Last Hardrock Outsider

BIFFY CLYRO - A Celebration Of Endings

Abych se přiznal, skotská trojice BIFFY CLYRO mne vždy míjela. Chápu, že mají mezi generací dnešních třicátníků spoustu fanoušků, rovněž chápu, že se na nich mnohým pozdává, jak neprvoplánově spojují progresivní motivy s písničkovějšími, ale co bych o nich nikdy nedokázal tvrdit, že jsou melodickou kapelou. V časech jejich velkého průlomu s pátou řadovou deskou „Only Revolutions“ (2009) jsem je poprvé zaznamenal, ale po několika nadějných klipech mne následně celá tvorba nezaujala. To jenom pro dokreslení, proč právě nyní vyšlé deváté řadové album „A Celebration Of Endings“, které jinak sklízí spíše pochvalné recenze, zde budu hodnotit o poznání vlažněji. Z mého pohledu ve svém alternativním rocku totiž trojice míchá koktejl z ingrediencí, jenž mě vlastně ani moc nelahodí. Z jejich zvuku je poznat určité spříznění s progresivisty, to když se skladby rozdovádí a do popředí vstupuje určitá nervnost a těžko definovatelný neklid, kterým je prosáklá jak instrumentální složka, tak naléhavý hlas frontmana Simona Neila, evokující mne svou plačtivostí projev emo-rockových a soft-coreových partiček z první dekády tohoto věku.


Neměnná sestava BIFFY CLYRO však svědčí o soudržnosti trojice, neboť právě zpívajícího kytaristu Simona Neila doprovází v rytmické sekci bratrská dvojice James Johnston / Ben Johnston od samotných počátků. Tyhle borci se dokáží řádně rozparádit a dodat skladbám Skotů na tlaku a hlomoznosti, stejně jako jim mezi tím vychází i sázky na uhlazenější křehčí projev. Trojici z Kilmarnocku na koncertech ještě doprovází dva hráči na klávesové nástroje. Tvorba BIFFY CLYRO je jimi totiž od základu prostoupená, ve výsledku je tak podivným mixem progresivního rocku, jmenovitě jeho alternativnější tváře, s naléhavým stadiónovým rockem. Jejich košatý, emotivně vyšponovaný styl mne, i díky studenější zvukové stránce, vlastně nelahodí, neboť se v jejich skladbách přestávám brzy orientovat, ztrácím koncentraci a svým způsobem mne jejich písně přijdou vzájemně si dosti podobné.



K tvorbě nové desky, střídavě vznikající od léta 2019 na Britských ostrovech a v USA, byla přizvána hned dvojice producentů. Nejprve stála zodpovědnost na bedrech Riche Costeyho, ke kterému se posléze připojil Steve Mac. Přestože se skladby nerodily snadno, vydání desky bylo nakonec, díky koronavirové pauze, odloženo ještě o další půlrok. Ve výsledku deska nabídne více poloh a celkové různorodosti, což budiž přičteno dlouhému procesu nahrávání. Vlastně tu úplně nejpřímočařejší a nejchytlavější polohu BIFFY CLYRO, odpovídající zhruba prezentaci hudby spřízněné s americkými hvězdami z FOO FIGHTERS, považuji pro sebe za nejvhodnější. Jakmile je v písních více šmodrchanců a zvratů, stejně jako vrstev kláves, už to celé cestuje do míst, se kterými nemám potřebu se prodírat.


Úvodní píseň s nosnou zpěvovou linkou „North Of No South“ jakoby signalizovala, že máme před sebou jednu z těch hymničtějších věcí od této skotské trojky. S krkolomnějšími kytarovými party a rytmickými zvraty se však dlouho neotálí a výrazná zpěvová linka zanedlouho zapadá v lese nepoklidných tónů, čemuž brzy pomohou i klávesy. Album má nakonec vážně daleko k přehlednosti. Tak jak na mne působí druhá „The Champ“, by se dalo diskutovat o vzniku další prog-rockové větve míchající skladbovou košatost a nervní klávesové party s punkově zpěvným naturelem. Deska ve svých mírnějších chvilkách nabídne třeba křehkou „Space“, aby vzápětí najela na pouliční punkové dovádění s „End Of“. Pro mne osobně má největší kouzlo velmi chytlavá stadiónová hitůvka „Instant History“, jenž působí velmi uhlazeně a byla rovněž logicky zvolena do pozice pilotního singlu. Vybral jsem si jí jako nejoblíbenější, aniž bych o jejím nasazení vydavatelskou firmou předem věděl, prostě mne hned s prvními poslechy desky padla do ucha. Je vidět, že se mé názory na to co je reprezentativní, s vkusem manažerů z vydavatelství vlastně shodují.


