Last Hardrock Outsider

MANON MEURT - MMXVIII

Pouze dvě alba mě v minulém roce opravdu rozstřelila, obě jsou české provenience, a navíc nevzešla z metalového ranku. Českou, resp. česko-slovenskou nemetalovou scénu jsem dlouhodobě ignoroval. Možná to souvisí s určitou hořkostí, která byla odrazem toho, co prožívala řada z nás po nástupu grunge a dalších alternativ k rockové hudbě let osmdesátých. Mnoho mých vrstevníků zanevřelo na metal, přičemž producent desky, o které budu dále psát, se později stal jedním ze symbolů toho, o čem víceméně povrchně debatovali a čím jsem proto začal opovrhovat. Po určitém koketování s novou generací českých jazzmanů, soustředěných zejména kolem labelu Animal Music, došlo minulý rok k zásadnímu zlomu. Se zpožděním se ke mně dostali PRVNÍ HOŘE a jejich opus magnum, album „Křehký mechanismus pozemského štěstí“. Byl jsem nadšen, zamýšlel se nad vlivy i českými texty. Leccos jsem si přitom uvědomil, zpětně poslechl desítky českých a slovenských desek, které vyšly zhruba v posledních patnácti letech a konečně dospěl k závěru, že jsem se po dlouhou dobu ochuzoval o dost kvalitní muziku. Zmíněná kvalita má přitom mnoho tváří a dále se stupňuje. Svou roli může sehrávat i duch, resp. tlak dnešní doby. Talentovaní a empatičtí lidé jako by i v Česku hledali azyl před jejím rychlým tempem, bezskrupulózností atd. Důsledkem může být – pochopitelně též díky „efektu plného břicha“ – únik do uměleckých sfér. Minimálně v muzice tak nyní vznikají výborné nahrávky. Celý proces mého smíření s českou scénou byl nakonec zavržen poslechem druhého alba rakovnických MANON MEURT, které mě nadchlo.


V podstatě nejde o žádnou velkou vědu. Jen o dobré nápady, silné melodie, dokonalou produkci a emoce, s nimiž si kapela pohrává a s nimiž momentálně souzním. Sdílí je zejména „obyčejná holka“, zpěvačka Kateřina Elznicová. Z ní dostal producent Jan P. Muchow naprosté maximum. Nejde ani tak o techniku, intonaci či solidní angličtinu. Muchow docílil především toho, že Katčin jemný projev ani na okamžik nesklouzává k falešnému patosu nebo přepjatým kreacím, ubírajícím na upřímnosti. Křehkost, zranitelnost a intimita jsou všudypřítomné. Jste blízko a chcete být blízko, abyste mohli naslouchat, soucítit, pomoci. To, co je ve vás lepší, dostává šanci se alespoň na chvíli probudit, cynismus a letargie pomalu mizí, nastupuje účast. Driftujete.



Pokud se jedná o vymezení toho, co MANON MEURT vlastně hrají, nejvýstižnější mi připadá pojem kytarová hudba. Dobře, zmiňován bývá shoegaze, post rock, alternativní rock. Proč by se takové album mělo líbit ortodoxněji založeným rockerům či metalistům, respektive proč jsem si takovou „nudou“ dovolil obtěžovat čtenáře Crazy Diamond? Začnu primitivním srovnáním: protože v hudbě MANON MEURT slyším ANATHEMU, THE GATHERING („How To Measure A Planet?“, „Souvenirs“), AGALLOCH, ale třeba i MARILLION, tak jak je známe od časů alba „Brave“. O vykrádání bych však nehovořil, jde spíš o čerpání z totožného kytarového podhoubí, které se povětšinou nalézá mimo uriffovanou metalovou scénu. No, i když analýza ohledně vlivu určitých forem black metalu na zvuk některých služebně mladších kytarových kapel by byla asi dost zajímavá. Pokračujme však dále. Podstatné je, že hudbě MANON MEURT dominují kytary. Kytary neustále komunikující s hlasem Katky, která ve svých textech často klade otázky, na něž se hledá odpověď velice těžce. Předpokládám, že tím, kdo se v uvedeném dialogu snaží citlivě odpovídat, je zejména kytarista Vojtěch Pejša. Daří se mu to více než dobře. Takto zjitřenou atmosféru tu tiší, tu zas umocňují decentní a vkusné klávesové vstupy nebo podmazy. K bicím není co dodat, jsou super, hudbu posouvá na další level každý jejich úder.


