BLONDSHELL - If You Asked For A Picture

90%

Tradice amerických rockových písničkářek je dlouhá a pestrá. V aktuální generaci si taky nemůžu stěžovat, talentovaných mladých dam je víc než dost. Možná to souvisí i s celkovým vývojem společnosti, kdy už ani rocková muzika není tak dominantně okupována jen hudebníky s chromozomy XY. Takže zde máme na výběr děvčata, pokrývající pestrou paletu kytarových hudebních stylů od grunge, přes indie rock, až po indie pop a folk. Další zajímavostí je, že často nevystupují pod svým (nebo uměleckým) jménem, ale tváří se jako kapela. Takže kromě Lucy Dacus, Phoebe Bridgers nebo Julien Baker zde máme BULLY, SOCCER MOMMY, nebo právě BLONDSHELL.

BLONDSHELL, vlastním jménem Sabrina Mae Teitelbaum se narodila a vyrůstala v New Yorku, ale aktuálně působí v Los Angeles. Původně začínala pod jménem BAUM a mířila do alternativně popových vod. Kolem roku 2020 ale změnila jméno na BLONDSHELL a přesedlala na kytary. Alternativní rock říznutý grungem, britpopem ale i indie popem, primárně inspirovaný devadesátkami, jí padnul jak ušitý. Debutová deska s jednoduchým názvem „Blondshell“ z roku 2023 byla vynikající. Melodická, pestrá, přiměřené syrová, nezvykle vyrovnaná a dotažená. Sabrina disponuje výrazným a lehce rozpoznatelným hlasem, silně vyvinutým citem pro melodiku, která je popová a zároveň alternativní, a zvukovou inspiraci čerpá zejména z kytarových devadesátek. Nebyla to žádná divočina, songy jedou spíše ve středním tempu, ale pracují s emocemi a náladami.

Letos tady máme pokračování v podobě druhého alba „If You Asked For A Picture“ a opět je to velice silný materiál. Evolučně rozvíjí debut a primárně přináší další porci poctivého songwrittingu a kvalitních písniček. Vše pozitivní z jedničky zde najdeme znova, je to ale ještě trochu dotaženější a vyzrálejší. Z celého alba vyzařuje poctivost. Poctivost při skládání, kdy každý jeden song má svojí vlastní tvář, svojí pozici a je důležitý v celku. Nenajdeme zde vatu nebo songy do počtu. Poctivost při zvukovém formulování songů, kdy se opět čerpá z mnoha zákoutí rockové hudby, od indie a alternativního rocku, přes grunge až po stoner rock. Vše se to pak míchá do aktuálního moderního zvuku, který ctí tradice a inspirace, ale buduje z nich něco nového. Poctivost při produkci, kdy je příslušnost k nezávislé scéně metou nejvyšší, ale zároveň je materiál technicky kvalitní, nástroje krásně vybalancované a jasné, a celé to působí přístupně a otevřeně. A nesmíme zapomenout na samotný zpěv. Sabrina se vyformovala do excelentní zpěvačky, když se v jejím projevu mísí zemitost a přímočarost Alanis Morissette, psychedelická zastřenost PJ Harvey, melancholie Dolores O´Riordan a hřejivá otevřenost Aimee Mann.

Velká část síly materiálu je v textech. Stejně jako na debutu. Písničky o něčem, písničky s poselstvím. Nechci z toho dělat elitářský klub nebo je povyšovat nad „párty“ kapely a songy, ty mají taky svoje místo na světě. Když ale chceš dělat vážnou muziku, tak musíš prostě v textech řešit vážná témata. Sabina se tentokrát obrátila směrem k sobě a řeší primárně osobní témata. Vztahy, ať už partnerské, nebo i s rodiči v rámci dospívání, jsou nevyčerpatelnou studnicí inspirací už po generace. Traumata z komplikovaného vztahu s matkou po rozvodu rodičů, dětinskost a nedospělost partnerů, s tím vším se snaží vypořádat pohledem osoby, která už ve své vyzrálosti ví co chce a zároveň nechce opakovat chyby z minulosti. Vlastní proměny jsou dalším dobrým tématem. Geniálně se třeba v songu „23´A Baby“ vypořádává s faktem, jak společnost očekává, že dívka bude mít v mladém věku dítě, přitom je vlastně ona sama ještě dítě.

Když jsem album poslouchal poprvé, měl jsem z něj pocit, že je smutné, možná až lehce ponuré. Ano i ne. Ano proto, že témata skutečně nejsou nijak radostná a ladění písniček je spíš temnější. Ale dodávám i to ne. Není to album beznaděje a deprese. Naopak, je tam všude cítit (slyšet, vidět?) to světýlko na konci tunelu. Jakoby nám říkala - Tohle je život, není to lehké, ale bojuj, je pro co, a můžeš zvítězit. Sabrina naplno využívá vše, co jí alternativní rock nabízí. Máme zde intimnější skladby postavené kolem akustických kytar jako „Thumbtack“ nebo „Two Times“, kde vynikne skvělá produkce alba, která z nich nedovolí udělat přesládlé, nebo naopak ubolené cajdáčky. I více vzdušné, atmosféricky pojaté skladby jako „T&A“ s nádherným velkým stadionovým refrénem a grungeovou atmosférou, nebo „Toy“ s téměř new-vave hlavním riffem. Vysloveně velkou skladbou je pak „He Wants Me“ s burácivými kytarami, masivními bicími a svalnatou přímočarou dramaturgií. Poctou QUEENS OF THE STONE AGE, které Sabrina uvádí jako jeden ze svých zdrojů inspirací, je „Arms“, která svým zvukem i riffem jasně odkazuje na jejich druhé album „Rated R“. Melancholické zabarvení a ostrý zvuk „What´s Fair“ dá naopak vzpomenout na THE CRANBERRIES. Hloubavější vícevrstvé skladby reprezentuje „Event Of A Fire“, postupně rostoucí a rozkvétající do mohutné rockové struktury, nebo zemitější „Change“ s tajemnou potemnělou atmosférou. Nadbíhání do popových vod prostřednictvím „23´s A Baby“ pak demonstruje sebejistotu Sabriny, která se nerozpakuje udělat dokonalý popový song a přitom zůstat pevně usazená na nezávislé scéně. Nádherná závěrečná „Model Rockets“ v poprockovém hávu jak od Aimee Mann je to pověstné světlo na konci tunelu, které definitivně obrací vyznění alba do pozitivních nálad.

12 skladeb alba, které jsou docela odlišné a pestré, drží překvapivě silně pohromadě jako celek. 47 minut hracího času je využito do poslední vteřiny, nic nechybí, nic nepřebývá. Tradice rockových písničkářek pokračuje a musím říct, že tady máme další výjimečnou generaci.

29.05.2025	Diskuse (1)	Tomáš