Last Hardrock Outsider

POVĚTROŇ - Second

Pražská indie-rocková kapela POVĚTROŇ působí na scéně již dvě dekády. Z počátku to sice bylo v trochu rozvětvenější sestavě a s méně ujasněnou koncepcí, ale projekt se postupem několika svých prvních let vyprofiloval ve tříčlenný alternativně rockový soubor, který přijal kytarový sound amerických vysokoškolských kapel z přelomu osmdesátých a devadesátých let za svůj. Po debutové desce „Apples & Oranges“ z roku 2010, jim o dva roky později vyšlo EP „Stories“. Na tyto počiny kapela navazuje svým regulérním druhým albem až letos, to dostalo název „Second“ a jedná se o sbírku čtrnácti písniček, které se trojici za desetiletku nahromadily. Když jsem si desku pouštěl poprvé, z počátku mě vlastně bavila, neboť představovala jistou anti-tezi k současnému uměle natlakovanému zvuku jiných souborů. Zde byla znát ona nepřikrášlovanost, introspektivní pojetí skladeb a celková přirozenost, věci, které dnes už snad ani nejsou příliš v módě. POVĚTROŇ určitě nejsou kapelou, která by měnila svůj zvuk podle toho, co by se dostalo do kursu. Jejich projev jim zkrátka věřím. Ale teď spíše dodělejme tu myšlenku, kterou jsem výše přerušil. 


Osobně za vcelku zdařilou sbírku jejich novou desku považuji i nadále, jen bych si dovolil popsat všechny plusy a mínusy. A to aniž bych přímo tu kterou vlastnost přiřadil k jedné či druhé straně. Byť jde o album nazpívané v angličtině, jehož inspirace vycházejí ve všech směrech z okruhu americké nezávislé scény ranných devadesátek, právě těch nanejvýš ozvláštňujících momentů je zde jen velmi málo. Když už se kapela vzdá mateřštiny, což se děje zřejmě z důvodu zachování autenticity spojující Pražany s výrazem oněch zdrojů, měla by mít v rukávech větší trumfy. Postrádám totiž skladby, které by se trvale a výrazněji zapsaly. Skutečný hit zde opravdu nehledejte, i když se píseň „Hey Girl“ o něco podobného snaží a také nedávno bodovala na Radiu Wave. Jednoduchý kolovrátek není jen poctou baskytaristce Kim Gordon od SONIC YOUTH, ale patří, dle slov samotných členů, všem ženám v rock´n´rollu, ostatně tak jak brzy řeknou POVĚTROŇ v chystaném rozhovoru. 



Z mého pohledu má deska ve svém středu silnější písně, méně zacílené na první signální. Ona se totiž „Hey Girl“ velmi brzy oposlouchá. Album vlastně začne velmi nadějně, neboť „A Place“ má potřebný tah na cíl, přirozený kytarový zvuk, jaký nebývá v současném klubovém prostředí zas tak obvyklý, ale hlavně naléhavý hlas Jakuba Mihálika, který mne mírně evokuje projev frontmana od DINOSAUR JR.. I následná „Wake Up“ má v sobě jistou dávku kouzla a ve svém melancholickém nalazení může působit jako výzva k vzpomínce právě na kultovní party zlatého období amerických kytarovek v čele s PIXIES. Asi nejlepší momenty představují songy „Heart Of Fire“ a „Painted Black“, kde se kapele se srdcem na dlani podaří přijít s chytlavou a vesměs melodickou platformou. Tolik k světlejším místům, jenže skladeb je tu nakonec čtrnáct. Nuže pokračujme.


Počínaje songem „1+1=1“ materiál jaksi ztrácí drive a postupně upadá do monotónnosti, ze které ho nezachrání ani nesmyslně lámaná kytarová vyhrávka coby nosník skladby „Ride“, jejíž zpěvová linka sice není špatná, jen je u ní škoda onoho divného a krkolomného instrumentálního doprovodu. Píseň „Dead Star“ patří celkově asi k nejzajímavějším, přesněji řečeno, pokud POVĚTROŇ nasadí poměrně svižný, pozitivní a melodický styl, nemám s jejich projevem žádný závažnější problém, ale naopak pokud se začnou plácat v utrápenosti a pomalých mazlavých fázích, tak jako je tomu v případě třeba „Lonely“, přestávají mě zkrátka hodně rychle bavit. Celkově to slyším na docela dobrou desku od skromně, ale dobře ozvučené tříčlenné kapely, jejíž hudební názor je daný, nezávislá scéna a kytarovky zpřed třiceti let. Pokud by těch skladeb nebylo čtrnáct, ale třeba jenom devět, přičemž by byly zachovány spíš ty melodičtější a svižnější, pak by to možná celé dostalo jiný spád.


16.04.2020Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz