Last Hardrock Outsider

ALGIERS - The Underside Of Power

Britsko-americká formace ALGIERS na sebe upozornila již vydáním singlu Blood”, natož pak debutovým albem Algiers” v roce 2015. Odborná kritika nešetřila superlativy, a koho z řad fanoušků neoslovil originální hudební styl skupiny, ten si to mohl vynahradit na burcujících textech. Čerstvá porce písňových lahůdek z nového alba sama přímo vybízela k využití a ALGIERS toto volání ochotně vyslyšeli a jali se ji prezentovat nejen v Americe, ale i za hranicemi rodných vlastí. Do itineráře svých vystoupení neopomenuli zařadit dokonce ani naši republiku a od roku 2017 ji navštěvovali téměř pravidelně, než jim v tom zabránila zákeřná čínská nákaza. Ačkoliv dávají přednost spíš malým klubovým scénám, nedělalo jim problém zúčastnit se ani větších festivalů v Evropě i Americe a nakonec období mezi dvěma deskami završili obzvláště výjimečným způsobem, když vystupovali jakožto předskokani samotných DEPECHE MODE na jejich Global Spirit Tour. Za toto se jim dostalo od některých zarputilejších fanoušků nesmlouvavé kritiky ve smyslu zaprodání se”. Skupina to však vnímala spíše jako možnost získání větší nezávislosti pro svou tvorbu. A v neposlední řadě to pro ně musela být po všech stránkách určitě nenahraditelná zkušenost.


K úspěšnému absolvování všech těchto aktivit skupině dozajista napomohl i čerstvě nastoupivší bubeník Matt Tong. Matthew Chee Hung Tong, nebo prostě Matt, bubnoval několik let v britské, docela úspěšné a populární indierockové skupině BLOC PARTY. Po vydání jejich čtvrtého alba Four”, které však nedopadlo zrovna podle očekávání některých členů kapely, skupinu opustil. Po nějaké době jej oslovil kamarád, který ALGIERS pomáhal s nahráváním debutového alba, s nabídkou, jestli nechce zkusit pro tuto trojici bubnovat. Začít si něco s dosud nepříliš známou kapelou musel být pro Matta velký krok do neznáma, ale když si vyslechl pár jejich demonahrávek, nezaváhal a kývnul. Myslím, že jeho nástup doplnil celou tuhle sestavu dokonale, a to nejen po hudební stránce. Opravdu mě baví sledovat, jak i po vizuální a charakterové stránce je složení této skupinky pestré – počínaje Ryanem, který se dotykem s jakýmkoliv hudebním nástrojem v mžiku mění v neposedného čertíka z krabičky, přes Leeho produkujícího kdesi v pozadí neuvěřitelné zvuky na kytaru s výrazem bohorovné nezúčastněnosti, precizního Matta, kterému nejspíš neprostupná ofina pomáhá k ještě soustředěnějšímu výkonu až po démonicky živelného frontmana Franka šermujícího tamburínou. Možná je to jen moje zveličená domněnka, ale nemohu se zbavit pocitu, že přijetím Matta Tonga se do jisté míry navenek projevilo, byť možná na podvědomé úrovni, právě ono kosmopolitní smýšlení skupiny.



