Já jsem letos zatím náramně spokojen s aktivitou a vydáním nových alb. Po armored saint budou v listopadu vydávat novou desku Prong a těch kapel, které se letos dokopávají k nějaké činnosti začíná být čím dál více a seznam stopro není konečný. Brian Tichy zakládá nový projekt Led By Vultures, na bicí mladičký syn zesnulého Taylora Hawkinse z Foo Fighters. První singl nezní špatně a Brian Tichy jako famozní bubeník zde hraje na kytaru a zpívá :))

Kdo sleduje nastupující kariéru dvou slavných synátorů Stanley/Simmons, dnes vydali druhý singl a mně to baví!
https://www.youtube.com/watch?v=JTg_QEWknPU

Dnes vyšli noví BLS a Billy Morison, ale zde jsem poměrně skeptický.

Na Metalshopu nové rozpitváno kariéry KISS s nějakou kočkou. Ještě jsem to neviděl, ale pokud ta holčina neprokáže nějaké znalosti, tak nevím, co si tam budou vyprávět :D Stále ale platí, že Metalshop TV > Vencova zašívarna. Zašívárna je pro mě naopak čím dál větší opruz, témata zajímavé, strašně bych tomu chtěl fandit ale občas je mi trapně za Vencu i jeho hosta. Teď naposledy jsem sledoval jejich diskuzi k posledním dvěma deskám Ozzyho a jako jo i ne. Některé neznalosti a tím pádem stupidní domněnky mi vadí, protože když už si chci kecat o tak uzce zaměřeném tématu, tak si o tom něco zjistím, nebo si aspoň přečtu booklet.

P.S.: Nová deska Megadeth stále baví. Neskutečné, jak mi Dave zase vytřel zrak. Baví mě zvuk, baví mě melodičtější songy, baví mě Teemu, baví mě nakonec i ten Daveův hlas, který vnímám jako naprosto autentický, reálný a bez příkras (a že by šlo studiově kouzlit, kdyby chtěli).
A když jsme u tématu Megadeth, 24. 4. vychází deska projektu Nuclear Messiah, metalový projekt primárně tažený Chrisem Polandem, ale skladba hudebníků na 11 skladbách je smrtící:
1. The Prophet Of Fallout feat. Chris Poland & William Shatner
2. Devil Won’t Let Go feat. Chris Poland, Ronnie Romero, Vinnie Moore, Vinny Appice, Don Airey, Steve Di Giorgio
3. Death Or Glory feat. Chris Poland, Thor, Bob Daisley, Glen Drover, Fred Aching
4. Ride The Sky feat. Chris Poland, Arthur Brown, Vinny Appice, Alan Davey
5. Dice And Thunder feat. Chris Poland, Rick Wakeman, Ronnie Romero, Bumblefoot, Steve Di Giorgio, Fred Aching
6. For Mad Men Only feat. Chris Poland, Pat Travers, Joe Lynn Turner, Alan Davey, Shawn Drover
7. Nuclear Messiah feat. Chris Poland, Lance Lopez, Greg Walker, Tim “Ripper” Owens, Vinny Appice, Don Airey
8. Look At Yourself feat. Chris Poland, Sebastian Bach, Derek Sherinian, Bob Daisley, Mick Box, Carmine Appice
9. She’s So Evil feat. Chris Poland, Joel Hoekstra, David Ellefson, Don Airey, Andrew Freeman, Simon Wright
10. Black Flame feat. Chris Poland, Ronnie Romero, Jonathan Cain, Phil Soussan, Glen Drover, Chris Adler
11. Electric Burn feat. Chris Poland, Marty Friedman, Joe Bouchard, Marc Lopes, Chris Adler

Jsem nečekal, že tu je recka :))) Nedávno jsem si tento výtvor koupil úplnou náhodou na vinylu za směšnou cenu. Balení krásné, ale názor zůstává stejný od doby vydání. Katastrofální produkce (pod tímto je skutečně podepsaný i Bob Rock...), zvuk a ještě katastrofálnější hudba.
Já jsem tedy k Hammettovi od nového milenia extrémně kritický, protože takový kvalitativní sešup neznám u žádného jiného kytaristy, totální vyčpělost, znuděnost, rezignace na novou tvorbu (živě násobně horší a prasení i historicky klasických sol) a zde to jen definitivně potvrdil i s celkem výrazným vykřičníkem. Já jsme fanoušek instrumentalní hudby, ale toto je maximálně nějaký podkres pod horrorový seriál. Docela by mě zajímal myšlenkový pochod vydat toto jako první solovou tvorbu Hammetta... strašné, 4/10 za High Plains Differ (mimochodem jediný song s normální stopáží). Paradoxem je, že to je 30 minutové EP a člověk ho má problém doposlouchat.
Recenze ze zahraničí na wikipedii průměrně 7,5/10, to je zase vidět, jak se nekriticky hází vysoké bodování, protože si nikdo nedovolí jít proti božským osoba z Metly. A podle komentářů zde nejsem sám, kdo je zhrozen.

tak ako všetko, aj urvanosť, jedovatost v hlase má svoju mieru, Dukes má, pre mna, zaujímavejšiu farbu hlasu, nemusí tak tlačit na pílu ako pán Zetra:), menej je často viac, album mi robí stále radost, len ten neštastný obal:), so Zetrom by už bol odložený ... neviem sa dočkat POWERRAGE, 24.4. :)

Ten remaster, to je úplně jiná káva, konečně je to hezky nazvučeno....to je jak Gamma Ray Insanity and genius, to se z originálu taky nedá poslouchat

Fajn rozhovor, určitě zkusím. Díky!

