Hrát chytlavou, pompézní a přímočaře líbivou metalovou hudbu ještě neznamená trefu do černého. Švédští DYNAZTY v současnosti zřejmě splňují představu mnohých o navenek draze působícím a nesmírně zábavném pop-metalu, který míří zpříma do srdcí evropských posluchačů. Holt asi každý máme trochu jinou představu o tom, co je na světě zábavné. Chci říct, že i v životě ne vždycky právě zeširoka rozesmáté tváře takové jsou. Tihle DYNAZTY mně připadají jako naprosto prvoplánově vedený, bujarý candrbál, který, naleštěn, ověšen řadou cinkrla Více

Vladimír Mišík. Legenda. Asi nemá cenu nosit dříví do lesa a popisovat, jak důležitá osobnost z pohledu rockové muziky to je. Já ani nejsem expertem na jeho diskografii a víceméně poslouchám jen jeho aktuální tvorbu, tj. poslední tři alba. Kdoví, možná se časem propracuji i proti proudu času ke starším albům a projektům. Když v roce 2019 po dlouhých letech vydal svoje comebackové album „Jednou tě potkám“ zaujalo mě, samozřejmě kromě obsahu, i formou. Vzít legendu a propůjčit jí současný zvuk. Spojit zkušenosti a vyzrálost s moderními trendy. Citl Více

Raz, dva, tři. Několik sekund temného intra vzbuzujícího očekávání a pak to zabuší naplno a Andrea Ferro spustí svůj growl, který je po chvíli vystřídán krásným andělským hlasem Cristiny Scabbia. Takhle nějak vypadá začátek písně „The Siege“ uvozující poslední desku LACUNY COIL „Sleeples Empire“. Úplně stejně bych ale mohl popisovat většinu dalších skladeb téhle italské gothic-melodeath-metalové pětice. Ve stylu „The Beauty and the Beast“ většinou začíná Andrea, který dodává tu drsnou (a upřímně v mnoha případech i zaměnitelnou část) vokálů a pak Více

Americká indie rocková scéna vychrlí každoročně stovky a tisíce nových kapel, z nichž jen malé procento „objevím“. Pozitivní na tom je, že je pořád co objevovat, scéna se vyvíjí a rozhodně nestagnuje. Společnými znaky posledních několika let je důraz na kvalitní syrovost, kdy nahrávka je technicky špičková, ale přesto zní syrově, někdy až s lo-fi nádechem, znovuobjevení devadesátkového feelingu a prolínání různých hudebních stylů: od grunge, přes shoegaze, až po alternativní a noise rock.TROPHY WIFE jsou dokonalým příkladem výše zmíněného. Mladé trio z Brookly Více

Německá dvojka MANTAR funguje na scéně již nějakou dobu, ale čas na to si od nich něco poslechnout, jsem si udělal až v případě právě nyní u Metal Blade Records vydaného nového alba „Post Apocalyptic Depression“. Jde o jejich šestou řadovku za třináct let existence a ve svých útrobách dílo uchovává řádně špinavý a neotesaný rockec. Průvodním znakem MANTAR je, dle mého, naprostá ucelenost a v mantinelech jejich zvuku udržovaná nápaditost. Pokud od nich znáte jednu skladbu, pak víte vše podstatné i o celém jejich albu. Tohle byla totiž první věc, která Více

Při plánování série článků o SONIC YOUTH jsme se chtěli primárně zaměřit na jejich nejpřístupnější desky. A v tomto výběru předposlední, čtrnáctá řadovka „Rather Ripped“, nemohla chybět. Od posledního recenzovaného „Dirty“ je to posun o 14 let dopředu. Tato doba byla vyplněna sérií alb, tu víc experimentálnějších, pak víc rockovějších, ale vycházejících téměř pravidelně v dvouletém intervalu. Jo to byly časy, kdy ještě kapely makaly. Začněme personáliemi. Už v roce 1999 sestavu kapely rozšířil multiinstrumentalista Jim O´Rourke, který jí ale Více

Není to až tolik týdnů zpátky, co jsem se s velkým zájmem zaposlouchal do dnes již předposlední desky „A Valediction“ od německých OBSCURA a shledal jí hodně povedenou a v jistém smyslu přelomovou. Šlo o práci, kde se kapela okolo Steffena Kummerera vydala o něco přímočařejším a posluchačsky vděčnějším směrem, než tomu bylo u jejich předchozích děl. Přestože se od etapy této nahrávky složení kapely znovu diametrálně změnilo a Steffen se prakticky rozloučil se všemi tehdejšími spoluhráči, z mého pohledu pokračuje plynule v trendu zpřímočaření vla Více

Někdy před dvěma měsíci jsem si při svém pravidelném prosívání programů pražských klubů a sálů s překvapením i radostí všimnul, že do Lucerna Music Baru míří na začátku února SOUL ASYLUM. Pecka… Začal jsem se tedy těšit i probírat se jejich „novější“ diskografií. Novější přitom v dvojnásobných uvozovkách, protože naposledy jsem je vnímal asi při vydání singlu „I Will Still Be Laughing“, a to se psal rok 1998. Občas člověk sám sebe překvapí. Jak je možné, že jsem takřka zapomněl na existenci kapely, jejíž průlomovou desku „Grave Dancer´s Více

Pekárek: Třináct let jsem čekal na to, až se bubeník Mike Portnoy vrátí do svého hudebního domova, a tím pádem i k jedné z mých srdečních kapel. No, čekal. Popravdě, přibližně do roku 2015 se mi při spatření známého loga chtělo zvracet, později se situace o něco zlepšila, nastala éra lhostejnosti. Postupné sbližování hlavních protagonistů jsem však samozřejmě registroval. Pokud jsem si zmíněný návrat přál, tak hlavně kvůli Mikeovi, jenž o něj bezesporu stál. Nebudu spekulovat nad tím, jakou musel přinést obětinu. O tom asi nejvíce vědí příslušní právníci Více

Nemá cenu chodit kolem horké kaše. Kapela je ve vrcholné skladatelské formě, hudební svět ovládl alternativní rock a grunge, a ještě navíc angažovali Butche Viga. Nemohlo to skončit jinak než tutovkou. SONIC YOUTH měli všechna esa v rukávu a využili je. Jestli poslední album „Goo“ mělo skvělý alternativní zvuk, „Dirty“ se posouvá ještě o krok dále. Album zní prostě fantasticky. Dramaturgicky pak dostáváme mix všeho, co kapela dosud vyprodukovala a zároveň jakoby tímto albem symbolicky dospěla, definitivně formulovala svojí podobu a zároveň se zřejmě nejvíce Více