Zatímco čtveřice hudebníků v létě křepčila na stadionových pódiích, připravujíce tak půdu pro vystoupení služebně starším a protřelejším Depešákům, firma Matador vypustila do světa jejich druhé album – The Underside Of Power”. Obdobně jako na eponymní desce i zde pokračují ALGIERS ve své angažované kritice společnosti. Hlavně kvůli ní si už od vydání svého debutu vysloužili spoustu nálepek, mezi nimiž je ta politická” asi nejfrekventovanější. Jejich zaměření ale samo o sobě nevypovídá o konkrétní politické angažovanosti zúčastněných, spíše to funguje jako určitá forma unáhleného onálepkování a skupině samotné to, mezi námi posluchači, kterým při slově politika naskakuje husí kůže, prokazuje vpodstatě medvědí službu. Ani sami muzikanti se za politickou skvadru nepovažují. Mají jen silnější potřebu se vyjadřovat k záležitostem, které zrovna hýbou společností a stavět se proti všem silám, které se snaží lidi rozdělovat.” V hudební historii se podobnými otázkami přece zabývala ve své tvorbě celá řada interpretů, které asi není nezbytné zde připomínat, a přesto se jim politického cejchování nedostalo. A když se podívám ještě hlouběji proti proudu času, nacházím mnoho z těchto témat jako lidské utrpení, nespravedlnost, diskriminaci, násilí, boj o moc ad. i v původní lidové tvorbě, v samotných počátcích hudební kultury, ať evropské či americké. Zde už asi nikdo politiku hledat nebude. Myslím, že existuje jen jediný okruh hudební tvorby, který se dá označit pojmem politický”. Ten, jehož výtvory slýchali na vlastní uši naši prarodiče, možná ještě i rodiče. Ten, jenž se dokonce pyšnil pořádáním festivalů na toto téma, a který snad již nikdo z nás nechce znovu zažít… A není pochyb, že s něčím takovým nemá tato skupina pranic společného.


Co se tedy obsahu týče, k zásadním změnám oproti předchozí desce nedošlo. Určitý posun nastal ale ve formě. Zatímco debutová deska fungovala spíš jako konstatování pochmurné reality a zamýšlení se nad její možnou změnou, na tomto albu jakoby pověstný pohár trpělivosti přetekl a skupina dala plný průchod svému vzteku, netrpělivosti až na… štvanosti. Už od úvodní skladby Walk Like A Panther” musí být každému posluchači jasné, že pokud si dříve tahle parta ještě brala nějaké servítky, tady už si musíte dávat pozor, aby vám na hlavě (anebo na ústech) nepřistál mokrý hadr. Máme tu totiž co do činění i s dalším smutně nadčasovým tématem – policejní brutalitou a jejími následky – proto byl do úvodu písně zařazen úryvek z proslovu Freda Hamptona, Černého pantera zabitého při policejní razii v r. 1969. (Jen podotýkám, že album bylo natočeno v roce 2017, tudíž podobnost s událostmi loňského roku se zdá být čistě náhodná.) Nelze než konstatovat, že agresivní až vyřvaný Fischerův projev jen dokonale dokresluje atmosféru celé skladby. A žádné ohýbání zad a schovávání hlav do písku se nekoná ani v následující Cry Of The Martyrs”. Prý se jedná o píseň, kterou si zpívají vojáci v předvečer předem prohrané bitvy, a i podle názvu by se dalo čekat, že se nám dostane sebelítostivého, depresivního blues. Namísto toho nás ALGIERS častují neuvěřitelně energickým až hypnoticky tanečním rytmem, snad aby zahnali hrůzu, která člověka v takové situaci obvykle opanuje, a možná i sami sebe přesvědčili, že všechna ta trýzeň a utrpení mají nějaký hlubší smysl. Titulní The Underside Of Power” je jednoznačně nejhitovější skladbou, jakou dosud naše čtveřice vytvořila. Má silnou melodickou linku, spád a zároveň svým bohatým aranžmá, připomínajícím staré, dobré časy” hitů 50. a 60. let jako by vypadla z dílny Motownu. Uprostřed alba je to ale spíš tak trochu bílá vrána…


Kdo si na předchozím albu vychutnával variace na téma soul – funk – gospel, najde si i na této desce jejich zástupce např. v ukázkové Cleveland”, v níž se přímo nabízí použití policejní sirény, závěrečné The Cycle/The Spiral: Time to Go Down Slowly” anebo výjimečně nostalgické a křehké Mme Rieux”. Její název evokuje román Mor od Alberta Camuse, který se narodil, kde jinde než v Alžírsku. Členové kapely se touto knihou, jejíž děj se, pochopitelně, odehrává v jednom alžírském městečku, inspirovali již v počátcích společné tvorby. Předpokládám, že tím nechtěli vypouštět žádného džina z lampy, ale nelze nevidět, že její znepokojivá aktuálnost nabývá, bohužel, v průběhu času až nečekaných rozměrů. Zvláštní shoda náhod…



