MANON MEURT - MMXVIII

100%

Pouze dvě alba mě v minulém roce opravdu rozstřelila, obě jsou české provenience, a navíc nevzešla z metalového ranku. Českou, resp. česko-slovenskou nemetalovou scénu jsem dlouhodobě ignoroval. Možná to souvisí s určitou hořkostí, která byla odrazem toho, co prožívala řada z nás po nástupu grunge a dalších alternativ k rockové hudbě let osmdesátých. Mnoho mých vrstevníků zanevřelo na metal, přičemž producent desky, o které budu dále psát, se později stal jedním ze symbolů toho, o čem víceméně povrchně debatovali a čím jsem proto začal opovrhovat. Po určitém koketování s novou generací českých jazzmanů, soustředěných zejména kolem labelu Animal Music, došlo minulý rok k zásadnímu zlomu. Se zpožděním se ke mně dostali PRVNÍ HOŘE a jejich opus magnum, album „Křehký mechanismus pozemského štěstí“. Byl jsem nadšen, zamýšlel se nad vlivy i českými texty. Leccos jsem si přitom uvědomil, zpětně poslechl desítky českých a slovenských desek, které vyšly zhruba v posledních patnácti letech a konečně dospěl k závěru, že jsem se po dlouhou dobu ochuzoval o dost kvalitní muziku. Zmíněná kvalita má přitom mnoho tváří a dále se stupňuje. Svou roli může sehrávat i duch, resp. tlak dnešní doby. Talentovaní a empatičtí lidé jako by i v Česku hledali azyl před jejím rychlým tempem, bezskrupulózností atd. Důsledkem může být – pochopitelně též díky „efektu plného břicha“ – únik do uměleckých sfér. Minimálně v muzice tak nyní vznikají výborné nahrávky. Celý proces mého smíření s českou scénou byl nakonec završen poslechem druhého alba rakovnických MANON MEURT, které mě nadchlo.

V podstatě nejde o žádnou velkou vědu. Jen o dobré nápady, silné melodie, dokonalou produkci a emoce, s nimiž si kapela pohrává a s nimiž momentálně souzním. Sdílí je zejména „obyčejná holka“, zpěvačka Kateřina Elznicová. Z ní dostal producent Jan P. Muchow naprosté maximum. Nejde ani tak o techniku, intonaci či solidní angličtinu. Muchow docílil především toho, že Katčin jemný projev ani na okamžik nesklouzává k falešnému patosu nebo přepjatým kreacím, ubírajícím na upřímnosti. Křehkost, zranitelnost a intimita jsou všudypřítomné. Jste blízko a chcete být blízko, abyste mohli naslouchat, soucítit, pomoci. To, co je ve vás lepší, dostává šanci se alespoň na chvíli probudit, cynismus a letargie pomalu mizí, nastupuje účast. Driftujete.

Pokud se jedná o vymezení toho, co MANON MEURT vlastně hrají, nejvýstižnější mi připadá pojem kytarová hudba. Dobře, zmiňován bývá shoegaze, post rock, alternativní rock. Proč by se takové album mělo líbit ortodoxněji založeným rockerům či metalistům, respektive proč jsem si takovou „nudou“ dovolil obtěžovat čtenáře Crazy Diamond? Začnu primitivním srovnáním: protože v hudbě MANON MEURT slyším ANATHEMU, THE GATHERING („How To Measure A Planet?“, „Souvenirs“), AGALLOCH, ale třeba i MARILLION, tak jak je známe od časů alba „Brave“. O vykrádání bych však nehovořil, jde spíš o čerpání z totožného kytarového podhoubí, které se povětšinou nalézá mimo uriffovanou metalovou scénu. No, i když analýza ohledně vlivu určitých forem black metalu na zvuk některých služebně mladších kytarových kapel by byla asi dost zajímavá. Pokračujme však dále. Podstatné je, že hudbě MANON MEURT dominují kytary. Kytary neustále komunikující s hlasem Katky, která ve svých textech často klade otázky, na něž se hledá odpověď velice těžce. Předpokládám, že tím, kdo se v uvedeném dialogu snaží citlivě odpovídat, je zejména kytarista Vojtěch Pejša. Daří se mu to více než dobře. Takto zjitřenou atmosféru tu tiší, tu zas umocňují decentní a vkusné klávesové vstupy nebo podmazy. K bicím není co dodat, jsou super, hudbu posouvá na další level každý jejich úder.

V čem je podobné album pro tvrdší scénu inspirativní? Třeba tím, že neobsahuje vatu. Producent dokáže neuvěřitelné věci, nápady však zpravidla musí někdo přinést. MANON MEURT dorazili do studia s materiálem, který drží při sobě a jehož úroveň je vyrovnaná jako dynamická křivka „Death Magnetic“ Ostatně od vydání debutu měli na tvorbu svého aktuálního pocitového leporela dost času. Je mi jasné, že nápady si člověk nenapíská, buď jsou, nebo nejsou. Zvuk, jako další podnětný prvek recenzované desky, lze ovšem ovlivnit vždy. Rakovničtí ho mají skutečně nádherný. Muchow a spol. nadělil kytarám i bicím prostor, který bych se nebál popsat slovem chrámový. Vměstnají se mu tam i ty nejširší kytarové plochy, a ještě zbývá hafo prostoru pro vše ostatní. Nejde přitom pouze o dokonalé využití hall efectu, ale o transparentní a přirozené vyznění, díky němuž kytary a chvílemi i nečekaně razantní bicí skutečně dýchají. Lze se napojit, zvuk vás uvolní, posléze pohltí a emoce pak už toliko proudí. Že jsem nemluvil o baskytaře? S nadsázkou řečeno, asi proto, že se jedná v prvé řadě o basu a poté až kytaru. V oslnivé kytarové výmalbě MANON MEURT tudíž zas až tak podstatnou roli nehraje. Nic na tom nemění ani povedená linka ve skladbě „LXXVIII“. Zůstává otázkou, zda se právě zde neukrývá ještě nějaký potenciál, který by mohl být v budoucnu využit.

Vrcholné momenty? Slyším jich tam mnoho, zatím vede pozvolný nájezd „Circle“, monumentalita „We Are“, strhující kytarová gradace ve „Figure It Out“, vražedný doom zaznívající v „An Excuse to Hurt“, drive nakopávající „Neon“ a nástup minirefrénu v „LXXVIII“.

MANON MEURT podle mého názoru nahráli mimořádné album. Těšil jsem se tudíž na recenze. Moc jich nebylo. Co si člověk neudělá sám…, však to znáte. Možná jsem nebyl jen dost pozorný. Nové MANON každopádně alespoň zkuste. Album vydali Minority Records mimo jiné i ve formě papírové knížečky s CD a vinylu. Vše je krásně stylizováno. Viděli jste Herbář s Kateřinou Winterovou? Působí to podobně, nicméně umělecký dojem ve spojení s hudbou je – nejen pojmově – jinde. Muchow vs. Winterová tudíž 1 : 0, :-).

09.01.2019	Diskuse (13)	Pekárek hackl@volny.cz