DOSSER - Violent Picture/Violent Sound
Baltimorští DOSSER jsou jednou z kapel, které jsem objevil díky Crazy Diamond. A rozhodně je lepší, že se tak stalo, než kdybych o nich nevěděl. Vezou se na vlně znovuobnoveného zájmu o hudbu 90-tých let, která samozřejmě nikdy úplně nevymřela, spíš se stáhla do ústraní, do téměř undergroundu. Ale není to jen levný revival, kopírka a nostalgické vzpomínání. Začalo to zhruba deset let dozadu s britskou „novou vlnou grunge“ a kapelami typu DRENGE nebo WOLF ALICE, které odkaz grunge kombinovali s moderním britským alternativním, někdy až indie rockem. Na druhé straně Atlantiku šli ale ještě o krok dál a rozhodli se vzít z 90-tek všechno, co bylo na nich krásné. Masivní riffy, tvrdost, upřímnost grunge, zasněnost a tajemnost shoegaze, přímočarost a vyspělost amerického alternativního rocku, melodičnost powerpopu a doladit to odkazy i na další hudební styly. Za souputníky DOSSER bych označil třeba TEENAGE WRIST, OCTOBER DRIFT, nebo z domácích například DONNIE DARKO.
Kapela vzniká v roce 2018. Zde představená deska je v podstatě jejich prvotina. Předtím vydali jen dvě EP-čka. Kvartet klasického střihu - 2 kytary, basa, bicí - vypadá na pokročilé třicátníky, takže láska k hudbě 90-tých let u nich nepřekvapuje. Odkazují se na velikány jako PIXIES, NIRVANA, WEEZER nebo FOO FIGHTERS. A právě posledně zmiňované můžeme brát jako hlavní inspiraci pro jejich album. To zní skutečně jako alternativnější, tvrdší, méně přístupná verze prvních dvou nahrávek FF. Kapela se jasně drží v teritoriu nezávislé hudební scény. Tím je definován i její zvuk, který je ale po kvalitativní stránce skvělý. Vyrovnaný, jasný, s dobrým mixem a kvalitní produkcí. Drží se osvědčeného schématu, klidná sloka, hlučný refrén, někdy lehce modifikovaný do hlučná sloka, ještě hlučnější refrén. Má to koule, srší z toho energie, emoce, je v tom zdravá agrese, zasněnost, ale i pozitivní feeling. A hlavně je to svěží a moderní.
Otvírák a první singl „Joy Thief“ od první vteřiny nenechává nikoho na pochybách, ve které hudební dekádě bude toto album pevně ukotvené. Soft grungeový zvuk, výrazná melodie, jednoduše esence toho nejlepšího z 90-tek. Následující „Kids“ stojí na zkreslené a podladěné base, které sekundují shoegazem líznuté kytary. Krásný důkaz, jak se kapela snaží rozvíjet dědictví svých hudebních vzorů, kombinovat různé směry a budovat vlastní specifickou a svébytnou tvář. Nádherná „Dark Air“ hraje naší oblíbenou hru, klidná, tajemná, atmosférická sloka, která exploduje do masivního refrénu. Být tady ještě o stupínek tvrdší, můžou si song s klidným svědomím vzít na svoje album DEFTONES. „No Halo“ jsou tvrdší variací na téma FOO FIGHTERS, se skvělým melodickým refrénem. Titulní „Violent Pictures / Violent Sounds“ svému názvu rozhodně ostudu nedělá a je hodně agresivní. Špinavé kytary se ale v refrénu přece jenom pročistí a nechají proniknout zpěvný refrén, podpořený lelkující basou. Pozitivní náladu přináší „Home“ s kouzelně zasněným začátkem. Závěrečná „Inertia“ budiž pak důkazem, že pánové umí i komplexnější kompozice. Začíná jako typická pomalá balada na konec alba, ale postupně se košatí, obohacuje o zvukově téměř noiseový refrén, řvaný ve stylu screama, přidává další mezihry a polohy, motivy i zvuky.
Není to rozhodně album na první dobrou. Melodie, u kterých Dave Grohl dokáže neskutečně mistrovsky balancovat na hraně mezi alternativou a mainstreamem, jsou tady přece jen méně „hitové“, o to příjemnější je ale jejich objevování, rozkrývání, dobývání. U zvuku trefili správný poměr mezi špínou a čistotou, a hlavně jsou v písních cítit emoce. Ta upřímná radost z muziky. Za mě je to velice silný debut jasně vymezené kapely, která si našla svůj zvuk a ví co chce.
| 26.04.2024 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