Shoda jmen :-) Moje chyba, že jsme dal stejné jméno, jako autor článku.
Když jsme už u těch dalších alb, Riot Act a Pearl Jam ( Avokádo) mám ještě hodně rád a pak už je to slabší, i když na každém je pár povedených písniček, něco tomu už prostě schází.
Je neskutečné, že ty CD jsou staré 20- 30 let. Hrozně to letí, přitom si u každého alba pomatuji, kdy alba vyšla ( jak byla přijatá/ nepřijatá) a koncerty Pearl Jam v Praze.

S odstupom času musím uznať ze Violent je fakt mazec.9/10,mne sedí viac ako posledne 3 dosky.

To je ten paradox vnimani - ja myslel, ze jsem na opacnem konci, a pritom si na tom konci ty

Kdyby to někoho zajímalo, vložil jsem do databáze DR remastrů Mekong Delty a Destruction od HRR. Největší sešup je u MD- The Music of Erich Zann. https://dr.loudness-war.info/?artist=mekong+delta&album=zann

Tadys byl trochu přísnej, poslední řadovka PEARL JAM mě totiž přijde snad jejich nejlepším albem od bezejmenného z 2006.

Tomáš je s náma jako pisálek už víc než dva roky, první článek - únor 2024, co ovšem otáčí tělo do záklonu, je fakt, že od té doby napsal 227 článků, tj. přes 110 ročně.

Díky za recenzi.

Za mě má tahle deska hlavně problém v tom, že na rozdíl od dvou fenomenálních předchůdců nedrží kvalitu na celý ploše. Pár věcí ryze zapomenutelných, to se dřív nedělo. Abych tu nepsal nesmysly, tak jsem si teď musel SNW znovu připomenout a vlastně se to na pár otravných výjimek neposlouchá vůbec špatně, ta náladotvornost tu pořád je, jen toho v člověku po poslechu moc nezůstane. Občas dostanu chuť si pustit „starý“ Deftones, ale po SNW nesáhnu, v tom je tak nějak všechno.

Ještě taková vzpomínka, i když úplně nesouvisí s tímhle albem. Deftones byli na český klubový scéně takovej menší kult a jak sem tehdy nejezdili hrát (a už zase nejezdí, ostudy), tak si scéna pomohla sama a uspořádalo se (snad několik) Defestů. My na ten možná úplně první, někdy v první půlce nultých let, vyrazili jako parta poďobaných puberťáků ze západočeskýho maloměsta a byl to teda formativní zážitek, už si pamatuju spíš jen útržky a vinou mnoha okolností možná trochu nespolehlivě, ale myslím že ten magický den obsahoval: požár vagónu v Přešticích (my nic), bloudění po Praze ještě s papírovou mapou a hledání Modrý Vopice, koncerty (každá kapela v setlistu jeden Deftones cover) miminálně Rumburax, Kombucha, Dive (tehdy dva bubeníci?), Jade WahOo a nakonec The Switch (ty už v oblacích prachu ukončila policie kvůli stížnostem na hluk), potácení se po Praze a hledání hlavního nádraží, nález hlavního nádraží, nákup Holby v plechu ve stánku a čekání na první vlak ve společnosti místních "obyvatel". Žil jsem z toho zážitku ještě několik měsíců.

No to já jsem se do devadesátek taky ideálně trefil, ale asi jen věkově. Hele, dokážu tam ze zpětnýho pohledu najít spousty skvělého, ale když v tom člověk byl, tak to tak nefungovalo, propagovali se LEMONHEADS na místo VAN HALEN, PRESIDENT OF THE USA místo SLAYER a HOLE místo WHITESNAKE.:) Ta atmosféra budila dojem, že hudba jsem poslouchal, a dnes je považována za velký klasik rock, je mrtvá. Ta dekáda dodala světu mnoho skvělého a nezačala vůbec špatně, právě naopak začátek 90s byl skvělý, i já jsem se v teen věku zažral do všech těch alb jako Rust In peace, Seasons In The Abyss, Slave to the Grind, Empire, No More Tears..., jenže pak se to celý nějak zvrhlo a vyvíjelo děsnbě blbým směrem a polovina devadesátek už byla hodně mimo, hodně alternativní a deformovaná, 1995 mi bylo dvacet a soudobou hudbu jsem prakticky nedokázal pozřít.:-)

Seriál o Deftones, skvělý, to jsem tu správně😊 Díky za ty dary, Tomáši.

Zvláštní, zprvu trochu nenápadná deska, ale po pár posleších drahokam. Tady je totiž správně úplně všechno.

Všeho je přesně tak akorát, je to akorát tvrdý, akorát melodický, akorát divný. Povedlo se jim vytvořit svý vrcholný dílo, i když byli při skládání nejspíš dost v prdeli (ta odevzdaná atmosféra z toho úplně stříká), nebo možná právě proto.

Musim ale hlavně vypíchnout skvěle seřazený skladby, deska od začátku do konce dýchá. Minerva je samozřejmě povznášející, ale ještě nad ní pro mě ční Battle Axe a Deathblow, nenápadný šlehy, který ale doslova dřou pro dramaturgii celý desky.

Pro mě má koruna diskografie Deftones tři vrcholy a tenhle je z nich ten nejvyšší.