Hate kvůli Dukesovi neexistuje, i kdyby byl Souza sebeneodmyslitelnější složkou zvuku. Mám pocit, že generace mileniálů jej v nultých letech vzala za svého, byť pro mne bude stále zpěvákem neurazí/nenadchne, ale hate? To snad ne?

Shoda jmen :-) Moje chyba, že jsme dal stejné jméno, jako autor článku.
Když jsme už u těch dalších alb, Riot Act a Pearl Jam ( Avokádo) mám ještě hodně rád a pak už je to slabší, i když na každém je pár povedených písniček, něco tomu už prostě schází.
Je neskutečné, že ty CD jsou staré 20- 30 let. Hrozně to letí, přitom si u každého alba pomatuji, kdy alba vyšla ( jak byla přijatá/ nepřijatá) a koncerty Pearl Jam v Praze.

S odstupom času musím uznať ze Violent je fakt mazec.9/10,mne sedí viac ako posledne 3 dosky.

To je ten paradox vnimani - ja myslel, ze jsem na opacnem konci, a pritom si na tom konci ty

Kdyby to někoho zajímalo, vložil jsem do databáze DR remastrů Mekong Delty a Destruction od HRR. Největší sešup je u MD- The Music of Erich Zann. https://dr.loudness-war.info/?artist=mekong+delta&album=zann

Tadys byl trochu přísnej, poslední řadovka PEARL JAM mě totiž přijde snad jejich nejlepším albem od bezejmenného z 2006.

Tomáš je s náma jako pisálek už víc než dva roky, první článek - únor 2024, co ovšem otáčí tělo do záklonu, je fakt, že od té doby napsal 227 článků, tj. přes 110 ročně.

Díky za recenzi.

Za mě má tahle deska hlavně problém v tom, že na rozdíl od dvou fenomenálních předchůdců nedrží kvalitu na celý ploše. Pár věcí ryze zapomenutelných, to se dřív nedělo. Abych tu nepsal nesmysly, tak jsem si teď musel SNW znovu připomenout a vlastně se to na pár otravných výjimek neposlouchá vůbec špatně, ta náladotvornost tu pořád je, jen toho v člověku po poslechu moc nezůstane. Občas dostanu chuť si pustit „starý“ Deftones, ale po SNW nesáhnu, v tom je tak nějak všechno.

Ještě taková vzpomínka, i když úplně nesouvisí s tímhle albem. Deftones byli na český klubový scéně takovej menší kult a jak sem tehdy nejezdili hrát (a už zase nejezdí, ostudy), tak si scéna pomohla sama a uspořádalo se (snad několik) Defestů. My na ten možná úplně první, někdy v první půlce nultých let, vyrazili jako parta poďobaných puberťáků ze západočeskýho maloměsta a byl to teda formativní zážitek, už si pamatuju spíš jen útržky a vinou mnoha okolností možná trochu nespolehlivě, ale myslím že ten magický den obsahoval: požár vagónu v Přešticích (my nic), bloudění po Praze ještě s papírovou mapou a hledání Modrý Vopice, koncerty (každá kapela v setlistu jeden Deftones cover) miminálně Rumburax, Kombucha, Dive (tehdy dva bubeníci?), Jade WahOo a nakonec The Switch (ty už v oblacích prachu ukončila policie kvůli stížnostem na hluk), potácení se po Praze a hledání hlavního nádraží, nález hlavního nádraží, nákup Holby v plechu ve stánku a čekání na první vlak ve společnosti místních "obyvatel". Žil jsem z toho zážitku ještě několik měsíců.

No to já jsem se do devadesátek taky ideálně trefil, ale asi jen věkově. Hele, dokážu tam ze zpětnýho pohledu najít spousty skvělého, ale když v tom člověk byl, tak to tak nefungovalo, propagovali se LEMONHEADS na místo VAN HALEN, PRESIDENT OF THE USA místo SLAYER a HOLE místo WHITESNAKE.:) Ta atmosféra budila dojem, že hudba jsem poslouchal, a dnes je považována za velký klasik rock, je mrtvá. Ta dekáda dodala světu mnoho skvělého a nezačala vůbec špatně, právě naopak začátek 90s byl skvělý, i já jsem se v teen věku zažral do všech těch alb jako Rust In peace, Seasons In The Abyss, Slave to the Grind, Empire, No More Tears..., jenže pak se to celý nějak zvrhlo a vyvíjelo děsnbě blbým směrem a polovina devadesátek už byla hodně mimo, hodně alternativní a deformovaná, 1995 mi bylo dvacet a soudobou hudbu jsem prakticky nedokázal pozřít.:-)

Seriál o Deftones, skvělý, to jsem tu správně😊 Díky za ty dary, Tomáši.