V čem je podobné album pro tvrdší scénu inspirativní? Třeba tím, že neobsahuje vatu. Producent dokáže neuvěřitelné věci, nápady však zpravidla musí někdo přinést. MANON MEURT dorazili do studia s materiálem, který drží při sobě a jehož úroveň je vyrovnaná jako dynamická křivka „Death Magnetic“ Ostatně od vydání debutu měli na tvorbu svého aktuálního pocitového leporela dost času. Je mi jasné, že nápady si člověk nenapíská, buď jsou, nebo nejsou. Zvuk, jako další podnětný prvek recenzované desky, lze ovšem ovlivnit vždy. Rakovničtí ho mají skutečně nádherný. Muchow a spol. nadělil kytarám i bicím prostor, který bych se nebál popsat slovem chrámový. Vměstnají se mu tam i ty nejširší kytarové plochy, a ještě zbývá hafo prostoru pro vše ostatní. Nejde přitom pouze o dokonalé využití hall efectu, ale o transparentní a přirozené vyznění, díky němuž kytary a chvílemi i nečekaně razantní bicí skutečně dýchají. Lze se napojit, zvuk vás uvolní, posléze pohltí a emoce pak už toliko proudí. Že jsem nemluvil o baskytaře? S nadsázkou řečeno, asi proto, že se jedná v prvé řadě o basu a poté až kytaru. V oslnivé kytarové výmalbě MANON MEURT tudíž zas až tak podstatnou roli nehraje. Nic na tom nemění ani povedená linka ve skladbě „LXXVIII“. Zůstává otázkou, zda se právě zde neukrývá ještě nějaký potenciál, který by mohl být v budoucnu využit.


Vrcholné momenty? Slyším jich tam mnoho, zatím vede pozvolný nájezd „Circle“, monumentalita We Are“, strhující kytarová gradace ve „Figure It Out“, vražedný doom zaznívající v An Excuse to Hurt“, drive nakopávající „Neon“ a nástup minirefrénu v „LXXVIII“.


MANON MEURT podle mého názoru nahráli mimořádné album. Těšil jsem se tudíž na recenze. Moc jich nebylo. Co si člověk neudělá sám…, však to znáte. Možná jsem nebyl jen dost pozorný. Nové MANON každopádně alespoň zkuste. Album vydali Minority Records mimo jiné i ve formě papírové knížečky s CD a vinylu. Vše je krásně stylizováno. Viděli jste Herbář s Kateřinou Winterovou? Působí to podobně, nicméně umělecký dojem ve spojení s hudbou je – nejen pojmově – jinde. Muchow vs. Winterová tudíž 1 : 0, :-).


09.01.2019Diskuse (12)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Subeer
10.01.2019 14:15

Valutin, nepřemýšlej hned politicki . "opravdu, skutečně opravdu" je obrat na copyright.. až budu někde muset napsat "pasy" tak tam určitě šoupnu copyright taky..to abych dokreslil, ten řecnický tón u obou příkladů.

Pekárku na ty MONO jdi jinak si u mě mrtvej Homolka.

 

Pekárek
10.01.2019 10:42

Subeer: :))
Pokud nechytne napoprvé, moc bych na to nesázel. Jak správně píšeš, to je hudba... The Gathering, jen by mě zajímalo, nakolik je znají?
Mono mě začínají zajímat.
Vatutin: Ano k podobnému cíli (efektu) jinými cestami (scénami) přes podobné vzory.
Poslední Never sol mám, čekají na hromádce na poslech. Začínám se těšit.

