PLACEBO - Meds

90%

Dimitri Tikovoi. Statní příslušnost – Francie. Povolání – producent a DJ. Zásluhy – usměrnění kapely PLACEBO správným směrem. Ale pěkně po pořádku. Kdo čte a poslouchá poctivě už ví, že na čtvrtém studiovém album „Sleeping With Ghost“ PLACEBO docela intenzivně koketovalo s elektronikou. Výsledek byl tuze povedený, takže kapela pojala myšlenku v tom nejenže pokračovat, ale dokonce zajít ještě dál. Ano, máme zde učebnicový příklad nebezpečné nemoci, které postihuje spoustu zejména ostrovních indie rockových kapel, které se v určité fázi svého vývoje rozhodnou odložit kytary a nahrát elektronický album. Kapely se slabší imunitou dokonce procházejí kritickou fází této nemoci a v horečkách nahrávají taneční album. Původní plán PLACEBO pro další album počítal s větším zapojením elektroniky a modifikací zvuku směrem k syntetizátorům. Možná jsem jen zbytečně hysterický, protože jejich zatím poslední řadovka „Never Let Me Go“ z roku 2022 se skutečně tímto směrem vydala a je nadmíru povedená, ale teď jsme v roce 2005 a bůhví, jak by to dopadlo. Naštěstí měli šťastnou ruku na producenta, který poctivě dělal svojí práci a nebojácně kapelu srovnal. Vysvětlil jim, že jsou „kytarová kapela“, takže se bude hrát kytarová muzika. Vzal je do poctivého old schoolového studia a vzniklo album „Meds“, které bylo od začátku moc dobré, ale časem vyzrálo do vynikajícího, vyrovnaného a nadčasového díla.

Jen aby bylo jasno – žádný návrat do zvukových hájemství prvního alba se zde nekoná. Indie punk rock s glamovým nádechem už kapela po deseti letech od debutu hrát nemínila. Naopak, šla s dobou a inspirovala se aktuálními trendy. Já tam slyším ozvěny nastupující generace amerických kapel z emo scény jako FALL OUT BOY nebo PANIC AT THE DISCO!, které jsou přirozeně začleněné do jejich tradičního zvuku a společně pak přicházejí s novou verzí aktuálního alternativního rocku. Samozřejmě se podpory PLACEBO elektroniky a kláves nevzdali úplně, ale mají své přesně určené místo a prim hrají kytary. Podobně jako na předchůdci se primárně jedná o písničkové album, experimenty jdou stranou, tady hraje moderní rocková kapela v nejlepším slova smyslu. Vyzrálá, upřímná, opět dokazující, že umí napsat vynikající písničky, které mají jak hitový potenciál, tak poselství. A tohle všechno rozhodně není málo. Celé album má vynikající zvuk. Velice kompaktní a přímočarý, bez zbytečných kudrlinek, jen velice jemně a citlivě dolaďovaný orchestrací, klavírem nebo elektronikou.

Titulní „Meds“ je skvělý otvírák. Intenzivní, plný napětí, dravý, lehce agresivní, emotivní, možná až hypnotický. Hostující Alison Mosshart z THE KILLS se krásně drží při zemi a v kontrastu k ní Brian Molko předvádí svůj typický procítěný zpěv ve vyšších registrech jako za mlada. Singlová „Infra-Red“ sice mírně zvolní tempo, ale je to hitovka jak z učebnice. Chytrá melodická linka, střídaní klidných a hlučných pasáží, trochu elektroniky na dochucení, těžko něco vyčítat. Moje výčitky ohledně zvuku bicích na předchozím albu se tady rozhodně opakovat nebudou. Teď je důstojný, jasný a přesně jaký má být. To potvrzuje i „Drag“, další přímočará vypalovačka, postavená na špinavějším zvuku kytar s výborným drivem. Ve „Space Monkey“ přece jen trochu kapela popustí uzdu experimentálnějším nápadům. Škoda jen, že ke skvělé, temně tajemné sloce nedokázali přidat zajímavější refrén, ten aktuální je trochu nudný a nenápaditý.