Zbylé skladby inklinují k výrazně rytmickým motivům doplněným elektronikou jako např. výše zmiňovaná Cry Of The Martyrs”, či Death March” nebo noisově agresivní Animals”. Hemží se to v nich i všemožnými efekty a pazvuky notně podkreslujícími atmosféru, která místy vytváří iluzi enigmatického woodoo rituálu, obzvláště ve skladbách A Murmer. A Sign.” nebo v Hymn For An Average Man”. V závěrečné části alba se formou jakýchsi meziher objeví i dvě ponuré, industriálně laděné instrumentálky – Plague Years” – žeby opět Camus? – a Bury Me Standing”. Při pohledu do seznamu jmen, která ke vzniku alba přispěla, mne to ani nepřekvapuje. Jsou zde totiž podepsáni producent Adrian Utley z bývalých PORTISHEAD, který ve většině skladeb figuruje i coby kytarista nebo hráč na syntezátor, a Randall Dunn, který to celé mixoval. Jeho schopnosti často využívají takové kapely jako SUN O))), KAYO DOT či EARTH. Soudě podle toho, že Frank Fisher pár měsíců poté nazpíval jednu ze skladeb na Dunnově sólovém albu Beloved”, předpokládám, že spolupráce s ALGIERS proběhla zřejmě k oboustranné spokojenosti.


To, co předznamenalo již první album, a sice, že tvorba ALGIERS není lehce vstřebatelnou záležitostí, potvrzuje i The Underside Of Power”. Přestože je pro posluchače přístupnější, nabízí větší škálu nápadů a variací na známá témata, bylo by naivní od ní očekávat lásku na první poslech”. Když ale na sebe nebudete tlačit, může se stát, že se ani nenadějete a dostane se vám hluboko pod kůži, ať už ji máte v jakékoliv barvě, tak jako se to přihodilo mně. Alžířané se nesnaží nabízet jednoduchý recept na zábavu či pohodovou relaxaci, nejdou cestou nejmenšího odporu a jsou si toho i dobře vědomi. Jejich cílem je burcovat ve smyslu jejich motta: Nechceme žít ve světě, kde jsou xenofobie, netolerance a různé druhy násilí normou, standardem.” Připomínají tak trochu ty volající hlasem z pouště, nezvané proroky, jejichž údělem ale není zalíbit se každému. A jejich tvorba také každému vonět nebude. Koneckonců, ti nefalšovaní proroci obvykle nenosí kalhoty s nažehlenými puky, naškrobené bílé límečky a neemanují kolem sebe molekuly santalového dřeva v kombinaci s pačuli a skořicí…


29.06.2021Diskuse (7)Konnie

 

Fenris 13
30.06.2021 08:25

Ach jo, vždycky když čtu, jak běloši za všechno můžou, všechny využili/zneužili, okradli, kolonialismus atd. tak si vzpomenu na skvostnou scénu ze Života Briana "Co pro nás kdy Římané udělali?" :-)

 

Pekárek
29.06.2021 23:16

Nesedl mi jen úvod rozhovoru. Nemyslím si, že by bílí okradli černé hudebníky. S tím rockem atd. jako součástí establishmentu bych také polemizoval. Oboje mi přijde jako moc paušální a klišovité. Dál už mi to přišlo v poho i zajímavé. Každopádně desku za 100 stopro:) zkusím.

 

Stray
29.06.2021 22:57

U RATM z devadesátek mě to přišlo jako nezanedbatelná součást PR té kapely. Chtěli se nějak zaháčkovat na světové scéně a tu svou činnost zaobalit do nějakého úderného názoru - vše bylo součástí hudební mašinérie - stali se tehdy značkou. U dnešních kapel jako ALGIERS, kteří nejsou až tak známí a hudba dnes většinově proudí k lidem jinými kanály než přes majors, tv stanice apod., to na základě toho co píše Darth vnímám jako mnohem nebezpečnější postoj. Ačkoliv je neznám. I když u téhle alternativní scény je vlastně asi normál, že nehájí bílé policisty.:-) Nicméně v kontextu toho, co se na západě děje, je to zneklidňující. Co se nachází dál? Levicový terorismus? Nenávist k bílým majetným?

