Last Hardrock Outsider

DYING PASSION - Skylor

Když tak koukám na krabičku s prvním CD-R demem „No Time“ a matně vzpomínám na dávný koncert DYING PASSION v Mladé Bolesavi(?), necítím v podstatě nic, maximálně trochu nostalgie spojené s určitou životní etapou. Na vlně moravských doomových kapel jsem s výjimkou FORGOTTEN SILENCE a prvních alb R.E.T. nikdy moc nesurfoval. Když ve druhé polovině devadesátých let kulminovala, okupoval můj discman hlavně prog, black a death. Pomalé splétání nálad mi z nějakého důvodu přestalo být blízké. Tak tedy setkání po letech, a pro změnu za situace, kdy preferuju konfiguraci death, black, prog.:-) Počkejte, právě ten prog by mohl nakonec pomoci. Když někdo hraje víc jak dvacet let, má dost prostoru k tomu, aby se posunul; například, aby od doom metalu pomalu směřoval k doom rocku a pak k variabilnímu, popř. alternativnímu rocku, či dokonce k popu.


Podobných příběhů tu už bylo. Třeba takoví THE GATHERING s ANATHEMOU by mohli vyprávět jeden z nejznámějších, a podobný, alespoň do jisté míry, mohou vyprávět i DYING PASSION. Že dotyční stát na místě nebudou, bylo jasné poměrně záhy. Ostřejší kytarová kila postupně vysublimovala, popřípadě byla transformována do citelně jemnějších poloh a odstínů. Rock-metalový patos, razance a rozmáchlost se začaly sžívat s intelektuální střídmostí. Silný příběh se občas vypráví spíš pod povrchem všeho dění. V základu se však nic neměnilo, pořád tu máme vášeň napuštěnou smutkem. Noví fanoušci by tudíž měli pomalu přibývat. Ti původní pak zůstávat, nikdy totiž nečelili striktní žánrové klasice, ale pestrým hudebním hrátkám se zpěvem a kytarou „v centru dění“. Zároveň měli dost času na to, aby pochopili, že jejich oblíbencům šlo vždy a v prvé řadě o pěknou skladbu se silnou vokální linkou a nápaditým doprovodem. A také o přetrvávající pocitovost. Symbióza výrazného, byť nutně subtilnějšího ženského vokálu s obdobně pojatým a současně košatým rock/metalovým aranžmá fungovala dříve a stoprocentně funguje i nyní, samozřejmě na jiném levelu. Byť i jen letmý průlet diskografií by měl nicméně každého přesvědčit o tom, že uvedený, stoupající level se týká především technické stránky a míry produkčních zkušeností. K velmi dobrým skladbám se šumperští prokomponovali vlastně vždy(!). Nové album „Skylor“ pokračuje tam, kde skončilo to předchozí. Jinak řečeno, po mírném evolučním skoku v podobě „Black Threads“ může kreativita Stanislava Jelínka a spol. stále ještě čerpat z nových forem, může růst a expandovat. Prostoru je díky uvedenému posunu prozatím dost, zejména popová teritoria se co do inspiračních zdrojů zdají být nevyčerpatelná, zvlášť když se člověk při jejich dobývání nedrží konzervativních nástrojů a postupů. Pokud ovšem sázíte „jen“ na písně, musíte mít poměrně konkrétní představu, čím zmíněný prostor vyplnit. Neomezené možnosti nestačí. Písně žádají své. Pět let není krátká doba. Pokud měly nějaké nápady dorazit, tak dorazit musely, a pokud v tvorbě DYING PASSION stále přežívá onen doomový prvek, tak právě (i) v jejich umném zpracování.



Novinka tudíž opětovně přináší sbírku vkusně chytlavých, chytře zkomponovaných a posmutnělých skladeb, kterým věříte. Jak jsem již naznačil, tentokrát jim vládne prostor, a to i po stránce textové. Vesmírná pouť jako únik před světem pozemským, k ideálům nebo k duchovní podstatě, či jako cesta ke konfrontaci s existencí. Proč ne. Téma, dalo by se říci až monumentální. Adekvátní péče se proto dostalo i stránce zvukové. O kosmický rozlet nahrávky se svým mixem postaral specialista na návštěvy jiných světů, Martin „Spacosh“ Peřina, o mastering pak renomovaný Jacob Hansen, tedy stejná sestava, jaká stojí za zvukovým kabátem posledního tripu BETWEEN THE PLANETS. „Meziplanetární“ dvojka studiových inženýrů znovu zafungovala na jedničku. Projev kapely nic neruší, jednotlivé nástroje jsou přehledné a vzájemně vyvážené, každý tón se do uší snáší na vlastní nadýchané peřince. Nikdo není upozaděn. Celek zní současně. Baskytara nováčka Jana Stinky krásně přede, společně s uměřenými bicími Jana Kylara tvoří rockové jádro, kolem kterého se ovíjejí výrazné vokální linky zahalené v harmoniích kytar a klávesových motivů.


Každá z písní má svou cenu a také své místo. Budovaná atmosféra nepřekáží atraktivitě. Jedno těží z druhého. Prvních pět položek představuje hity takřka výstavní. „Search“, optimisticky laděný začátek, světlo, hodně světla, očekávání, vzpomínka na rozkvetlou zahradu s kontrastním finále v doom rockovém hávu. Dále tu máme klipovku „Aerosols“, narvanou nápady a vybuchující naléhavým refrénem. Hm, jen dvakrát? Dobrá frajeřina. „In the Code“, gothic pop/metalová pecka, ověnčená vrstvami kytar, neslábnoucí vokální linkou a sbory. Ve výsledku progres a první vrchol desky, dvakrát podtržený výkonem zpěvačky Zuzany Jelínkové. „Shadowplay“ a „Today“, další hitovky. Kytara se oťukává jak v U2, k tomu synťáky a masivní ABBA melodie, podpořené doom kytarovými plochami. Enormně vyrovnaný materiál garantuje ukázkové plynutí. Celou, celou první polovinu alba mohou na jeden zátah předvést živě a čas se stane rázem relativním. Ostatně, hrátky s časem ke správné vesmírné pouti tak nějak patří.:-) Přichází temná titulka „Skylor“, znovu jsme na vrcholu a také přesně uprostřed.


Něco se láme. Druhá polovina alba mi připadá zasmušilejší. Na hlavního hrdinu zřejmě doléhá tíha prostoru, samoty a pochybností. Stále má však energii k tomu, aby v „Breakwater“ čelil osudové výzvě podbarvené asi nejtvrdším hudebním motivem. DYING PASSION se svých doomových kořenů prostě vzdát nemíní. Nenápadná, ale skutečně silná pocitová gradace završená v závěrečné „Breathe“ dokazuje, že právě díky jejich hloubce, struktuře a šíři mohou stále růst a současně se s elegancí sobě vlastní vypořádat s neutuchajícími trendovými poryvy. Začátek roku jak má být. Těšte se, s doznívajícím omikronem přijde budivé „Skylor“.:-)


03.02.2022Diskuse (3)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Olin
04.02.2022 08:30

Standu zkus vysledovat i v jiných projektech.Např. ELBE

 

Pekárek
03.02.2022 16:34

Ne.:)

 

spajk
03.02.2022 13:21

Ta klipovka je vážně dobrá. Sice víc Oceán než Gathering, ale u Pekárka si někdy čtu i věci, co normálně neposloucham. Zkusim si to pustit. Ad Standa Jelínek, to asi nebude TEN samý, co hrával u Láďy Štaidla nebo na Kloboučku?