Nádherná „Follow The Cops Back Home“ s posmutnělou atmosférou má košatější strukturu a spoustu zajímavých elementů. Výrazné bicí, jemné kytarové vsuvky, dramatický vývoj. Být to závěrečná skladba alba, sedla by tam dokonale. Ale tam umístili jinou perlu. Na ní taky dojde. Kolovrátková „Post Blue“ stojí na výrazné rytmice kombinující zajímavý groove bicích a mohutnou skreslenou basu. „Because I Want You“ je další typickou přímočarou hitovkou s lehkým náznakem kytarových odstínů z prvních alb. Klavírním motivem začínající „Blind“ se rychle otevře ve velkolepější alternativní rockový song plující na kytarové vlně. Osobně jsem si nikdy nenašel cestu k baladě „Pierrot The Clown“, přitom je v podstatě velice povedená. Problém je jako vždy ve mně, dokonce ani nedokážu říct, co mi na tom songu nesedí. V „Broken Promise“ se představí druhý host, Michael Stipe z R.E.M.. A není jednoduché ho poznat. Ale svůj part v tomto temném a tvrdém songu zazpíval skvěle. Ačkoliv v klidné sloce nám vyhrává jemný klavírní motiv, s nástupem refrénu se na nás sesype kytarové hromobití a pere to do nás ze všech stran. Skvělý je i závěr, bicí zrychlí tempo, klavír je najednou taky temnější, a zlověstně opakované heslo „promise is a promise“ (slib je slib) zní jak vystřižené z nějakého hororu. 

„One Of A Kind“ je dalším experimentálnějším kouskem, kde se elektronicky dopovaná sloka ve stylu THE CHEMICAL BROTHERS snoubí s téměř noisovým refrénem. Je to minimálně zajímavé, ale nebojím se říct, že vlastně fakt dobré. Mrazivá pomalá „In The Cold Light Of Morning“ zní jako z období druhého alba a opět se věnuje drogové tématice. A největší perlu si PLACEBO schovali na závěr. „Song To Say Goodbye“ je dokonalá. Klavírní intro, nervózní kytary čekající na svou příležitost, perfektní melodická linka. A když pak bicí odpálí start a kytary se naplno rozjedou, poprvé aspoň na malou chvilku, dají nám ochutnat z toho, co nás čeká. Pak sice ještě jednou vše ztlumí pro druhou sloku a nechají nás v nedočkavosti čekat dál, nakonec vše jede konečně naplno. Do toho zajímavý motiv se synťáky, do toho orchestrace, do toho emotivní Molko. Perfektní.

Album se na pulty obchodů dostává v březnu 2006, i když ilegální kopie se na internetu objevují už v lednu. (Tento fenomén taky poslední dobou úplně vymizel). Kritiky nejsou špatné, ale mezi řádky lze číst mírné výčitky, že kapela hraje na jistotu, že album není tak pestré jako předchůdci, že se míň experimentuje. Za mě je to velice solidní a kompaktní album, které parádně odsýpá, nemá výraznějších slabých míst a je plné kvalitních alternativně rockových songů. A připomínám, že je to už pátý album v diskografii, která je mimořádně vyrovnaná, což zdaleka není obvyklé. Prodeje opět potvrzují velice silnou pozici kapely zejména v Německu a Francii, kde prodává už tradičně dvojnásobná čísla nosičů než v domovské Británii. PLACEBO opět bodují i za mořem, a celkově se prodeje šplhají až k 1,1 milionům kopií. Pochvalu uděluji znovu i cover artu, jednoduchý ale zajímavý.

Bohužel v období kolem nahrávání alba se začínají objevovat neshody mezi Molkem a Stevem Hewittem, které postupně rostou. Na následném světovém turné pak situace dospěje až do bodu nulové komunikace, a následně je Hewitt odejit. Dle jeho vyjádření se po návratu z turné kapela na letišti rozloučila, následně si ho management pozval na pokec a suše mu oznámili, že už není členem PLACEBO. Oficiální zdůvodnění je obvyklé „osobní a hudební rozpory“. Když budeme trochu bulvární, tak prý za tím stojí obliba kapely v různých návykových látkách, které jsou většinou dobrým sluhou, ale zlým pánem. Zjevně propojení Molko-Olsdal je skálopevné, ale ty další už ne. Každopádně sám Molko přiznal, že nahrávaní „Meds“ pro celou kapelu byly mohutné drogové a alkoholické orgie, a první nástřely songů byly hodně temné. Molko si dokonce před turné zaskočil na krátkou odvykačku a následně jel poprvé na šnůře „na sucho“. Stefan Olsdal ze solidarity s kamarádem držel basu. No a Hewitt prý ne. Jeho kariéra v PLACEBO tak skončila na podzim 2007.

10.05.2025	Diskuse (3)	Tomáš