PLACEBO - Sleeping With Ghosts

80%

Po třech úspěšných albech, které bylo sice každé trochu jiné, ale zároveň definovalo kapelu jako takovou, jsem byl sám zvědav, kam se PLACEBO posunou. Že se nebojí experimentovat s elektronikou, hip-hopem, nebo tanečními beaty a přitom si zachovat svojí specifickou tvář dokazovalo, že v nich pořád žije touha objevovat nová hudební území a posouvat se dál. Takže kudy se vydáme teď? Do dospělosti. V inkriminovaných letech se postupně členové kapely z dvacátníků stávali třicátníky, a posledních 7-8 let strávili v hudebním kolotoči, který si užívali naplno. Zároveň si vybudovali pozici, kdy už nikomu nic nemuseli dokazovat, a tak místo revoluce se soustředili na evoluci. Podívali se zpátky, lehce rekapitulovali (textově), lehce pokračovali v rozvoji (hudebně) a jednoduše dál psali skvělé písničky.

Po úspěšném turné k třetímu albu „Black Market Music“ si kapela vzala pauzu, aby znovu nabrala síly a zároveň měla dost času pro psaní nových písniček. Trochu neobvykle songy vznikají v létě 2002. Neobvykle z důvodu ročního období, když v minulosti kapela v tuto dobu většinou objížděla festivaly. A možná právě léto, slunce, klid a pohoda měly vliv na finální podobu alba, které v rámci diskografie působí (v rámci možností) zřejmě nejpozitivněji, nejpřístupněji a nejpohodověji. Producentem byl Angličan Jim Abbiss, který v minulosti pracoval třeba na debutu SNEAKER PIMPS (které jsem objevil právě díky pražskému koncertu PLACEBO, kde jim dělali předkapelu) a krátce poté se podepsal pod desky EDITORS, KASABIAN nebo THE ARCTIC MONKEYS. 

Kolekce směřovala jasněji k písničkové formě a v hudbě PLACEBO ubylo experimentálních konstrukcí. Zároveň ještě více než na předchůdci tady můžeme vnímat zapojení elektroniky, která sice není dominantní, ale její role se už zdaleka neomezuje jen na nějaké doplňování zvukové pestrosti nebo tvoření atmosféry z pozadí. Glamové polohy, stejně jako pop-punkové jsou téměř zapomenuté, hlavní roli dostává moderní indie rock. To možná na někoho, zejména v kombinaci s výše zmíněnou elektronikou, může dělat dojem vyměklého materiálu, já to vnímám víc jako poctivé řemeslo, uhlazenější, ale pořád jasně ukotvené na alternativní scéně. 

Z pohledu produkce je za albem vidět obrovské množství práce, zejména té dramaturgické. Množství různých zvuků, studiových efektů, prolínání živého a strojového hraní je skutečně obdivuhodné. Ale není to nikdy samoúčelné, základem je vždy dobrý song, a všechno to kolem je jen podpora. V textech se Molko věnuje zejména vztahům, ať už partnerským nebo přátelským. Je to jakási rekapitulace posledních několika let právě z tohoto pohledu, možná jistá forma psychoterapeutické snahy a pokus o usmíření. Každopádně „duchové“ z minulosti jsou zde zjevně pořád přítomní, dokonce dávají celému albu i název. Melancholie je propletená hned v několika písních, ale spíše ve formě vzpomínek. Mučivě bolestné písničky, které kapela na předchozích albech nejednou prezentovala, zde téměř nenajdeme.

Netradiční otvírák „Bulletproof Cupid“ má jediný úkol. Zmást posluchače. Agresivní, rychlý a ostrý song je čistá instrumentálka. A hned s následující „English Summer Rain“ se album vydává úplně jiným směrem. Elektronikou napumpovaný song se nese ve středním tempu, v některých pasážích zní víc jako remix, než jako „normální“ písnička. Velice povedená je „This Picture“, melodicky nekomplikovaná a přímočará, ostřejší kytary jsou opět krocené elektronikou, která jim obrušuje hrany do radio friendly podoby. První vrchol přichází s titulní „Sleeping With Ghosts“. Košatější melodická struktura, potemnělá atmosféra, výrazná basová linka a opět spousta elektroniky s procítěným zpěvem Molka dodávají songu vážnost i krásu zároveň. A vrchol zatím neopouštíme, protože na nás kapela vzápětí vypustí „The Bitter End“. Toto je poctivé old school PLACEBO s moderním zvukem. Jednoduchý riff, šlapající rytmika, ostřejší kytary, prostě hiťas. Až do temných trip-hopových hájemství nás zatáhne „Something Rotten“. Repetitivní basa spolu s těžkou elektronikou nás topí v neradostném močálu beznaděje, z kterého probublávají poslední zbytky světla v podobě jemných kytarových elementů. Tohle pro změnu hiťas už z principu nebude, ale pořád je to skvělý song. 

