Na počátku roku 1981 se kapela THIN LIZZY nacházela ve fázi totálního rozkladu. Poslední studiové album „Chinatown“ příliš nezabodovalo a sólová prvotina Phila Lynotta nazvaná „Solo In Soho“ propadla, vše tak pohltila blbá nálada a zejména pak pokračující drogová závislost principála i jeho dlouholetého parťáka, kytaristy Scotta Gorhama. Evropské turné bylo díky tragickému zdravotnímu stavu obou zmíněných hudebníků dokonce předčasně ukončeno. Šlo o první štaci, na kterou s kapelou vyjel nový člen, klávesák Darre Více

V roce 1979 vše směřovalo k nahrávání alba, u kterého jako jediného v diskografii byl zapsán kytarista Gary Moore v oficiální sestavě THIN LIZZY. „Black Rose: A Rock Legend“ je považované za poslední klasické album z vrcholné etapy. Desku, která se nakonec umístila na druhém místě britské albové hitparády a stala se tak nakonec komerčně nejúspěšnějším albem THIN LIZZY doma na Ostrovech, dle očekávání produkoval prověřený Tony Visconti, se kterým kapela již v minulosti spolupracovala (v&n Více

Hodně divoký životní styl Phila Lynotta a irských THIN LIZZY si krátce po vydání jejich nejúspěšnějšího alba „Jailbreak“ vybral svou první daň, neboť lídr kapely onemocněl žloutenkou, díky čemuž museli zrušit prestižní koncertní turné. Stalo se tak přesně v době, kdy byl o kapelu velký zájem a očekávaly jí plné sály v Británii i za Atlantikem, sály plné omladiny nažhavené na energický hard rock. V průběhu léčby již však Lynott začal psát skladby pro další desku, krátce na to nazvanou „Johnny The Fox Více

THIN LIZZY se slyšitelně poučili a po vydání nepříliš průbojného alba „Night Life“ vyrazili daleko víc na zteč, obrněni vůlí, nezlomeni neúspěchem a s jasnou vizí své budoucí práce. Bojovná nálada a pouliční rvavost v nich upevňovaly touhu po velkém průlomu, který by jim posílil sebevědomí a dodal energie do žil. To všechno se mohlo promítnout do drážek následující, v pořadí již páté desky nazvané „Fighting“ z jara 1975, a první považované za klasickou, jejíž dravěj Více

Irská skupina THIN LIZZY vznikla v erupci rockového kvasu na samotném sklonku šedesátých let coby parta velmi mladých hudebníků ovlivněných folkem, rockem i blues. V té době však nic nenasvědčovalo faktu, jak velký začne o pár let později psát příběh v dějinách moderní rockové hudby a že se její frontman Phil Lynott, syn brazilsko-irských rodičů, posléze stane v zemi zelených pastvin v podstatě opěvovaným národním hrdinou, řazeným ještě dnes na úroveň členům celosvětově proslulé kapely U2. Cesta štíhlého rocker Více

Až do roku 2000 byla skupina DEAD KENNEDYS mrtvá. Ale v tomto roce soud rozhodl ve prospěch bývalých tří spoluhráčů Jella (podrobně popsáno v profilu DEAD KENNEDYS) a ti ihned rozjeli koncertní činnost DEAD KENNEDYS s novým zpěvákem. V té době měl Jello oproti své bývalé kapele již řadu hudebních zářezů za sebou. Mohlo by se zdát, že jeho osoba ani jeho politické názory už nemohou nikoho zajímat. Ale start nových DEAD KENNEDYS bylo jistě pro nejednoho fanouška nové výbušné téma a všichni čekali, jak na tuto pro něho velmi nepříjemno Více

Jello Biafra se mi ztratil z očí po rozpadu DEAD KENNEDYS v roce 1986. To jsem byl na gymplu a zdroje informací o hudbě byly prakticky nulové. Novinky jsme čerpali jen z tajně dovezených hudebních časopisů ze zahraničí a od prodejců kazet na tajných burzách. A pak přišel konec roku 1989 a s ním se konečně Československo otevřelo světu, tedy i přívalu hudby. To už jsem byl na VŠ a začal jsem intenzivně poslouchat novou hudební stanici RÁDIO 1. Měli výbornou dramaturgii, kdy vysílali dvouhodinové bloky alternativní hudby podle žánrů a k Více

„Divný lidi dělaj divný věci, divný slova padaj jim z úst, divný lidi vedou divný kecy, já sem zůstal věrnej starejm Dead Kennedys.“ (PLEXIS – „Lepší se smát“). Nelze výstižněji popsat nerozlučné pouto hudebního fanouška a kapely DEAD KENNEDYS. Pouto na celý život. Bez kompromisů, bez okras, bez debat.DEAD KENNEDYS – jméno kapely a značka, kterou zná snad každý hudby znalý posluchač od punku, přes metal, až k rocku. DEAD KENNEDYS spojili revoluční politiku s punkovou hudbou a během jejich nedlouhé kariéry se stal Více

V pátém díle našeho objevování NEUROSIS jsem na konci v Epilogu napsal: „Tak jsme společně doputovali dechberoucí cestou skrz tajemný Neurosis World na zatím dvanáctou zastávku. Pevně doufám, že to není konečná stanice tvorby NEUROSIS.“ Ani nevím, proč jsem tu poslední větu psal. Jako by už tehdy vyskočila nějaká podvědomá obava z možného konce NEUROSIS. Bohužel po šesti letech od vydání jejich zatím finálního hudebního díla to ale vypadá, že dvanáctá zastávka bude i konečnou stanicí. Co se stalo? Nechme promluvit aktéry vzniklého dramatu. Novinov Více

Pro NEUROSIS se stala hudba a tvorba momentálním inspirativním zážitkem, a ne jejich obživou. Nemají zapotřebí nikomu nic dokazovat, o to se v hudební branži snaží jiní. Musí obstát pouze sami před sebou. Stejně tak si nic nemusí dokazovat posluchač, který se snaží jejich desky poslouchat pořád dokola a za každou cenu se nutí hudbu NEUROSIS pochopit, srovnávat ji mezi sebou a s jinými nahrávkami. Mnohdy je lepší opakovaný poslech přerušit a vrátit se k němu později. A u NEUROSIS toto doporučení platí ne dvojnásob ale desetinásob. Nic se nemá Více