peterson je pro fungování téhle party naprosto nepostradatelný, neboť je to právě on, kdo kolos pohání svou energií a je schopen i v časech nepříznivých do stáje přitáhnout největší borce scény do rytmické sekce. A ačkoliv Gene Hoglan i Steve DiGiorgio skutečně patří k nejlepším tandemům mezi bubeníky potažmo basáky v metalovém ranku, pořád budu tvrdit, že hudba TESTAMENT je spíše o kytarách. Od té doby co se pětice v roce 2008 vrátila na scénu skvělým comebackovým albem „The Formation Of Damnation“ dosud nezaváhala a každé čtyři roky přišla s deskou, která oproti staré éře snese ucházející srovnání. Hlavním výrazovým znakem jejich písní je totiž mocný hlas Chucka Billyho, chlapíka schopného odeřvat takřka deathmetalový val stejně pozoruhodným způsobem jako ukázkově odzpívat epický song koketující s prostředím metalových balad. Jeho projev je stále plný síly a entusiasmu a souběžně s ním se ve skvělé formě udržuje vlastně i celá hudba a uvážlivě se vyvíjející zvuk TESTAMENT.



Letos kapele vychází již čtvrtá post-comebacková a celkově třináctá řadová deska „Titans Of Creation“, erupce té nejvyšší jakosti v americké odnoži thrashe. Nedokážu si představit, co by kdo chtěl od metalu víc. Aktuální sada je znovu produkovaná anglickým studiovým mistrem Andy Sneapem. Nečekejte tedy nic jiného než skvěle ošetřený a průrazný metalový materiál, naplněný výtečnými instrumentálními výkony a rovněž pořádnou dávkou aktuální energie. A dle předpokladů se přesně tak děje. Tahle kapela zkrátka neumí zklamat. Novinku řadím spíše k těm tvrdším albům, byť ona tvrdost nemá podobu samoúčelnosti, tak jak tomu bylo v časech nejistot, jmenovitě jediného poměrně zvláštního díla „Demonic“ z roku 1997. Tehdy se kapela dokonce ocitla na dlažbě a desku si musela vydat u nějakého miniaturního labelu. To v časech nadvlády mocného labelu Nuclear Blast opravdu nehrozí. Němečtí manažeři totiž dávají prostor i jedinečným. 


Na „Titans Of Creation“ je patrná ona bouřlivost spojená s melodikou a rozjasněností, jejíž nositelem se stala nejen skvělá souhra kytarového dua, ale celé pětičlenné sestavy. Z každé skladby je cítit pohoda a ujasněná řemeslná koncepce. Obecně si myslím, že Alex Skolnick se letos, stran svých jiskrných kytarových sól, opravdu výtečně předvedl, tyto party nesou jeho nezaměnitelný otisk a jsou plné zajímavých nápadů. V kombinaci s Petersonovou riffohrou působí jejich poslech neuvěřitelně oblažujícím dojmem. Rytmika žene materiál od začátku stále vpřed a její souhra s kytarovou vazbou je naprosto bezchybná, což je potvrzeno hned dvojicí úvodních skladeb „Children Of the Next Level“ a „WWIII“. Tyto varovné divočiny dostávají materiál do neuvěřitelných obrátek a nechají posluchače vzpomenout na časy přelomových albových nářezů „The New Order“ či  „The Gathering“. Třetí skladba „Dream Deceiver“ je naopak spíše melodičtější vypalovačkou, která svou melodiku a přímočarý nájezd na zpěvný refrén přebírá z Hard N´Heavy scény přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a dostává do ní souběžně i aktuální feeling a potřebný tlak. Skoro sedmiminutová „Night Of the Witch“ je erupcí zběsilosti. Už dlouho TESTAMENT nezněli takto nebezpečně a skoro až chorobně. Možná že jejich soundu v některých okamžicích rovněž pomáhá i využití blackově laděného screamu Erica Petersona, jenž zde svým hlasem Chucka Billyho znamenitě doplňuje. Zkrátka zabijácký a vlastně i progresivní kousek.



Asi nejzajímavější skladbou je ponurá a táhlá věc ve středním tempu „City Of Angels“, kde do popředí vystupuje nejen tajemná melodika vedená Billyho vokálem, ale i uhrančivá atmosféra a sabbathovské ladění. Sedmá „Isthar´s Gate“ je prostě skvěle našlapané číslo, během něhož kapela určitě nepodlézá vysoko nastavenou laťku. Song „Symptoms“ je speciální v tom, že jde ojediněle o autorskou skladbu Alexe Skolnicka, ovšem z mého pohledu patří určitě spíše k těm průměrnějším, neboť se její ústřední motiv točí dost často kolem krátkého refrénu skandovaného nad houpavým riffem. „False Prophet“ i „The Healers“ jsou výtečné skladby odkazující posluchače na zlatý věk této kapely, až kamsi do středu první pětice řadových desek z přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy TESTAMENT žali své největší komerční úspěchy a dostali se na scéně více do povědomí. Ozvěny alb „Practice What You Preach“, „Souls Of Black“ nebo „The Ritual“ jsou všudypřítomné, byť TESTAMENT dnes vyznávají o něco tvrdší výrazivo, to si nemusíme přiznávat, to všichni víme. 


