MOMMA - Welcome To My Blue Sky

90%

Pojďme si uvařit něco dobrého. Vezmeme jeden díl moderního indie rocku, jeden díl melodického grunge, špetku atmosférických harmonií shoegazu, zapékám do devadesátkové nálady a nakonec to celé přelijeme tím americkým feelingem, který umí jen kapely zpoza oceánu (a plzeňští DONNIE DARKO). Tady jdou všechny dietní pravidla stranou, tohohle se já nemůžu nabažit. MOMMA jsem zaregistroval v roce 2022 s jejich albem „Household Name“. A bylo to teda něco, za mě jedno z nejlepších alb roku, a to probíhal přitom extrémně silný rok. Perfektní kombinace výše zmíněných ingrediencí, nápaditost, svěžest, mladické nadšení, možná někdy i lehká naivita, to vše se spojilo v obdivuhodně silné album pořád velmi mladé kapely. Byla to jejich třetí deska a když jsem se podíval i na první dvě, bylo jasně vidět, jaký talent se v nich od začátku ukrýval, a jak se postupně k němu propracovávali. No a první singly na konci roku 2024 mě potěšily ze dvou důvodů. Ohlašovaly nové album a rovněž potvrzovaly, že kvalita bude minimálně zachována.

MOMMA vzniká v roce 2015 v Calabasasu v Kalifornii, kde se (klasicky) na škole potkávají Etta Friedman a Allegra Weingarten. Obě sdílely lásku k muzice devadesátých let, obě jsou kytaristky samoučky, a tak spolu začaly skládat první písničky. Na prvních dvou albech si ještě většinu muziky nahrávaly samy, případně s pomocí najatých muzikantů. O produkci se staral Aron Kobayashi Ritch, který se postupně stal i stálým členem (basákem) kapely a nadále zůstal i producentem. Pro nahrávání zmiňovaného třetího alba „Household Name“ se pak všichni tři přesunuli do Brooklynu, kde konečně měli k dispozici kvalitní studio, a zároveň se tam i přestěhovali. Do party pak ještě přibrali bubeníka Prestona Fulkse a tím se stali plnohodnotnou kapelou po všech stránkách. To už si je jako support vybírají i kolegové z legendárních kapel jako WEEZER nebo DEATH CAB FOR CUTIE, a třetí album rezonovalo i v různých přehledech nejlepších alb roku 2022. Ve své tvorbě vycházejí ideově z melodičtějších forem grungeové scény, nejblíže mají zřejmě ke kapelám jako VERUCA SALT, HOLE nebo písničkářce Liz Phair, a mixují to s indie rockem od THE BREEDERS nebo PAVEMENT.

Zmiňovaný Aron opět odvedl poctivou práci a album zní skvěle. Zvuk je velký, moderní a velice kvalitní. Proti předchůdci nabral trochu na hutnosti a zemitosti a ještě více se přiblížil grungovým odstínům devadesátek. Do kontrastu k tomu se staví jemnější zpěv, kdy děvčata často jedou harmonicky obě spolu a vytváří tím neopakovatelnou atmosféru, zejména když jejich typický projev vůbec netlačí na pilu, spíše se nechá pohlcovat náladami skladeb. Skladby tím získávají tak typický americký feeling, unášející nás po nekonečné dálnici krajinou, užívajíc si pohody okamžiku, bez starostí, bez stresů. Celá kolekce je v první řadě o písničkách, ne o experimentování. Vezmi riff, přidej melodii, doplň slušný text. Nebojí se hrábnout do strun, hrát hlasitě, odpálit hard-rockovou energii. A co je neméně důležité, songy znějí velice přirozeně. Vznikaly totiž poctivě. Nejdřív byla písnička složená jen na akustické kytary, do které se pak napumpovaly živiny v podobě elektrických kytar, basy a bicích. Není to uměle nastavované nevyzrálé něco, co bez studiových efektů samostatně nepřežije. Všechny nástroje jsou krásně čitelné a výborně sladěné. Kolekce je i pestřejší než předchůdce, kdy i díky dalším zkušenostem si kapela dovolila posunout své hranice do dalších stylových zákoutí. Celkovému vyznění alba určitě pomohlo i to, že se nahrávalo naživo, díky čemuž se povedlo zachytit i určitou syrovost a drsnost zvuku, která je ale samozřejmě technicky perfektně ošetřena.

Jemnější začátek s akustickými kytarami a pohodovou atmosférou obstará „Sincerely“, jednoduchý song, jehož největší síla je právě v jeho náladě. Ačkoliv mi na první poslech přišel nevýrazný, postupně se otevřel a po zásluze je umístěn právě na úvod. Mohutné rockové vály pak reprezentuje „I Want You (Fever)“, typický představitel grunge-popu dle vzoru VERUCA SALT, nebo valivějším hlavním riffem obdařená „Rodeo“. Přesně takhle to mám rád. Vzory jsou jasně dané, ale není to revival. MOMMA přidává něco nového, jemné odstíny z dalších dekád i aktuální doby, svěží elementy a vlivy, a rozvíjí původní základ do nové podoby. Do této skupiny bych přidal ještě i singlovku „Ohio All The Time“, která je dokonalou esencí pohodového „road songu“, který si chcete pozpěvovat při cruisování prázdnou dálnicí při cestě odnikud nikam. Více alternativněji laděné věci reprezentuje třeba „Stay All Summer“, opět bravurně surfující na vlně letní pohody.

Melancholičtější stránku pak zastupují třeba „New Friend“, začínající na akustických kytarách, a postupně se rozvíjející v jemnější indie rock. Ten nabídne i „Bottle Blonde“ a příjemně tím vyvažuje tvrdší kousky. Až někam k AOR míří „How To Breathe“ s nespěchající oldschoolovou melodickou linkou, jemnou orchestrací a mohutnou strukturou, která sice nedospěje k velkému stadionovému finále, ale opět lehce a přirozeně pluje v čase. Shoegazem lízlá „Last Kiss“ dokazuje, s jakou lehkostí dokáže kapela proplouvat styly. Přitom materiál drží pořád perfektně pohromadě. Zvuková stěna, mohutné bicí, kvílející kytary a nad tím vším jemný atmosférický zpěv. Krása střídá nádheru. A když se přidá ještě grungeové riffování v mezihře jak od STONE TEMPLE PILOTS, tak už jsem fakt totálně naměkko. Titulní „Welcome To My Blue Sky“ se obratně kroutí někde na pomezí mezi baladou a hard-rockem. I vokálně zde děvčata vystoupí ze své typicky shoegazové polohy a ukážou, že umí zazpívat i emocionálně a docela dravě. Album dramaturgicky citlivě uzavírá baladická „Take Me With You“ následovaná posledním pohodovým grungeovým nápřahem „My Old Street“. Končí den, končí léto, vzpomínáme, vychutnáváme.

MOMMA zraje jako dobrá višňovice (sorry, ale já víno nerad). Album plný pohody, léta, bezstarostnosti je přitom v textech nečekaně vážný, když často řeší svízele muzikantského života. Neustálé koncertování a cestování nejde úplně dohromady se vztahy, a právě z jejich rozpadů a neúspěchů se snaží děvčata vyzpívat. Není to ale žádné vyplakávání, berou to jako nutnou daň za život, který si zvolily. Život neustále v pohybu, na cestách, ale s vědomím, že se nakonec, přesně jako v závěrečném songu, vrátí jednou domů.

08.05.2025	Diskuse (1)	Tomáš