Zvláštní, zprvu trochu nenápadná deska, ale po pár posleších drahokam. Tady je totiž správně úplně všechno.

Všeho je přesně tak akorát, je to akorát tvrdý, akorát melodický, akorát divný. Povedlo se jim vytvořit svý vrcholný dílo, i když byli při skládání nejspíš dost v prdeli (ta odevzdaná atmosféra z toho úplně stříká), nebo možná právě proto.

Musim ale hlavně vypíchnout skvěle seřazený skladby, deska od začátku do konce dýchá. Minerva je samozřejmě povznášející, ale ještě nad ní pro mě ční Battle Axe a Deathblow, nenápadný šlehy, který ale doslova dřou pro dramaturgii celý desky.

Pro mě má koruna diskografie Deftones tři vrcholy a tenhle je z nich ten nejvyšší.

Seriál o Deftones, skvělý, to jsem tu správně😊 Díky za ty dary, Tomáši.

S Around the Fur mám vlastně jen jeden problém, a to je ten, že se ke mně deska dostala až po White Pony a trpí tak srovnáním. Na rozdíl od poníka mě nebaví od začátku do konce, jsou tu šlehy, ale i ne tak silný místa. Pořád ale skvělá deska, která má co dát i dneska. Mě třeba koňskou dávku nostalgie. A to je vlastně docela zajímavý: zatímco třeba právě White Pony je pro mě pořád docela aktuální věc, Around the Fur je plnotučně-emocionální portál do první půlky nultých let. Mikina s kapucí, srandovní kalhoty a polobůh Chino Moreno v uších člověka nese nad městem vstříc letní noci. Furt to tam je.

Seriál o Deftones, skvělý, to jsem tu správně😊 Díky za ty dary, Tomáši.

White Pony je pro mě jedna z mála těch opravdu zásadních desek, který mě ve správnou dobru trefily, otevřely oči/uši a nasměrovaly tam, kde se doteď cítím hudebně doma. Zjevení. Velká věc. Někdy tvrdá, někdy rozmáchlá, někdy nepříjemná, někdy intimní.

Co skladba to jedinečnej monolit. Fungují každá zvlášť i dohromady jako celek. Tady nejsou slabý místa.

Pro mě má koruna diskografie Deftones tři vrcholy a tohle je ten z nich, o kterým se nepochybuje.

THE HELLACOPTERS není nikdy dost! Osobně mám nejvýš By the Grace Of God (2002) a High Visibility (2000), pak Payin´The Dues (1997), slušné jsou i desky Grande Rock (1999) a Rock N´Roll Is Dead (2005) nebo návratovka Eyes Of Oblivion (2022), pozoruhodnou nadílku nabízejí i ty kompilace Cream Of the Crap (2002, 2004, 2025), naopak slabší se mě jeví poslední řadovka Overdriver (2024), ale ne zas úplně slabá ... ta kapela utvořila svůj vlastní svět, prostě Nicke Andersson už něchtěl být bubeníkem v deathových/death ´n rollových ENTOMBED (odešel po desce z roku 1997), ta chrastivá kapela si prošla pak i celkem bitevním vnitrostranickým polem, a tak stanul s vlastní značkou, co reprezentuje hudbu jeho srdce, on je skvělým frontmanem a potvrzuje to stále bez zaváhání. Ve Skandinávii, Německu, Nizozemsku maj úplně jinej status než tady, doma maj Grammy. V Česku dosud nikdy nehráli, snad se to změní, na Brutale nikdy nebyli, stále čekám!:-)) Ten Mnichovskej koncert 2002 byl narvanej tisícovkou motorkářů, rockerů ve zvonáčích a lidí ve spektru od rozdováděných punkerek po fanoušky KISS.

Dal jsem si to po delší době jako přípravu na dubnovou novinku a je to velmi slušná deska plná kvalitních songů, jen škoda toho lehce zahuhlaného zvuku. Zvlášť v porovnání s Masterpiece (2005), Remaster 2025, kterej jsem protočil předtím, protože ten fackuje jedna radost, doslova pastva pro uši.