Myslím, že BIFFY CLYRO nahráli, z pohledu náročnějších posluchačů, úplně pohodovou desku, která jejich fanoušky potěší a se kterou jejich hodnota zjevně neklesne (nadšené ohlasy jsou toho důkazem), pro mne však zůstanou přeceňovanou partou, jejichž tvorba se ubírá většinově mimo mé hudební gusto. Dobrý, ale opakovaně si to pouštět už nemusím.




15.09.2020Diskuse (17)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Tomáš
18.09.2020 12:28

Já Biffy Clyro můžu. Objevil jsem je ještě v první polovině nultých let, snad s druhým albumem a to ještě jen začali vylejzat z undergroundu. Líbila se mi jejich divokost, zajímavý zvuk s prvky metalu, alternativní rocku i posthardcoru.

Pak přidali melodičnost (a na to má Simons velký talent) a tři alba Puzzle/Only Revolutions/ Opposites jsou pro mě jejich vrchol. Taky se s tím dostali do rockového mainstreamu (myslím v Británii, pro naše rádia je to totální alternativa/undegroung).

Pak se jejich tvorba trochu zacyklila a na novějších albech je pár zaváhání/ vaty. Taky zvuk obrousili, přidali víc kláves, občas elektroniku.

Na nový album jsem zvědavý, očekávání nemám přehnané, tak snad to bude ok.

Každopádně zůstavají výbornou živou kapelou, zatím jsem je viděl 2x a rád znova vyrazím.

Image - mění v podstatě s každým albem + samozřejmě přirozeně stárnou (nebo zrají, jak je libo). Jsou to prostě moderní rockeři, AC/DC je někde jinde to je jasné.

A dlouhé vlasy jsem taky zahodil před 30tkou, ale občas mi fakt chybí...

 

jirka7200
17.09.2020 11:39

Tvl - novovlnej Váně, to jsem slyšel tak před 35 lety :-) Franta Čech měl v tý době asi nějakej problém s orientací, už druhej text po P. Výběru s těmi názvy ulic. Klip mě zvednul náladu.

 

spajk
16.09.2020 19:06

Pavel Váně a Bronz. To mám na cédéčku jeho Best Of :-) ale jsou tam i hezký písničky, některý.
Klip skvelej, jak jsou natočený z boku a bici nejsou uprostřed, to je hodně nadčasový. To obkoukali u nějakých jazzmanů asi.

 

Prowler80
16.09.2020 18:26

Pro zajímavost ještě Váně:

https://youtu.be/lW1jNTthxFQ

 

Prowler80
16.09.2020 18:23

https://youtu.be/oipa4X0AmUY
To se kdysi objevilo poprvé v Hitšarádě, Morávek asi neměl čas na natáčení.

 

Prowler80
16.09.2020 18:17

Chápu, alespoň jsi to prubnul. Práce s tím je , to je fakt. Já bych se bez nich cejtil nesvůj, navíc po tatíkovi dosud nešedivím, což je v mejch letech pomalu zázrak. Jinak jsem svým způsobem dosti konzervativní. Tetování, náušnice atd. nic pro mě. Léta už nenosím ani hodinky.

 

Stray
16.09.2020 16:31

Nic moc. Nejdelší v roce 1994, vepředu pod bradu a vzadu na ramena. Newstedovsko 1991 - Morrisonovsky 1971 typ houně. U mne byl problém s třepením, tak jsem musel často zkrachoval a nikdy to nedorostlo do délky co bych rád, ale nejsem narcistni typ, tak jsem se na to po roce 2002 už vy. Hustota vcelku dobrá, ale nekvalita rozhodla, že to nebude má parketa.

 

Prowler80
16.09.2020 15:04

Jak jsi měl dlouhý vlasy?

 

Stray
16.09.2020 14:17

Ty to tady nečteš? Myslím, že ten stylovej rozptyl je zde znám. Za striktního fanouška Hard n Heavy se dvě dekády nepovažuji. Člověk by měl odhadnout věk, kdy jsou u něho dlouhý vlasy už jen zbytečná trapnost. Osobně jsem to s nima ukončil před třicítkou.

 

spajk
16.09.2020 12:52

Edit: vlasy