Last Hardrock Outsider

STEVEN WILSON - The Future Bites

Asi by se mělo předpokládat, že, v rámci označení prog-rock, by se ono slovo progresivní mělo především odvíjet od schopnosti neotřelého hudebního vývoje dotyčného umělce, nikoliv, aby tupě označovalo zakuklený exhibicionistický žánr z čeledi náročnější Hard N´Heavy produkce, celé dekády se dokola motající v bezútěšných instrumentálních spirálách perfekcionalismu. Pro názornost položím otázku. Jsou kapely prezentující se prostřednictvím dvacetiminutových skladeb plných kytarovo-klávesových soubojů v dnešní době ještě vůbec nějakým způsobem progresivní? Asi na to bude mít každý trochu jiný názor. Ostatně vždy záleželo na osobním vkusu a úhlu pohledu. Z toho mého je odpověď jasná - vůbec ne! Nekonečné přetváření samoúčelných  schémat s vřeštivými nástroji, jinak postrádajícími nápady, rozhodně nesmí být označované za progres. Zeptám se tedy jinak. Je progresivním umělcem právě Angličan Steven Wilson? Zde musím říct pravý opak - zcela jistě ano, neboť přechází s každým dalším svým materiálem do nového hudebního světa a jeho tvorba si neklade žádných žánrových a výrazových bariér. Kdysi něco podobného dělal slavný chameleon David Bowie, v devadesátých letech podobným chutím udávali směr RADIOHEAD a docela nedávno tomu bylo třeba u kanadských ARCADE FIRE, o kterých nikdo dopředu nevěděl, jestli budou v následujícím období kapelou rockovou a nebo taneční. A přesně takhle na mne rovněž působí Wilsonova novinka „The Future Bites“.


Ačkoliv nad Wilsonovou novinkou bude řada rockových konzerv ohrnovat nos, jsem si jistý, že půjde o materiál, o kterém budou i tito lidé alespoň trochu přemýšlet. Sorta rockových posluchačů, vyžívajících se v instrumentální krkolomnosti a technické perfekci, je přesně tou bublinou, která už z principu nikdy nemůže pochopit pravý význam slova progresivní. Co jim na Wilsonově nové hudbě tedy bude (dle mého) vadit? Odpověď má více zákoutí. Možná při paměti PORCUPINE TREE či starších Stevenových sólovek bude možnou překážkou až moc velká inklinace k popu a přímočařejší charakter písní, byť jde rozhodně o neprvoplánový materiál inhalující do sebe chomáče nápadů z dance-elektra, alternativy, rhytm´n´blues nebo dokonce soulu a gospelu. Spíše si však myslím, že onen odpor bude vězet v trochu něčem jiném. Steven Wilson se díky větší náklonosti k umělým zvukům dnes zkrátka příliš nezdržuje s instrumentální perfekcí, jakkoliv je nahrávka po technické stránce nastylizována dobře a moderně. Konzervativcům, nazývajících sebe ve vší absurditě progery, zde prostě bude chybět pocit živého soundu a ona přirozenost z něho vyvěrající. Pro mne osobně je však zásadní, že Wilson nahrál i za pomocí umělých zvuků, nejrůznějších mašinek a celé řady nástrojů sadu naprosto mimořádných skladeb a dodal jí okouzlující atmosféru, trefnou ve vztahu k chtěnému příchodu (jak název alba napovídá) něčeho futurističtějšího.



Neznám na současné scéně (mezi světově známými interprety) snad více volnomyšlenkářského rockera, než je právě Steven Wilson, což dost možná souvisí i s faktem, o kterém tento hudebník určitě dávno rovněž ví, a sice, že popová platforma v poslední dekádě (možná i dvou dekádách) nabízí mnohem více svobody, překvapivosti a hudební progrese, než je tomu u platformy rockové. Novinka rozvíjí koncepci předchozí (a první tak trochu popovější Wilsonovi desky „To the Bone“) a to naprosto maximálním způsobem a naplňuje všechny významy svobodomyslnosti hudebníka, jenž dosáhl určitého stádia popularity, má za sebou vlastní příběh a historii, ale nepotřebuje ona svá díla minulosti, která kdysi zaníceně formoval, stále dokola připomínat. Právě naopak, mám Wilsona ve velké oblibě právě díky tomu, že je schopen včas otočit list a jít dál. Kupříkladu je dle mého skvělé, že nechal být oslavovanou etapu „The Raven That Refused To Sing“ a zcela bez ostychu zamířil vstříc jinému hudebnímu světu.