A zase obracíme list. Alternativní rock bez příkras prezentuje „Plasticine“. Perfektně ostré kytary vytvářejí pro PLACEBO netypickou zvukovou hradbu a musím říct, že jim to moc sluší. V mezihře tam sice pustí trochu elektroniky na zjemnění, ale závěrečné burácení to plně kompenzuje. Zřejmě nejlepším songem alba je pro mě „Special Needs“. Nádherný úvodní riff, melancholický nádech, krásná melodická linka. Dospělý a vyzrálý songwritting jako z učebnice. „I´ll Be Yours“ má opět mírně trip-hopový nádech, a veskrze neradostnou atmosféru. Návrat do indie rockových vod s post-punkovou estetikou předvádí „Second Sight“. Výborný song s divokým drivem, dynamickými skoky a hitovým potenciálem. Zajímavým kouskem je i „Protect Me From What I Want“, začínající hypnotickým klavírním motivem, postupně nabírající na síle až do burácivé indie rockové hymny. Závěrečná rozmáchlá balada „Centrefolds“ nikdy nebyla mým favoritem, i když se jí nedá upřít upřímnost a jistá atmosférická krása.

Tohle ale ještě není vše. Půl roku po vydání základního alba vychází verze obohacená o bonusový disk, obsahující covery. Část z nich byla nahrána už v minulosti pro různé singly, část se ale nahrávala přímo pro tuto příležitost. V roce 2010 pak bylo toto album pod jednoduchým názvem „Covers“ vydáno i samostatně. Ne všechno je sice zlatem, ale větší část songů je skutečně velmi povedená. Fantastický je „Bigmouth Strikes Again“ původně od THE SMITHS ještě z dob „Nancy Boy“, ale neztratí se ani „Where Is My Mind?“ od PIXIES, „I Feel You“ od DEPECHE MODE, „Running Up That Hill“ od KATE BUSH nebo „20th Century Boy“ od T.REX. Na druhou stranu „Daddy Cool“ od BONEY M si fakt mohli odpustit.

Album vychází v březnu 2003 a sbírá pozitivní kritiky, prodejům se taky celkem daří a do dnešního dne se dostaly až někam k 1,4 milionům kopií. Po ne úplně povedeném coveru třetího alba zde máme opět krásný artwork pohrávající si s duchařským motivem vycházejícím z názvu alba. Z mého pohledu je album kvalitativně vyrovnanější než předchůdce, opět zde máme několik výrazných hitů, a i ty ostatní songy nejsou žádnou vatou. Co mě naopak trochu mrzí, je, že Steve Hewitt nezopakoval parádní výkon z trojky. Tady hraje spíš na jistotu, méně výrazně a někdy je možná až zbytečně zastíněn elektronikou. A i samotné bicí mají podivný zvuk, zejména činely jsou v low-fi suchém módu. 

V rámci následujícího světového turné byl zajímavým zejména jeho závěr. Ačkoliv kapela odmítala hrát velké arény, v rámci oslav první desetiletí existence přece jen udělala výjimku. Londýnské Wembley přece nesmí vynechat žádná kapela, která už něco znamená. A PLACEBO už něco rozhodně znamenali. Takže vyjádření Molka, že nikdy ve Wembley hrát nebudou, protože to je pro mainstreamové kapely, se PLACEBO dostávají do logické pasti. Sice se pořád považují za alternativu, ale vyprodaný megakoncert svědčí o něčem jiném. Co k tomu dodat? Díky bohu za takový mainstream! Významným hostem koncertu pak byl Robert Smith (THE CURE), kterého Molko uvedl jako „jediného chlapa na světě, který smí nosit více make-upu než já“. Společně si pak zahráli jak „Without You I´m Nothing“, tak i klasiku „Boys Don´t Cry“. V roce 2004 pak ještě následovala kolekce „Once More With Feelings“ rekapitulující singly z prvních čtyřech alb a přidávající navíc i tři nové songy, z kterých vyniká skvělá „Twenty Years“.

03.05.2025	Diskuse (3)	Tomáš