SAFENAT PANEACH - IV

90%

Když se řekne křesťanský rock, asi si spousta z nás představí podivné pánbíčkáře, zpívající o lásce k Bohu a Ježíši, nebo skrze soft rockové, nedej bože metal wannabe písničky kázající o jediné správné morálce. Ano, i takové kapely jsem už viděl, některé byly alespoň hudebně na úrovni, když už mě jejich sdělení tak úplně nezasáhlo. SAFENAT PANEACH jsou ale z jiného těsta. Kdyby jste si je poslechli, aniž by jste o nich předem cokoliv věděli, klidně by jste dali ruku do ohně za to, že tohle žádný křesťanský rock rozhodně není. Tak jak to teda je?

Plzeňští SAFENAT PANEACH vydali svojí bezejmennou prvotinu v roce 2016, následovanou dvojkou s jasným názvem „II“ v roce 2019 a aktuálním loňským počinem s lehce nelogickým názvem „IV“. Význam to ale přece jen má. Čtyři roky trvala příprava nové desky, na kvartetu se ustálilo i složení kapely, která je součástí západočeské alternativní komunity s několika personálními uniemi. Petr Wagner, zpěvák a (opět) kytarista, a zároveň farář Československé církve husitské. Druhá kytara Michal Homolka. O basové linky tady, ale i v kapele ESAZLESA se stará Honza Tišer, a bubeník Honza Hrivňák se taky nenudí, protože ještě mlátí i pro POVODÍ OHŘE.

Kapela samotná označuje svůj styl za „bigbít“. Někde jsem četl, že tenhle „terminus technicus“ je česká specialita, vytvořili ho domácí hudební publicisté někdy v 60-tých letech. Kdybych to měl popsat více světově, tak je to moderní alternativní rock nebo klidně AOR. Zatímco na druhém albu se kapela snažila o „velký“ rockový zvuk, a nedopadlo to vůbec špatně, teď na to šla jinak. Možná k tomu přispěli i komplikace s nahráváním, změny studií, producentů a mixerů. Další změna s obrovským dopadem na finální podobu alba jsou texty. Zatímco na prvních albech kapela zhudebňovala texty významných českých poetů, zejména Martina Jirouse, na trojce se této role ujal sám Petr Wágner. Za sebe v tom vidím dvě velká pozitiva. Zaprvé jsou texty dělané v souladu s muzikou, a nemusí se přistupovat ke kompromisům při pasování básní do muziky. A zadruhé jsou texty skutečně výborné, dobrých textařů obecně nemáme na rozdávání, a Petr má evidentně talent. Jsou poetické, tajemné, někdy až nepřístupné. Nechávají velký prostor pro posluchače, aby si je rozklíčoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Aby v nich hledal smysl, sdělení, hlubší význam. A těch může být prakticky nekonečné množství, pro každého něco jiného. Zároveň ale texty mají evidentní koncept, je jasné, že byly psané aby něco sdělily. Není to jen náhodně seskládaná skupina slov, která se nějakou ještě větší náhodou i nečekaně rýmuje.

Zvuk je oproti druhému albu dospělejší, komplexnější a zajímavější. Místo rockové síly a agrese tady máme pestřejší zvukovou paletu, kde narazíme na odkazy na pozdní grunge, stadionový 80-tkový rock, ale i moderní temnější alternativní rock. Celá nálada nahrávky je lehce potemnělá, ale zároveň vnitřně krásná. Zvuk samotný je velice povedený, mix dobře vybalancovaný. Já osobně mám rád velký a plnotučný zvuk, tady je skromnější, jakoby intimnější. Ale má to svůj význam a hodí se to do celkového konceptu. Trochu tam slyším třeba americké TONIC, starší RADIOHEAD z období alba „The Bends“, nebo třeba REEF. Z domácích kapel pak PRIESSNITZ nebo PROUZU. Kompozičně je album docela pestré, ale soudržné. Nejsou tam hluchá místa, krásně plyne, nenudí.

Výborný otvírák „Nejbližším“ navnadí parádním drsným zvukem basy, hypnotickým refrénem a skvělými kytarami. Hned od prvních tónů je slyšet posun ve zvuku proti předchozí desce, větší uhlazenost a vyzrálost. Další perla, „Město“, je tajemná a zároveň přidává 80-tkový vibe. A zajímavý text, kde s malou obměnou jednoho slova na konci verše dokáže Petr rozvíjet příběh do dalších a dalších kapitol – „Kdoví, jestli Tě nezlomí, to co Tě nejvíc zajímá/baví/přitahuje“. Hned následující „Nemůžu spát“ skutečně navozuju ty pocity, když člověka sžíraného únavou nepřichází vysvobodit spánek. Tíživé, valivé tempo, kovový, drásavý zvuk kytar, naléhavý refrén plný bezmocného zoufalství. V druhé sloce se pak zpovzdálí připojí slide kytara, která už beztak hustou atmosféru ještě víc zatíží, aby se pak song v závěru rozjel do finální katarze. 

„Rorate“ je prototypem dokonalé gradace. Začíná to už intrem, postupně se připojujícími jednotlivými nástroji, kde zejména bicí mají fantastický, hluboký a prostorový zvuk. Od prvních tónů je cítit napětí, které postupně graduje, jen na krátké chvíle přerušované jednoduchým refrénem. V následujícím kousku „Eliáš“ se přece jen nálada trochu prosvětlí, vybrnkávaný kytarový riff dá vzpomenout na pozdní PRIESSNITZ. „Konec léta“ je postavena na zajímavém pochodovém rytmu bicích a kytar. A moje oblíbená „Maso hvězd“, ve které jakoby se potkali BON JOVI a HOUPACÍ KONĚ. V kontrastu mezi dvěma částmi refrénu můžeme možná najít analogii k věčnému boji dobra se zlem. Bohužel se musím přiznat, že mě úplně fascinuje zvuk kytar v té „špatné“ části. Album symbolicky uzavírá smutná téměř balada „Jaro“. Že by přece jen záblesk naděje? Nenechte se mýlit, album není depresivní, beznadějné. Řekl bych, že je realistické. Život je neustálý boj, a je jen na nás, jak ho povedeme.

SAFENAT PANEACH jsou ojedinělý zjev na české hudební scéně. Zajímavá kapela jak po hudební, tak možná ještě víc po textové stránce. Kapela, která se s každým dalším albem posouvá a rozvíjí. Kapela, která by se neztratila snad ani v rotacích mainstreamových rádií, ale zřejmě zůstane navždy ve „vyhnanství“ malých klubů, a omezeného okruhu věrných fanoušků. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že oni svůj úděl nesou hrdě a spokojeně, a jejich hlavní ambicí zůstává dělat poctivou rockovou muziku. A to není málo! (Mainstream si je stejně nezaslouží!)

07.06.2024	Diskuse (2)	Tomáš