THE PICTUREBOOKS - The Major Minor Collective

70%

Boogie feeling kytarového tradicionalismu je vlastní této, v posledních letech vcelku slyšitelné německé dvojici THE PICTUREBOOKS. Svým americkým pojetím dřevního rocku představuje právě nepočetný band jakousi antitezi k cinematicky vedeným produkcím evropské metalové provenience současnosti. Přestože kapela staví na nekašírovanosti, deska platí za producentsky vypiplanou záležitost, která má daleko k projektům spíchnutým v krátkém čase horkou jehlou. Jak je to možné, to se vám budu snažit v dalších řádcích vysvětlit. Ostatně braniborští THE PICTUREBOOKS fungují již od roku 2009 a jejich aktuální materiál představuje již šesté řadové album. Ačkoliv začínali v trojici, kapelu dnes tvoří již jen duo - konkrétně Fynn Grabke (kytary) a Phillip Mirtschink (bicí), před lety totiž z kapely odešel jejich spoluhráč Tim Bohlmann obsluhující baskytaru.

Koncertní propagaci dosud poslední řadovky „The Major Minor Collective“ bohužel vůbec nepomohl stav pandemie (koncerty jsou odloženy až na rok 2022), nicméně je poznat, že vydavatelství Century Media projektu hodně věří, takže jej vydatně promuje všemožnými způsoby a staví se kladně i k oné ústřední vlastnosti této poslední kolekce. Ta je totiž poprvé pojatá jako sbírka, kde každou skladbu nazpíval nějaký pěvecký host. Dost často jde o poměrně etablované persony na současné scéně. Na blues-rock orientovaný lo-fi materiál tak získává větší pestrost. Z historie víme, že podobné mozaiky již měly možnost rezonovat, ať už bude řeč o sólové prvotině Tonyho Iommiho z roku 2000 nebo o deset let mladším debutu jednoho z kytarových symbolů kalifornských drzounů z GUNS N´ROSES, Slashe. Vzhledem k oněm pěveckým hostům, kteří byli do studia přizváni, se sluší rovněž napsat, že THE PICTUREBOOKS mají velké ambice, ale i vkus a stylovou vytříbenost, neboť se svými hlasy žánrově souzní.

Výčet zpěváků je tedy pestrý, byť některé skladby se, právě díky hostujícímu hlasu, vyvedly lépe než jiné. Ale to je v případě podobně ambiciózního nadechnutí asi normální. Sbírka stavící na šedesátkovém zvukovém revivalu začíná u věčného rebela Dennise Lyxzéna (REFUSED). I když jím prezentovaný drsnější song „Here´s To Magic“ nepatří k těm nejlepším, určitě dokáže navodit sytější emoci. Pokračuje se přes vlastníka charismatického hlasu, Američana Neila Fallona z CLUTCH, jehož  „Corrina Corrina“ mě zde vážně baví. Zrovna tento ostřílený borec k Němcům perfektně sedne. 

Dále se dočkáme výtečné písně „Beach Seduction“, kterou zdobí zasněný sexy hlas jisté Leah Wellbaum (SLOTHRUST), ale také bouřlivého boogie „Holy Ghost“ se zajímavým vokálním partem od Jona Harveyho (MONSTER TRUCK). Kvalitu představuje i song „Catch Me If You Can“, jehož ráz ovlivňuje zpěv Chrise Robertsona (BLACK STONE CHERRY). Naopak za slabší věc považuji jak nejtvrdší píseň celé kolekce „Multidimensional Violence“, což je song s hlasovým příspěvkem norského burcíře Elrenda Hjelvika (ex-KVELERTAK), tak rovněž „Too Soft To Live And Too Hard To Die“, kterou opanuje exoticky modulovaný projev švédské krásky Elin Larsson (BLUES PILLS). Zkrátka záleží nejen na nápadu nacházejícím se v písni samotné, ale také na tom, jak který vokalista dokáže danou věc povýšit. Asi je normální, že někteří zpěváci se k THE PICTUREBOOKS hodí prostě víc než jiní.

V konečném zúčtování jeden z vrcholů desky představuje singlovka „Rebel“, která vlastní podobu houpavé těžkotonážní mantry s emočně vypjatým hlasem rockerky Lzzy Hale od pensylvánských HALESTORM. Díky pěvecké kvalitě většiny pozvaných, rozmanitosti jejich hlasového pojetí a zároveň také díky stylové a dramaturgické soudržnosti skladeb, lze považovat tento dřevně pojatý kytarový materiál za zdařilý a s potenciálem získání si celé řady nových fanoušků.

Zvuková stránka alba má sice chtěnou vintage podobu, ale ona starobylost a dřevnost vykazuje aktuálnější ráz, neboť mě evokuje přístup třeba takových THE KILLS či THE BLACK KEYS, vzdáleně i některé věci z repertoáru michiganského génia Jacka Whitea (především pak myslím na jeho projekt THE DEAD WEATHER). Prvek blues totiž prostupuje celým albem, jenž zdánlivě působí stroze a jakoby bylo nahrané kdesi na odlehlém místě obklopeném americkou pustinou a kaktusy, pravdou však je, že z projektu cítím detailní uvážlivější práci a studio, které určitě nebude patřit k nejlevnějším. Zvuk je vlastně výtečný. Z mého pohledu sice nejde o bezchybnou nahrávku, ale o solidní indie-rockovou věc se silným vlivem americké tradice a blues bez pochyby ano. Té je, vedle několika povedených skladeb, vlastní ona zmiňovaná pěvecká pestrost, ale také opravdový přístup a potřeba nahrát poctivou desku orientovanou na dřevní kytarový sound.

04.10.2021	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz