THE PALE WHITE - The Big Sad

80%

Ostrovní alternativně rocková scéna za prvních pět měsíců letošního roku mě moc nepotěšila, takže ani já jí moc nepotěším. Zajímavé věci se v tomto regionu dějí spíše v jiných žánrech, jako třeba shoegaze nebo punk a metal. Zatím v této kategorii považuji za nejlepší počin kolekci B-sides od SUEDE, což je dosti na pováženou. Co ale nadělám, když slušné mančafty z druhé a třetí ligy, jako třeba THE SHERLOCKS, THE AMAZONS a CIRCA WAVES přišly spíše s průměrným materiálem, kde občas člověk narazí na zajímavý song, ale jako celek by se přes 50% hodnocení dostávaly jen s odřenýma ušima. Ještě hůře dopadli veteráni, kdysi možná z první ligy, FRANZ FERDINAND a MANIC STREET PREACHERS. Z respektu k jejich odkazu zůstanu jen u hodnocení, že rok 2025 skutečně není jejich rokem. Slušný album se povedl alespoň BLACK FOXXES, přesto že je těžký a plný bolesti. Takže hledám nové talenty. Jeden jsem objevil na severu Anglie v městě Newcastle Upon Tyne a jmenují se THE PALE WHITE.

„The Big Sad“ je druhým albem mladého tria v klasické sestavě kytara-basa-bicí. Ačkoliv aktuální estetika kapely odkazuje k sedmdesátkám, jejich projev je kompletně moderní. Nostalgické, retrospektivní, nedej bože revival tendence zde skutečně neslyším. Je evidentní velký posun proti debutu „Infinite Pleasure“ z roku 2021, který byl klasickým alternativně rockovým albem, přímočarým a syrovým. A velmi slušným, musím dodat. V roce 2023 pak vydali ještě EP „A New Breed“, které bylo více než povedené a posouvalo kapelu do tvrdších vod hlučného mixu garážového a glam rocku. V roce 2025 tady máme ale opět otočku, kde kapela redefinuje svůj zvuk a vlastně i svojí podstatu. Jakožto hrdí zástupci pracující třídy (working class), což často a rádi připomínají (aniž by ale z toho chtěli dělat revoluci jako výše zmínění MANIC STREET PREACHERS za mlada), si museli svoje postavení vybojovat sami. A když nebyli spokojení se svým vydavatelstvím po prvním albu, nebáli se vzít věci do vlastních rukou. Produkci si pokryli sami a nikomu nemuseli vysvětlovat, proč se vydávají jinou cestou, než by možná od nich všichni čekali. 

První dojem je, že kapela vyměkla. Ano i ne. Je pravda, že zjemnili svůj zvuk, ale pořád je to poctivý alternativní rock, který umí být i ostrý a hlučný. Teď je ale výrazně pestřejší. Zapojili totiž orchestraci a stylově se více rozkročili. Písničky jsou vrstevnatější, dramaturgicky propracovanější. Zvuk je velice povedený a vyvážený. Mezi spřízněné kapely bych zařadil třeba TIGERCUB, CIRCA WAVES, DRENGE nebo i TWIN ALTANTIC. K uhlazenějšímu dojmu přispívá i zpěv kytaristy Adama Hopea, který disponuje spíše jemnějším hlasem, a i jeho pěvecký styl preferuje klidnější projev, drží se u země. V některých pasážích songů by na jeho místě už Matt Bellamy nebo Thom York lítali ve falzetovém vesmíru, zatímco on si jede svojí milou a hřejivě zpěvnou linku. Zároveň do svých songů zakomponovali více elementů z jiných hudebních stylů a epoch, přičemž čerpali zejména z popových regálů.

Atmosféricky pojatý otvírák „Lost In The Moment“ v intru lehce odkazuje k THE VERVE, zároveň tady ale najdeme hlučnější pasáže, nebo třeba i spoustu kytarových textur na pozadí, inspirovaných noisovými kolegy, které se nečekaně objevují a pak náhle mizí. Nostalgická „Final Exit“ s nádherně klenutou melodickou linkou, s jemnou orchestrací, dramaturgicky chytře pracuje s tempem skladby, když jí překvapivá mezihra posune do úplně jiné a intenzivní polohy, aby se pak přirozeně vrátila k původnímu motivu. Syrovější „Woolly Thunder“ dá vzpomenout na zmiňované EP z roku 2023. „I´m Sorry (This Time)“ vyvolá vzpomínky na melodiku ALICE IN CHAINS, ale grunge to určitě není. Naopak, silně zkreslený zvuk v refrénu skladby směřuje spíše k mixu tvrdého alternativního rocku a noise s příměsí stoner rocku. Houpavá melodie ale funguje perfektně a okamžitě si nachází cestu do hlavy. Jemná balada „January, Please“ v sobě nezapře genetický odkaz THE BEATLES, zejména když se v druhé části rozjede do klasického rozverného „beatlesáckého“ stylu. Poklidně plynoucí „Preparing For The Big Sad“ s nádechem tajemné atmosféry nás nechá v očekávání velkého finále až do konce. Ale to finále bohužel nepřijde, což je možná trochu škoda. Obrátky ale hned nahazuje „There´s An Echo“, která, jak už její název napovídá, si pohrává s echem v různých formách. Mohutná basa, efekty na vokálech, efekty na kytaře. Není to přímočarý hiťas, ale skvělá alternativní skladba. Výborná je i následující „Real Again“ s roztěkanou rytmikou, sonickými kytarami a komplikovanější strukturou. 

Dalším nostalgickým návratem k poprockovým sedmdesátkám je „Trapped In The Vacuum“. Jemná melodika a zvuk skladby demonstrují, kam až je kapela ochotna vykročit z teritoria alternativního rocku. Zatím to nebylo vůbec špatné, album baví, je pestré a nápadité. Ale závěrečná třetina se ukazuje jako ta rozdílová, tady kapela schovala nejlepší kousky. Agresivní „Nostradamus“ s perfektní noiseovou orchestrací, masivními sonickými kytarami a radikálními dynamickými změnami je vše, co od moderního alternativního rocku očekávám. Stadionová „My Abacus“ má jasné hitové parametry. Jednoduchá a přímočará melodická linka, velký refrén, houpavé tempo, lehce rozpoznatelný kytarový motiv. Album uzavírá titulní „The Big Sad“, melancholická klidnější skladba s perfektně vystavěnou melodií, efektivní orchestrací a několika stop-go momenty dodávajícími mírné napětí.

Kapela má, myslím, slušně nakročeno směrem k světlým zítřkům. Druhé album je fakt povedené, jako předskokana si je nedávno vybraly PIXIES, díky čemuž mají šanci oslovit další fanoušky. A že to funguje dokazují komentáře pod jejich aktuálními klipy na YT, kde každý druhý je viděl právě otvírat pro slavné legendy a zároveň je uznale chválí za skvělý výkon.

28.05.2025	Diskuse (1)	Tomáš