PLACEBO - Battle For The Sun

90%

PLACEBO verze 3.0. Takto Molko označil v jednom rozhovoru situaci, ve které se kapela ocitla v roce 2009. Ne vždy se umírající organizmus povede zachránit a ještě méně často se dokáže znovuzrodit. PLACEBO se to povedlo. Šesté album v pořadí je sice plné paradoxů, je zároveň jiné než to předchozí, ale přesto zaujímá velice důstojné místo v diskografii kapely. Ale nepředbíhejme.

Předchozí album „Meds“ z roku 2006 bylo sice skvělé po hudební stránce, kapela samotná se ale v průběhu jeho nahrávání ocitla ve smrtící spirále drog, alkoholu a sebedestrukce. Opět tím potvrdila, že skvělá umělecká díla často vznikají v hraničních situacích, které nemají s poklidným, nedej bože šťastným životem mnoho společného. Následující turné mělo k idyle taky více než daleko. A ačkoliv minimálně alkohol a drogy část členů kapely dokázalo ze své každodenní existence eliminovat, vztahy už byly narušené. V roce 2008 se kapela ocitla na rozcestí. Po odchodu (odejití) Stevena Hewitta zůstalo tvůrčí duo Molko-Olsdal bez bubeníka. Zároveň jim vypršel kontrakt s Virgin, takže zůstali bez vydavatelství. A zůstali i bez drog, takže se s čistou hlavou mohli zamyslet, co dál. První věc, na které se shodli, byly ty drogy. Jde se dál bez nich. Druhá věc byla taky jasná. Na stará kolena si teď už nebudou hledat práci v korporátu, tím pádem muzika zůstávala jedinou volbou. Další otevřenou otázkou byl post bubeníka. Tady se shodli, že žádné konkurzy ani výběrka na tento post nemíní dělat a jednoduše tomu nechali volný průběh. A jak už to tak bývá, zaúřadovala náhoda. Při americké části turné k albu „Meds“ jim předskokana dělala kalifornská emo-alternativně rocková partička EVALINE. No a jejich bubeník Steve Forrest byl v té době taky trochu na volné noze a koumal co dál. Jednoho dne mu zavolala máma a povídá, že někde četla, že v té anglické kapele, s kterou byli na turné, prý teď nemají bubeníka. Sice oficiálně nikoho nehledali, ale líná huba holý neštěstí, takže Forrest nelenil a zkontaktoval management PLACEBA s nabídkou svých služeb. Velice rychle se mu ozvali zpět a pozvali ho na pokec do Londýna. Žádná nabídka, žádný kontrakt, jen nejasné setkání. Co už, v Londýně ještě nebyl, tak to pojal jako turistický výlet, kde si možná dá pár drinků se starými parťáky a pak se vrátí do Států. Z pohledu Molka-Olsdala to bylo sice nečekané, ale když se nad tím zamysleli, taky se jim to celkem pozdávalo. Primárně totiž hledali do kapely někoho, s kým si lidsky sednou, nehledíce na jeho hráčský styl. A Forresta si pamatovali jako fajn chlápka, tak proč to nezkusit. Pak už to šlo ráz na ráz. Pokecali, zajamovali, a nabídli mu pozici stálého člena kapely. Jak sami přiznávají, o téměř 15 let mladší Forrest znamenal i tolik potřebnou novou a mladou krev, která mohla kapelu nakopnout a posunout dál. Zůstávala ještě nedořešená otázka vydavatelství. Tady udělali docela radikální rozhodnutí. Složí a nahrají album, komplet všechno to zafinancují z vlastní kapsy, a až když bude hotovo, to nabídnou nějakému labelu. Chtěli si to udělat po svém, bez jakýchkoliv zásahů zvenčí, bez tlaků, v úplné svobodě. Odvážný plán. Podívejme se na jeho detaily.

Kapela měla velice jasnou představu, kam se chce posunout. Cílem bylo udělat album s velkým, živým, silným a sonickým zvukem, které bude pestřejší a kterým opustí temnější polohy z předchozí tvorby. Zároveň v rámci snahy o nevykrádání sebe sama se nebáli pracovat s novými elementy, ať už přímočarou popovou melodikou, ke které vlastně nikdy neměli moc daleko, stejně jako s neobvyklými nástroji a zvukovými podněty. A když už se všechno mění, tak to vezmeme z gruntu. Za producenta zvolili Davida Bottrilla, Kanaďana, který se vyznamenal například na albech TOOL nebo MUSE, a zaletěli si za ním do Metal Works Studios v Torontu. Bylo to poprvé, co nahrávali mimo Evropu. TOOL několikrát v rozhovorech zmiňovali jako zvukovou inspiraci, samozřejmě žádnou transformaci do metalové kapely nečekejme, ale malilinké odstíny jejich muziky při pozorném poslechu na albu možná uslyšíme.

Jde se teda na to. Hned startovní pozice byla dobrá. Kapela posílená o mladou krev (excentricky působícího Forresta, který je ale jinak úplný mílius) je v dobrém rozpoložení, pozitivně naladěná a silně motivovaná nahrát dobrou desku. Mají z čeho vybírat, protože tvůrčí duo Molko-Olsdal v mezičase nezahálelo a pořád skládalo nové songy. Zároveň si sedli do noty s Bottrillem, takže ve studiu vládla uvolněná a pohodová atmosféra. Zmiňované studio je situované v průmyslové zóně, kde kolem něj není moc příležitostí na jakékoliv rozptylování. A i díky tomu byla session velice efektivní a rychlá (plus si to platili sami, že…). Zatím teda samá pozitiva a sociální jistoty. Jak to ale celé dopadlo?