Přes obstojnou porci zapeklitějšího thrashe „Code Of Hammurabi“ se kapela dostává k dalšímu vrcholu novinky, a sice k totálnímu přímočarému nářezu na závěr, jenž dostal název „Curse Of Osiris“. Tohle je přesně to peklo, co potřebuji od thrash metalové kapely slyšet, sice je zde rychlost, tvrdost, ale také neuvěřitelná nadstavba v podobě specifického zvuku, harmonií a pěvecké dikce velkého šéfa, mimochodem znovu podporovaného vřískotem Petersona. Celek posléze zakončuje orchestrálně laděné outro „Catacombs“, což je už jenom taková třešnička na dortu. Rázem se nacházím v rozpoložení, když jsem materiálem TESTAMENT tak  nadšen, že se akorát těším na jeho opětovný poslech. Opravdu, když nebudu počítat osmdesátá léta plná těch největších titánů žánru, hrajících tou dobou v jejich nejlepších formách, pak jsou pro mne TESTAMENT nejlepší kapelou thrash metalu. Novinku navíc zdobí i povedený, pestrobarevný obal od stále více protěžovaného mistra Elirana Kantora, který je nejen autorem obalů na obou minulých albech TESTAMENT, ale zkrášlil covery i mnoha jiným významným bandám na metalové scéně posledních deseti let.


07.04.2020Diskuse (36)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

horyna
17.04.2020 14:07

afro: víš co je malinko bizarní, že mně - jako z 80% posluchači prog-rocku - se líbí od Testament také výrazně nejvíce především fošna Low. Neberu ji jako nějak výrazně tvrdou (jasně, žádná měchuřina to není:-), ale počet nápadů, vyhrávek, brilantních riffů a impozantních sól se tu blíží hranici geniality, nejen proto ji mám velmi rád. A zvuk je také fenomenální. A Joe Tempesta, škoda mluvit, subjektivně nejdokonaleji nabouchaná deska pánů z Testament.

 

afro
16.04.2020 12:57

Horyna: Já si Testament poslechnu rád vždycky, ale že bych jejich desky po přelomu tisíciletí nějak "točil" se říct nedá. Nejradši mám produkci z devadesátých let počínaje Low, protože mi připadá nejnápaditější a asi i nejtvrdší. Jsem zejména fanoušek Death Metalu, tak to z toho asi trochu pramení. ;-)

Low 10/10
Demonic 8/10
The Gathering 9/10

 

Horyna
12.04.2020 20:50

Každopádně Kamelot je vesměs klasická metalová grupa s minimem nějaké nadstavby, či výraznější originality. Máš jednu dvě desky, a jakoby jsi měl všechny:-) Po tom co to Khan mušel zabalit, spadli o další lajnu. Ale takových kapel je.

Když už píšeme do těch Testament, pro mne je jejich NE-vývoj na posledních třech albech skladatelsky i zvukově fádní až úpadkový. Citelně chybí čerstvý kompoziční duch někoho z jiného spektra- tím mám samozřejmě na mysli Skolnicka a kapku jiný zvuk by taky pomohl osvěžit. Dle mého byli v devadesátkách o vela silnější. Toto je hra na jistotu s minimem invence. Ale chápu, že někdo si v tom dokáže porochnit:-)

 

Stray
12.04.2020 11:49

horyna: o mě vůbec nejde. Já mám k té desce pozitivní vztah. Jestli je za pozitivní chápáno to, že jí mám výš než Epicu a Karmu. Spíš jsem to myslel, že neznám nikoho dalšího, kdo by si to také myslel, že Poetry Of the Poisoned válcuje nejoceňovanější stará alba. Naopak u stylově příslušných kolegů z Metalopolis to tehdy bylo "album samé kdyby". No já holt asi úplně neoceňuju ta stará alba a naskočil jsem až v době The Black Halo, kterou mám nejvýš, a tak je pro mne Poetry úplně v pohodě. jasně že je Conception lepší kapela než Kamelot. Dál Poetry nemá ani příliš vysokou známku na Encyklopedii Metallum.

 

horyna
12.04.2020 10:54

Nemyslím si, že je to nějak podceňovaná deska. Naopak tehdejší komentáře byli veskrze příznivé, album bylo bráno jako Khanův majstrštyk. I dle mého tehdy odešel na vrcholu. Ale jasně, každý máme svoje uši :-) Klasická deska Kamelot to úplně není, každopádně dle mého jej jeho nástupce nikdy nenahradil plnohodnotně a Thomas se jako komponista vesměs už jen opakuje. I proto jsem za comeback Conception hodně rád, vždy jsem je bral jako daleko zajímavější projekt a to ani nemluvím o druhém dítku Toreho, božských Ark se dvěma mega technickými namakanými nahrávkami.

 

Stray
12.04.2020 09:39

Poetry For The Poisoned zrovna dávám po letech opáčko, přiznávám, že od té doby, co jsem si to koupil, jsem si to pouštěl minimálně, ale je to neprávem podceňovaná deska, temná, hutná, sugestivní. A song Necropolis je jízda!

 

Horyna
11.04.2020 20:44

Strayi jsi těsně vedle, ta byla druhá:-) pak už ale žádná jiná. Doma mám jen Poetry for the Poisoned- pro mne nejvíce prog Kamelot.

 

Stray
11.04.2020 13:33

Horyna: Myslím, že ta jediná deska KAMELOT je The Black Halo.

 

Stray
11.04.2020 09:39

Sorry, ale Khanův hlas mě tak někdy přijde. Na druhou stranu je to fakt pan zpěvák. Prostě se do toho akorát pocitově pokládá a rozhodně to nezní nepříjemně. Opakem je výsledek jakého dociluje Tobias Sammet, tam je to sliz a šmíra od začátku do konce a je to až nepříjemné na poslech.

 

Horyna
11.04.2020 09:01

Děkuji za vcelku popisný úryvek k novince, něco podobně znějícího si i přeju a vlastně také očekávám. Ale víc už ani slovo :-) zbytek mi nech jako překvápko pro vlastní uši. Mazlavý je dobrý terminus technikus :-) a bez kvapíků se taky obejdu, proto i když Khan, nejsou Kamelot krom jedné desky mými favority.