Jeho novinka je vším jen ne tradicionalistickým albem, byť jde vlastně o alternativní pop, tedy moderně znějící jemnůstku nezdráhající se líbivosti. Oproštěna od hluchých či líných momentů má nápadů víc, než by mohla nabídnout nejedna velká art-rocková klasika sedmdesátých let. Co je tedy nejdůležitějším vjemem nových písní? Dle mého fakt, že Wilson se zcela vyvaroval klišovitých momentů a s pomocí počítačů a nejrůznějších vokálních aranží a zvukových efektů či hlasových vrstev zde složil cosi velmi zvláštního a pulzujícího. Nejde o dlouhý materiál, deska má necelých čtyřicet minut a obsahuje intro a osm skladeb, což spádu věci také pomáhá. Náplní lyriky je bezesporu existenciální zmatek odvíjející se od pulsu současného, informačním virtuálním spamem přeplněného světa. Ať už jde o sociální sítě, falešné vzory, celkovou povrchnost vztahů, konfrontaci s pseudo fakty či duševní vyprázdněnost a osamění jedince, až po všudypřítomnou odosobnělost, která je prostoupená i prostředími, jenž mají sloužit jako lákadla k odreagování a nabytí energie. „The Future Bites“ balancuje mezi vnitřním světem osamělého a zmateného člověka a vysněnou představou o existenci někoho, kdo se již odebral na druhou stranu.


Wilsonovou velkou výhodou je fakt, že je opravdu mimořádným skladatelem, jelikož jeho nápady působí velmi nenuceně a přirozeně a je úplně jedno, zdali v jedné skladbě kombinuje dance-electro s gospelovými ženskými back-vokály a nebo zdali pomocí synťáků vystaví zneklidňující temnou dumku a opatří jí docela přívětivou zpěvovou linkou a jiskrnou orchestrací. Nemyslím, že je ovlivněn DEPECHE MODE, na to je jeho styl až moc nadžánrový a barvitý, ale řekněme, že má letos dost blízko k Davidu Bowiemu a také jej hodně berou ARCADE FIRE nebo RADIOHEAD. Materiál vlastní tři velké vrcholy, tři skladby, které ční nad ostatními. Jsou jimi „King Ghost“, což je naprosto strhující, temně atmosférická záležitost naplněná elektro zvuky, opentlená plačtivými zpěvy a touhou po konfrontaci s druhou stranou. Pohodová rádiová hitůvka (opírající se o klávesový part a výrazné kytarové harmonie) „12 Things I Forgot“ zas ukazuje potenciál Wilsona skládat i přímočaré mainstreamové písně a sice s vkusem a obstojným potenciálem chytlavosti a nenáročné poslouchatelnosti. No a konečně snad ta nejzajímavější záležitost alba, takřka desetiminutová tanečně progresivní záležitost „Personal Shopper“, ve které se podařilo propojit taneční rytmus, ponuré synthy plochy s orchestrací a vokální barvitostí, počínaje Wilsonovým odzbrojujícím falzetem až po hymnické ženské vokály dostávající song do pořádných grádů. Už dlouho jsem neslyšel něco tak zajímavého. 


Nejde však jen o tři výborné skladby a vatu. Album obsahuje i další podnětné kusy, futuristicky neklidná „Self upozorňuje na toxickou těkavost tématu sebepropagace na sociálních sítích, „Eminent Sleaze“ má podobu soulového kusu s houpavou basovou figurou, smyčcovou aranží či gospelovým chórem a třeba snově atmosférická „Count Of Unease“ sebejistě podtrhuje result alba coby svěží, vytříbené a stylově neohraničené záležitosti naplněné dobrými nápady. Pokud máte rádi náročnější pop, zajímavé kombinace různých žánrových prvků, silnou atmosféru a zároveň dobrou poslouchatelnost (a navíc nejste rockovými konzervativci), pak má tahle deska u vás šanci.


04.02.2021Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
07.02.2021 09:14

Předně díky za příspěvky. Když se zastavím u toho posledního, od Honzy, tak v souvislosti s ním mohu osvětlit zákonitosti svého vnímání Wilsonovy tvorby. tu perspektivu, ze které jsem k jeho tvorbě přišel. Předně, mě ten současný vývoj naopak přijde skvělý a dvě poslední sólovky považuji za jeho nejlepší sólo desky. Další důležitou informací je, že jsem od něj nikdy nevlastnil a velmi pravděpodobně ani neslyšel nic staršího než je album In Absentia od PORCUPINE TREE. To jsem si sehnal zhruba před dvěma lety zpětně, stejně jako ty novější alba PT. Název kapely jsem poprvé slyšel až někdy v roce 2006 na nějakém MP srazu, zvláštní, že takhle významná instituce prog žánru nesla jméno, které jsem snad do roku 2006 ani nezaznamenal. První deskou, na které účinkoval Wilson a kterou jsem kdy slyšel byl "Raven"...moc se mi to nelíbilo, taková umělecká zívánka mě to přišlo, "Hand/Cannot/Erase" už byla lepší, tu jsem si koupil, ale furt jsem si říkal, že je pořád málo melodický a přímočarý, že to chce ještě víc přípustnosti a míň abstraktní vaty, s "To the Bone" to přišlo, naprosto mě odrovnal, takže jsem pak postupně prozkoumával i starší věci a začal je kompletovat, dnes třeba desky PT jako In Absentia nebo Fear Of the Blank Planet úplně miluju, "Raven" mě už dneska taky přijde dobrej, mám je ve sbírce, ale pořád zůstává u mě nastavení, že Wilson se posledních pět let vyvíjí správně a vůbec ne proti mému vkusu. Za nejlepší desku PT mám In Absentia, za nej sólovky To the Bone a The Future Bites a vůbec jsem plně spokojen, nemám tak to: "dřív bylo líp, je to dobrý, ale nejde to mým směrem", ale naopak "jde to přesně jak chci, zbavuje se toho, co mě odrazovalo". Tak to je můj pohled.:-)

 

Honza
07.02.2021 00:11

Moc mě netěší, jakým směrem se Steven Wilson ubírá, ale z jeho perspektivy ho naprosto chápu. Tenhle chlapík tvoří hudbu od svých 15(!) let a když si uvědomím, že letos mu bude 54, tak jen kroutím hlavou, kde vůbec ještě bere všechny ty nápady vzhledem k tomu, že kromě sólové kariéry se angažuje v x dalších projektech a vpodstatě rok co rok vyjde nějaká deska, na které se alespoň podílel.
A zároveň si říkám, že když už pop, tak ať teda zní aspoň nějak takhle... I když můj vkus nejlépe vystiuje deska Hand Cannot Erase, tak i musím uznat, že i The Future Bites je deska, která prostě obsahuje velmi chytlavé melodie, které se hezky poslouchají.
Přesto tak nějak v koutku duše doufám, že Steven se snad v přístích deskách vrátí ke klasickým nástrojům typickým pro prog rock... :-) Ale spíš asi ne.
Změna žánru se zdá postupem času nevyhnutelnou, pokud nechcete vyhasnout. Rapidní změny žánru prodělali i The Beatles, Pink Floyd, David Bowie a další. A přesto, nebo možná právě spíš prosto, zůstali úspěšní. Takže přeju hodně úspěchů s dalšími deskami Stevene! :-)

 

Mbody
06.02.2021 08:17

Nadherny album, ci to prekona absolutorium To the bone netusim,v kazdom pripade vsak kandidat na album roka.Wilson je pan skladatel a studna jeho napadov sa zda byt od roku 1992 nevycerpana...Ten priklon k popu nie je u neho nicim novym,vsak v podstate Lightbulb Sun ci moj najoblubenejsi pocin Stupid dream od PT boli popikom pocukrovane jak buchticky :-)

 

Honza H.
05.02.2021 16:10

Obal ne nepodobný Bryanu Adamsovi z roku 2015 - Get up.

 

spajk
04.02.2021 12:05

Za mě je Raven taky top, tak asi nebudu cílovka. Ale kupuju jeho desky včetně posledních Blackfield, tak poslechnu a uvidim a az to bude ve slevě, případně koupím. Líbí se mi jeho péče o vysledný produkt a vzdy dostanete parádní zvuk bez znamek komprese.
Recenze vymazlená. Ale jako že hodně!

 

kuklač
04.02.2021 08:44

Veľmi dobre album aj ked už po To The Bone predvídateľne. Presne takýto hudobný odklon som očakával. Počúva sa to veľmi dobre. Aký bude další album si ale teraz už netrufnem predpovedať.....za mňa 8,5/10.