 

Vatutin
10.01.2019 10:08

hmm zajímavá debata, já osobně hodně pozitivně vnímám pokud se píše o pestrém mixu hudebních stylů ... hodnocení mne často nezajímá ... spíše jde o náladu, nápad, energii a proto mne recenze zaujala a desku nyní poslouchám ... je dobrá ... a gathering třeba jo .. ale gathering se zase po odklonu od doomu inspirovali třeba v my bloody valentine, triphopu atd ... takhle dnes nelze moc uvažovat ... za mne je to přesně to co sedí k muchowovi ... mě to připomíná EOST fluidtrance centauri ... fluidtrance centrauri zase zní trochu jak pozdější gathering :):) ... prostě tak ... taky se mi dost a to jako, fakt dost líbí druhá deska Never sol, taky to řešil JPM. A u mne se tím i znovu vrátil do příznivého světla ... pač některé jeho produkce mne vůbec nebraly, ba skoro vadily, třeba poslední desku Kieslowski úplně zazdil. Takže jen tak dál, netřeba metat stovky v hodnocení :) .. stačí dále upozorňovat na zajímavé věci :) ... jo nevim co znamená poznámka V.Klaus ... s politikou si jdete na slunkopolis :)!

 

Subeer
10.01.2019 09:37

Díky za tip, prubnul jsem to na bandcampu a fakt kopírka THE GATHERING jak sfiň, ale opravdu, stutečně opravdu (copyright prof. V. Klaus St.). To by mi ani tak nevadilo, protože holanďany opravdu mohu. Mě jde spíš o tom, že je tam všechno teoreticky v pořádku, ale zatím mě to moc nebere. To je to co nedokážu vysvětlit. To je hudba, ale třeba mě to časem chytne.
Je to dobře, že tu recenze je a tímhle směrem, za mě jen dál.. protože si myslím, že jsou u nás kvalitní kapely, jenom my máme takovou tu sebe prznící náturu. Póláci by z takovýhle kapely udělali senzaci.
Jo a MONO jdi.. mám jejich živák na DVD.. neměl bys být zklamaný...

 

Pekárek
09.01.2019 21:47

Sorry, takhle při večeru už mi docházejí vhodné přívlastky. Bylo to ve smyslu extrémně vysoké kvality. Mám je hodně rád.
Mono? Kamaráda jsem s tím koncertem poslal do prdele. Ale zadarmiko, to zas jo:). V životě jsem je neslyšel, ale to se dá dohnat. Alespoň by report nenesl žádnou zátěž:) a já bych se dozvěděl, zda jsou fakt tak dobří.

 

Stray
09.01.2019 21:10

Desky WINGER vražedné? V jakém smyslu? Podle mě to je epochální hudba.:-) Ale přiznám se, že jsem tu kapelu taky docenil až dost zpětně.

Je to dobře, že tady ta deska je. To je jasný, akorát pro mě je tahle hudba dost nudná. A vůbec, jak se Ti líbí japonští MONO? Uvažuji, že bys jako dostal nominaci na pražský koncert v dubnu.

 

Pekárek
09.01.2019 21:06

Díky! Myslím si, že tuším, jak to cítíš. Zvlášť teď po těch Winger,jejichž desky jsou vražedné. Nicméně, já jsem prostě neměl důvod slevovat. A s určitým odstupem si navíc říkám, že je fakt dobře, že tady ta recka je.:)

 

Stray
09.01.2019 17:28

Nic proti 100%, ale já bych to podobné hudbě nikdy nedal. NIKDY. Recenze vynikající, hudba horší.:-) Zlepšuješ se, to je dobré znamení.

 

Kelly
09.01.2019 16:02

Není zač :-) a pokud bych mohl ještě trošku z tvrdšího českého ranku tak chebská kapela ESAZLESA, jihlavští LÁJE a brněnští NIKANDER. Padla mi brada, jakou super hudbu skrývá české podzemí.

 

Pekárek
09.01.2019 12:53

Díky! Obojí zkusím, Elbe vedu v patrnosti už díky Strayově recenzi, ale zatím nebyl čas. Do Dying mě pořád tlačí můj kámoš:)