VOJTA NÝDL - Dítě z větru

80%

Přichází odnikud, odchází někam a na zemi se vrátí, smířená. Skladbou „Smířená“ začíná první sólové album Vojty Nýdla, jinak člena progresivních klarinetistů CLARINET FACTORY. Otevírák par excellence. Možná však měla být zařazena až na konec. V podstatě jde o dokonalou smuteční píseň, která může v rozlučkových síních zlidovět. Odeznívá dlouho. Janáčkovo neklidné „Putování dušičky“ tak rázem dostává folk/popového bratříčka, uvolněně vyprávějícího o putování duše, která se jednou, až přijde správný čas, znovu objeví, aby dala životu jiskru čistého vědomí. Úvod tak dostal sílu vstupu do Pojarovy poetické Zahrady. Na začátku zpustlého, ale o to krásnějšího magického prostoru stojí přece také smrt. Zajímavé, text jsem dlouhou dobu ignoroval (nebo vytěsňoval?), přesto jsem atmosféru spočinutí podvědomě vnímal v každém tónu, zejména když se ozval zpěv.

Pro Nýdlův sólový debut „Dítě z větru“ je zpěv určující. Nabyla idea sólovky jasné obrysy až ve chvíli, kdy si dotyčný uvědomil, že svým hlasem dokáže utáhnout celé album? Nebo ze sebe potřeboval NĚCO dostat a narazil na limity instrumentace? Vystřihnout si občasný naléhavý part je jedna věc, postavit na takovém projevu třičtvrtěhodinovou hudební nálož druhá. „Narození naší druhorozené dcery Johanky, která při svém dramatickém příchodu na svět vážila pouhých 510 gramů, je hlavní inspirací a tématem tohoto alba. Doslova nám ji přivál vítr a byla tak lehká a křehká, že jsme se dlouho báli, že si ji zase odnese. Téma zrození a odcházení, balancování na tenké hranici mezi životem a smrtí prochází jako leitmotiv celou deskou. Ale zároveň bych si přál, aby při poslechu z písní vyzařovala určitá naděje, že i zdánlivě beznadějné příběhy mohou mít šťastné konce,“ říká o albu sám Nýdl. V podstatě už bych nemusel nic dodávat. Snad jen, že titulní skladba dále prohlubuje mocný dojem z úvodu alba. První dvě písně tvoří organický celek, i když nejsou propojené. Dynamika života a smrti provázená útěchou, které nakonec nebylo zapotřebí.

Mé obavy se zatím nepotvrzují. Zpěv nudit nezačíná. O sólový počin si svou hloubkou, se kterou se zatíná do všedního žití, říkal už dlouho. Do vínku navíc dostal extrémně silné, mnohotvaré téma a neutuchající podporu špičkové instrumentace, přetavené v dokonalá aranžmá. Perfektní zvuk Nýdlova klarinetu nemá smysl řešit. Pro srovnání doporučuji poslech původní verze „Smířené“, nahrané pod názvem „Little Love“ již v roce 2003, konkrétně pro album „Echoes from Stone“ zmíněných CLARINET FACTORY. Drtí tudíž i titulka. Klavír jako by zde lehkou jazz/popovou rukou odměřoval křehký puls a zároveň příběh – zoufalství a naděje, čekání na malý velký zázrak. Peklo si jen domýšlíte; tedy pokud vůbec chcete, nikdo to po vás nežádá, nejmíň autor. Anděl strážný přispěl klavírními tóny „od Boha“, jinak řečeno láskou. Kormidlo osudu se pomalu otáčí a vše se v dobré obrací, život tentokrát vyhrává. Mocná harmonie doznívá v ozvěně.

Poté nastupují příběhy další. Jsou o řád méně intenzivní. Jedno však mají společné s monstrózním úvodem. V každém z nich cítíte nesmírně citlivou ženskou ruku. Podíl klavíristky a producentky Beaty Hlavenkové na kvalitách Nýdlova debutu je zásadní. Nejde pouze o spoluautorskou a produkční stránku; zpěv prostě nemá empatičtějšího partnera než její klavír. Posloucháme tudíž splněný sen dvou mimořádných hudebníků, z nichž každý obdivuje a maximálně respektuje talent toho druhého. Fakt, že Hlavenková zůstává přes svůj enormní vklad skromně v pozadí, svědčí o výše uvedeném asi nejlépe.

Po ohromujícím entrée přišel čas na hraní. V „Nevyhnutelný“ se Nýdl pomalu odvazuje. Klavírní vlnky nadnášejí vztahové téma, konečně přichází jisté uvolnění. Na pilu se později přitlačí jen párkrát a spíše decentně, např. ve zhudebněné básni Bohuslava Reynka „Opuštění“. Prostá skladbička s klavírem, který stejně jako jinde nevyžaduje komentář. Snad jen, že na začátku třetí minuty přijde sólo či snad mezihra posílající již trochu sladkobolný hlas do krátkého zapomnění. Také v dalších skladbách se ukrývá muzikální mikrosvět. Platí to i pro propracovanou kramářskou píseň „Mandala z písku“ se skvělou instrumentální gradací. Kdo pohrdne patetickou atmosférou „Jin a jang“, jejíž verše a melodie mě pronásledují už třetí týden, může se nechat konejšit folklórním spadem „Hvězdného prachu“ či funky „Voláním“ s parádními bicími Daniela Šoltyse. Veškeré chmury definitivně zahání lyrika milostná. „Jiné ticho“ a „Větve stejných stromů“ vakcinují:-) lidskou existenci pořádnou dávkou smyslu. Onen znepokojivý tep se sice ve „Větvích“ na chvilku vrátí, ale jen proto, aby se po chvíli rozplynul v očekávaném splynutí. Ty dvě malé kuličky ze symbolu Jin a Jang si prostě dají pusu:-) a možná přivolají další smířenou dušičku. Pak vše zmizí, vy se proberete a hledáte tlačítko repeat.

Resumé: Na domácí scéně začíná být opět husto, přestože rok 2021 ještě zdaleka nekončí.

11.08.2021	Diskuse (14)	Pekárek hackl@volny.cz