Rok 2019 nám kromě jiných záležitostí přinesl jedno významné výročí – 25 let od sebevraždy Kurta Cobaina. S jeho smrtí se datuje i zánik kapely NIRVANA a i když jde o velmi smutné události, dávají nám dnes příležitost zavzpomínat na diskografii této jedné z nejvýraznějších kapel devadesátých let. Skupiny, která vydala pouhá tři řadová alba a všeobecně známá je dokonce jen dvěma deskami, co se ale týká vlivu a viditelnosti v rockové historii, málokdo ji překoná. Sám Cobain pak byl dlouhá desetiletí figurou, která nenechala snad nikoho v klidu – dokonce i Více

Dnes už spíše mezinárodní než britská heavymetalová formace SAVAGE MESSIAH vydává letos již svou pátou řadovou desku „Demons“ a druhou u německé stáje Century Media, kam kapela přestoupila před třemi lety od Earache. Čtveřice točící se okolo zpívajícího kytaristy Davea Silvera se za deset let poměrně dobře etablovala na evropské metalové mapě, neboť debutová deska „Insurrection Rising“ vyšla poměrně v tichosti již v roce 2009 a od té doby  SAVAGE MESSIAH ušli poměrně velký kus cesty. Pracovali pilně na vlastním zdokonalení, což se jim, i díky Více

Finální transformaci DEATH v těleso progresivně metalové sice předcházela znovu kompletní obměna sestavy, ale nejdřív se zastavme u jediného stabilního člena. Chuck Schuldiner zůstal na svém, byť coby kytarista už mnohem více bažil po rozevlátých vyhrávkách, abstraktním sólování a shredding riffech, než aby připustil setrvání na hutnosti podmiňující deathmetalové bouření. Stejně tak však posouval i svůj vokální projev. Jedinou nápadnou indicii, která donedávna alespoň vzdáleně souvisela s death metalem z počátků jeho kariéry, konkrétně, když zde Více

V roce 1991 prokázal někdo z Českého vydavatelství Globus International skvělý vkus a v případě jednoho licenčního vydání vlastně i dost odvahy. Myslím, že budou stačit jen názvy desek: „Rust In Peace“, „Altars of Madness“, „Harmony Coruption“ a „The Key“. Posledně uvedené album vyrazilo do světa z dílny floridských NOCTURNUS. Vedle skvostu thrashového giganta, spalujícího debutu budoucího deathmetalového kultu a příjemného deathového uklouznutí britských grindcore prominentů představovalo zdaleka nejprogresivnější a nejhůře uchopitelný kus. Není divu, že viny Více

Tak už se nám vrátili i angličtí XENTRIX. Docela se divím, že se tak stalo s podobně dlouhým zpožděním, neboť hlad po thrashmetalových návratech probíhá již nějakých deset až dvanáct let. Ale protože současnou čtyřčlennou sestavu tvoří již jen dva původní členové, jmenovitě Kristian Havard u kytary a bubeník Dennis Gasser, mám pocit, že ten důvod, stran letargie, vězel třeba v nalezení té pravé osobnosti pro post nového frontmana. Zpívajícího kytaristu se nakonec nalézt podařilo, a tak bylo možné desku „Bury The Pain“ nahrát s novicem. Na něm vězela ne Více

Druhdy glam-metalová, posléze spíše rock´n´rollová, či dokonce blues-rocková partička D.A.D. (alias Disneyland After Dark) z Dánska letos vydává své dvanácté řadové album „A Prayer For The Loud“, co k nim a jejich nové nahrávce tedy říci? D.A.D. byli na vrcholu přesně před třiceti lety, přesto se ani jednou nezastavili. Za celou tu dobu došlo v jejich sestavě k jediné změně, konkrétně na postu bubeníka. Díky pódiové image sice docela divná (prapodivné oblečení, přilby a nejrůznější pódiové náčiní), ale hudebně zajímavá jednotka, která se vždy dr Více

Křišťálová hora progresivního metalu zdolána! Definice dokonalosti, album oceňované napříč scénou a to, jak metalovými fanoušky, kteří se v průběhu devadesátých let vyprofilovali v trochu přemýšlivější komunitu, tak samosebou i hudebními publicisty zachovávajícími vždy odstup. Pokora, genialita, talent a nadhled, to vše je možné vyslechnout ze „Symbolic“, které opravdu platí za jedno z úplně nejdůležitějších alb v extrémním metalu let devadesátých, protože Chuck Schuldiner přistoupil pravdivě k tématu evoluce vlastní tvorby a své hledačství a nebojácný fee Více

Spojení metalu a gotického rocku tady již v mnoha formách bylo. Především v druhé polovině devadesátých let se prostřednictvím stáje Century Media roztrhl pytel s celou řadou evropských kapel, vyznávajících potemnělý výraz a okázalou uměleckou stylizaci, byť tehdy s produkcí značně poznamenanou kýčovitým zvukem kláves. Případ této debutující kapely je však z hlediska poměru žánrů diametrálně jiný (metal je spíš dochucovadlem gothic rocku, ne naopak), ačkoliv album může sloužit i jako příklad, že být nepůvodní ještě neznamená vyčpělý.Chci říct, že se podobná Více

Víte co mě vůči této čtveřici trochu mrzí? Že očekávání se někdy jeví mnohem větší, než jaké hudebníci skutečně mohou naplnit. Zvlášť pak mezi maratónem všech těch koncertních zastávek. Po nástupu Giny Gleason na post sólové kytaristky u BARONESS jsem, pravda že asi naivně, čekal znatelné vývojové změny, nestaly se však. Otázkou je, pro koho a zdali je to dobře nebo špatně? Pokud někoho zahuhlaný sound této kapely 100% naplňuje, tak může zůstat v naprostém klídku, BARONESS opravdu žádný velký úkrok neudělali, naopak mám pocit, že novinka je méně Více

RHAPSODY jsem si zamiloval už na debutu. Hraní na vážnou hudbu, vypjatý vokál, speedové bicí, bublavá basa, v doprovodu velmi nenápadná až jalová „Manowar“ kytara, skvělá sóla a neutuchající proud klávesové pompy a patosu. Jasná poznávací znamení, která přitahují a zároveň iritují dost metalových posluchačů. Jejich alba prakticky nezestárla. I debut „Legendary Tales“ zní přes nepatrnou zvukovou patinu vlastně dokonale. Samozřejmě především z hlediska žánrového, což ovšem berte jen jako další pochvalu. Výjimečnost tvorby těchto italských mistrů se zrodila z c Více