Těsně přes započetím studiových prací museli AC/DC vyřešit úkol nelehký, týkající se nalezení vhodného adepta na post bubeníka za odešlého Simona Wrighta. Více než skvělou náhradou se nakonec stal pozitivně vyhlížející čtyřicátník Chris Slade, který brzy vešel ve známost coby „ten smějící se bubenický plešoun od AC/DC“. Nešlo zrovna o zelenáče, neboť svou hrou již skoro třicet let obohacoval zvuk dalších význačných kapel a osobností. Namátkou byl třeba bubeníkem u Toma Jonese už v šedesátých letech, posléze zakotvil v kapele MANFRED MANN´ Více

Už jsme si v našem seriálu o WALTARI asi stokrát zopakovali, že devadesátá léta byla pro finské crossoveristy požehnaným časem. Na co sáhli, to se jim dařilo, skoro bez přestávky chrlili výtečná alba a na alternativní tvrdé scéně patřili mezi zářivé klenoty. Jenže sotva se kalendář překulil do nového milénia, najednou jako když utne! Rozjetá kapela se zabrzdila, začala se potýkat se zásadními problémy a dokonce se málem rozpadla. Svoji existenci nakonec ustála, ale další řadovou desku vydala až za dlouhých pět let a navíc šlo o výrazn Více

Panečku, že to tenkrát byly ale u AMORPHIS skvělé časy. Přelom milénia zastihl tyto Finy v naprosto vrcholné a nedostižné formě i kondici. Alba „Tuonela“ a „Am Universum“ psala rockovou historii velkým a nesmazatelným písmem. AMORPHIS akcelerovali každým svým novým dílem a posunovali se na přímce kvality stále výš a výš. Jestliže u metalově naladěných fans exceloval počin „Elegy“, u těch rockově smýšlejících pak album „Tuonela“. U progresivistů zas nejzřetelněji zabodovala deska „Am Universum“ a k podsaditějšímu rockovému spektáklu měla nejblíže násl Více

Za svou vytrvalost má tento americký zhýralec na jednu stranu můj obdiv, na stranu druhou mě trochu mrzí, že se po dobu zhruba posledních šestnácti let marně snaží překročit svůj vlastní stín. Jakoby nebyl schopen ze zajetých kolejí ukročit ani o nezbytný kousíček novým směrem. Mnohokrát jsem si kladl otázku, proč jeho nová alba zdaleka nedosahují přesvědčivosti jeho klasických děl z druhé poloviny devadesátých let, případně i těch z počátku milénia? Můj názor je ten, že forma a styl, kterým se Brian Warner (pozn. tak zní jeho civilní jmén Více

Warning! Tuto recenzi píše člověk, který považuje za nejlepší album švédských progresivistů PAIN OF SALVATION debut „Entropia“. Spontánní fúze klasického prog metalu DREAM THEATER, QUEENSRŸCHE, SANCTUARY a PSYCHOTIC WALTZ s atmosférou FAITH NO MORE někde kolem „Angel Dust“, podtržená zeppelinovskou syrovostí a odvahou k experimentům neměla obdoby a svou intenzitou vyráží dech ještě dnes. „Entropia“ ohlásila novou éru a ukázala cestu, aniž by popírala tu dosavadní, vyšlapanou art rockovými velikány let sedmdesátých a metalisty v letech osmdesátých. S Více

Pod termín progresivní death metal se v dnešní době řadí mnoho kapel, které mají svůj základ ve smrtícím kovu, k němuž ovšem přidávají vše, co je v dalších žánrech inspiruje. Stejně jako u jiných progresivních a technických stylů lze i zde pozorovat obrovskou variabilitu. V daném ranku však vždy založenou na některém ze dvou pilířů; nelze přitom vyloučit ani jejich kombinaci. Prvním z nich je tvorba skutečných praotců progresivního death metalu – DEATH, CYNIC, GORGUTS nebo ATHEIST. Dotyčným byl jejich mateřský styl (který DEATH nav Více

Údajná potřeba návratu k vlastním počátkům byla u AC/DC na podzim roku 1987 přetavena i do studiových prací. Od září se totiž v jižní Francii nahrávala další řadová deska. Pod dohledem staronové a v sedmdesátých letech dvorní producentské dvojice George Young / Harry Vanda se všichni snažili navázat na starou etapu zpřed velkého průlomu s alby „Highway to Hell“ a „Back In Black“. Jenže jedna věc je o onom chtění mluvit a druhá pak jej realizovat. Z mého pohledu nebyli AC/DC od svých kořenů dál než právě na konc Více

Osmdesáté roky byly pro hudební průmysl dobou neskutečné prosperity a hojnosti. Velké, ale i malé gramofonové firmy si spokojeně mnuly ruce při každém dobře se prodávajícím artiklu z vlastní stáje a jejich bossové bohatli doslova ze dne na den. Tendence zjevování se stále nových a nových kapel, která odstartovala už v desetiletce předchozí, pokračovala strmě vzhůru a především popový a disco průmysl tou dobou zaznamenával gigantický nárůst. Ale i rocková hudba si držela svůj kredit a vedle právě nastupujícího metalu, to byly především jemnější směry rockového Více

Abych se přiznal, skotská trojice BIFFY CLYRO mne vždy míjela. Chápu, že mají mezi generací dnešních třicátníků spoustu fanoušků, rovněž chápu, že se na nich mnohým pozdává, jak neprvoplánově spojují progresivní motivy s písničkovějšími, ale co bych o nich nikdy nedokázal tvrdit, že jsou melodickou kapelou. V časech jejich velkého průlomu s pátou řadovou deskou „Only Revolutions“ (2009) jsem je poprvé zaznamenal, ale po několika nadějných klipech mne následně celá tvorba nezaujala. To jenom pro dokreslení, proč právě nyní vyšlé deváté řadové album „A Cele Více

Přelom tisíciletí byl pro příznivce death metalu gothenburgského střihu rozporuplnou dobou. Legendy CEREMONIAL OATH a AT THE GATES ulehly k mnohaletému spánku, mladší SACRILEGE je následovali a GARDENIAN s Němci NIGHT IN GALES se svému původnímu stylu vzdalovali mílovými kroky. Na druhou stranu se na scéně objevili slibní SOILWORK a stále populárnější IN FLAMES vydali klenot „Clayman“, který do sebe absorboval aktuální trendy, a otevřel tak tvrdou melodiku i širšímu publiku.Uvedené období však nezastihlo v optimální pohodě dru Více