Za mě moc dobře. Je to evidentně nejtvrdší, ale zároveň i nejpopovější nahrávka jejich diskografie. Zatímco tvrdost se zhmotňuje ve zvuku, popovost nás neomylně obejme v melodice. Navíc přidali i porci dramatičnosti a teatrálnosti. Výsledkem je burácivý alternativně rockový album, kde je sice minimum prostoru pro experimentálnější polohy, ale o to více snahy se věnovalo hymnickému pojetí kolekce. Velký zvuk, velké refrény, velké songy. Že je to na míle vzdálené punk-glamovému debutu, nebo experimentálnějším kouskům ranné diskografie je jasné jak facka. To, co ale zůstalo, je vytříbený cit pro skvělé melodie a schopnost napsat poctivý rockový song. Je to PLACEBO a zároveň to není PLACEBO.

Album otevírá ostrá „Kitty Litter“ s nervózním řezavým riffem, postupně se obalující dalšími zvukovými vrstvami, zajímavě pojatým před-refrénem, v mezihře překvapivě doplněná o tleskací vložku. „Ashtray Heart“ je vyslovená popařina, lehce dochucená osmdesátkovým synťákem, která se v názvu vrací k původnímu názvu kapely, než se z nich stali PLACEBO. Čeho si od první skladby můžeme všimnout je energický styl bubnování Forresta. Ten je obvykle do půl pasu obnažen, ostentativně dávajíc najevo svoje potetované tělo, a vypadá při tom jako člen nějaké hardcorové formace. Hraje tvrdě, někdy až agresivně, hlasitě a aktivně. Skutečně dokázal kapelu nakopnout a osvěžit její projev. Výborná je titulní „Battle For The Sun“ s košatou strukturou, která si v refrénu pomůže orchestrací k nabubřelosti a směřuje k velkolepému finále dle vzoru BIFFY CLYRO. Úplně fantastická je pak následující „For What It´s Worth“, kterou když jsem slyšel poprvé, tak jsem nevěřil, že to je PLACEBO. Opět tady máme vkusně zakomponované osmdesátkové umělé zvuky, ženské vokální harmonie a dokonce orchestraci s dechovou sekcí. Ale to vše by bylo k ničemu, kdyby song samotný neměl perfektní drive, parádní melodickou strukturu a elektrizující náboj. Zklidnění nám dopřeje „Devil In The Details“, ale jen do nástupu refrénu, kdy se to opět solidně rozjede. Molko se vrací ke svým vyšším hlasovým registrům, song je plný naléhavosti a drásajících emocí. Několikrát si pohrají s dynamikou a promíchávají klidnější a exponovanější pasáže ve výborném koktajlu. 

Další popařina a opět vynikající je „Bright Lights“. Zvuk je krásně čistý a mohutný, přesně jak si kapela na šestém albu zaslouží. Forrest táhne songy nespoutanou energií, sází tam rychlé vsuvky a přechody, nebojí se ani aktivního zapojení činelů. Z jeho úderů sálá energie, buší do své sestavy naplno. „Speak In Tongues“ by byl zřejmě jediný song, který bych byl ochotný obětovat na b-side, kdyby se někomu nezdála délka alba v rozsahu 52 minut. Ale musel by mi stát s pistolí u hlavy, jinak nic nebude. Ačkoliv melodicky možná není tak průrazný, ale zvukově se mi vážně moc líbí. „The Never-Ending Why“ kombinuje popíkovskou sloku s mohutnou hardrockovou refrénovou nadstavbou. Ten kontrast je okouzlující. A opět se nám do toho zamíchá dechová sekce, ale téměř podprahově, nerušivě. To bylo cílem Molka s Bottrillem, propašovat do písniček pro fanoušky nečekané elementy a moment překvapení. Další perla už ale čeká. „Julien“ sice začíná jako taneční song od UNDERWORLD, a ze začátku možná vyvolá až lehkou averzi, ale po minutě do klubu vpadnou nekompromisní kytary a postupně překopou strukturu až do podoby dramatického a špinavého alternativně rockového monstra. Baladická „Happy You´re Gone“ je možná lehce přeslazená, ale dokážu s tím žít. Na Molka až netypický love song obsahuje vše, co předtím PLACEBO nebylo. Dramatický, až lehce afektovaný refrén, orchestraci, teatrální nabubřelost. Zpátky do vod pro kapelu typických nás zavede „Breathe Underwater“. Jednoduchý a úderný song naopak prezentuje vše, čím PLACEBO vždy bylo. Jasná melodická linka, drive, quite-loud-quite dramaturgie, ostrý a přímočarý zvuk. A parádní závěrečnou mezihru, kde se odvážou a rozjedou to ještě na další level. Tajemným začátkem obdařená „Come Undone“ se postupně otevře v sonicky pojatý velkolepý song, který by jim mohli závidět i OASIS ve svých nejlepších letech. Povedená je i závěrečná „Kings Of Medicine“ s nostalgickým nádechem namalovaná v téměř pop-rockových barvách.

Kapela se nakonec upsala menšímu belgickému labelu PIAS a album vydala v červnu 2009. Pro následující koncertní turné se rozrostla až na šest členů, aby dokázala zachytit svou novou hudební polohu i v živém provedení. Reakce kritiků byly smíšené, ne každý dokázal skousnout větší příklon k mainstreamovému alternativnímu rocku. Mě se „Battle For The Sun“ vždy líbilo. Je tak nějak jiné než zbytek diskografie, a přece to pořád je PLACEBO. A sám jsem trochu překvapen (ani nevím proč), jak krásně uzrálo v čase.

17.05.2025	Diskuse (1)	Tomáš