 

DarthArt
29.06.2021 22:41

Ale to je jedno, je to jejich názor. Mě spíš teď zajímá jiná věc - jestli třeba za měsíc budu poslouchat jejich desky a názory neřešit, nebo jestli mě ten radikální postoj bude spíš odpuzovat. No, to se uvidí, zajímavá situace ... něco podobného jsem (asi nejen) já řešil u RAGE AGAINST THE MACHINE a ... hudba zvítězila. :):)

 

DarthArt
29.06.2021 22:11

Děkuju. Ten rozhovor mě od ALGIERS bohužel dost odradil, zvlášť ta první odpověď ve stylu "bílý muž je zlo, všichni ostatní jsou oběti a dobro" ... ach jo. Bojují proti xenofobii tím, že vytvářejí vlastní xenofobii ... tohle je přesně špatně. Každopádně díky za přiblížení :)

 

Konnie
29.06.2021 21:46

Já si myslím, že Algiers to tak už prostě mají. Alespoń na mne působí dost upřímně. Na webu jsem kdysi objevila rozhovor, který to i dost osvětluje a protože se mi hodně líbil, tak jsem z něj i pár citací použila.
Posílám odkaz:
https://www.magazinuni.cz/hudba/algiers-nocni-mura-je-byt-anihilovan-v-syrske-ghute/

 

DarthArt
29.06.2021 15:12

ALGIERS je hudba, která člověka nenechá v klidu. A tohle album ještě víc, než to předchozí. Nesmírně zajímavá hudba, i když to není něco, co bych si pouštěl každý den.

Co se týká té politiky v hudbě, je to dnes hodně třaskavé téma. Já ho obecně líp přijímám od kapel/zpěváků, kteří to mají tzv. v genech. Takoví RAGE AGAINST jsou na tom postavení, já to vím od začátku a můžu se s tím nějak popasovat. S těmihle ALGIERS to asi bude podobné, i když v jiné formě a s jiným obsahem. Ale nesmírně mi vadí, když se primárně nepolitické kapely najednou chytí nějaké populární vlny a začnou hlasitě vykřikovat, že patří do té a té skupiny a že toho a toho nemají rádi. V posledních leech je to bohužel na české scéně velmi častý jev a já už jsem takhle několik oblíbených interpretů škrtnul - prostě si nechci výlet do hudby kazit nějakými výlevy, koho bude ten dotyčný volit a nebo na jaké demonstraci byl. A podotýkám, že se to týká obou stran názorového spektra. Kapely někdy nevědomky vyloženě odhánějí své fanoušky, kteří jsou zrovna názorově jinde. To se ale těch ALGIERS evidentně netýká - ti jsou nastavení tak a tak, něco chtějí říct a posluchač si vybere, jestli ano nebo ne. Navíc jejich sdělení bude bezpochyby nesrovnatelně hlubší než těch, co se jen přidají k nějakému momentálnímu trendu.

Mně osobně politické kapely bavily tak v devadesátých letech - když proti xenofobii brojili CLAWFINGER, bral jsem to všemi hrstmi, léčil si kopance od místních skinheadů a bylo to všechno tak nějak jasnější než dnes. Teď, když se z boje proti nespravedlnosti stalo spíš honění čarodějnic, drakonická pravidla pro udělování Oskarů a teatrální vracení Zlatých glóbů, už nějak nevím, co brát vážně a nad čím mávnout rukou jako nad hysterickým výlevem.

Zajímalo by mě, jak to přesně mají ti ALGIERS, neměla bys Konnie nějaký zdroj na webu - rozhovory nebo podobně? Texty většinou nestačí, protože to jsou básničky, alegorie a člověk by v nich musel hledat, co třeba nedokáže rozklíčovat...