Last Hardrock Outsider

LYNCH MOB - The Brotherhood

Kytarista George Lynch se svými LYNCH MOB patří k trvalkám zaoceánské hardrockové scény, a protože se kapele v posledních letech začalo i docela dařit, což potvrdila zejména minulá, velmi povedená řadovka „Rebel“, nebylo třeba dlouze odkládat realizaci následovníka. Právě na tomhle výše zmíněném albu se po letech George Lynch opět setkal se zpěvákem, jenž nazpíval památný debut „Wicked Sensation“ z roku 1990, Argentincem Oni Loganem. A protože chemie zafungovala znamenitě, nebyl kytarový excentrik nucen post zpěváka opětovně měnit. K oběma muzikantům navíc vloni naskočila nová a snad už konečně stabilní rytmická sekce Sean McNabb/ Jimmy D´Anda, a tak lze po letech o LYNCH MOB konečně mluvit znovu jako o regulérní kapele, nejen jako o projektu kytaristy George Lynche. Dle mého, právě Lynchovi vždy svědčila spíše podobná role, kdy byl jeho talent ku prospěchu fungování nějaké vyrovnanější kapely.



Novinka „The Brotherhood“ však kvalit předchozího a vesměs tvrdšího, modernějšího a dravějšího alba „Rebel“ nedosahuje, což je obrovská škoda. Neříkám, že jde o vyloženě průměrný materiál, ale tak nějak mě na skladbách chybí větší odvaha a nápad. Ty se spokojují s rutinně provedeným americkým hardrockovým výrazem, jaký bylo možné u leckoho slyšet už v průběhu devadesátých let. Deska upoutá, jak jinak než naprosto skvělými muzikantskými výkony, precizním řemeslným ošetřením, ale nejsem si jistý, zdali mě něco podobného stačí. Mám pocit, že v podobném tradičním classic rockovém stylu vzniklo podobných alb už zkrátka nepočítaně, a právě tahle věc zrovna nemá na to upoutat pozornost výrazněji.


Netřeba zpochybňovat vypjatý vokál Oni Logana ani kytarové mistrovství George Lynche, jemuž se znovu povedlo jiskrným zvukem jeho kytary opatřit skladby tak, aby nepůsobily příliš exhibičně. Vždyť jeho fanoušci musí už dávno dobře vědět, že zrovna on není typem samoúčelného exhibicionisty. Zrovna tak rytmika šlape znamenitě a vše působí, že jede jak má, jen se nemohu zbavit dojmu jisté rutiny. Paradoxně tak za nejvýraznější skladbu považuji tu nejkomornější – „The Forgotten Maiden´s Pearl“, která je zahalená halucinogenním oparem a jadrný Loganův hlas je zde pouze decentně podmazáván akustickou instrumentací a hravými bubínky, výsledek vyznívá vcelku šamansky a je vzdálen heroickému zvuku ostatních písní. Když „Main Offender“ a „Mr.Jekyll and Hyde“ album dobře rozjedou v typicky rozcáplém kalifornském pojetí, ještě vše působí dobře. S postupujícím časem však opravdová perla (kromě výše zmíněné) nepřichází. Deska se v některých okamžicích tak trochu zklidní, což je případ již výše zmíněné hypnotické písně, a dále pak rádiovky „Last Call Lady“ nebo vcelku nudné balady „Miles Away“, což není na škodu, ale chybí jí výraznější pecka. Vcelku se povedly zemitější vály jako „Until The Sky Comes Down“ nebo „Black Mountain“, stojící na lehce podlazených riffech a expresivním vokálu, zde koketujícím téměř s tím typem devadesátkového hard rocku, jenž mírně koketoval s prvky grunge. Tento fakt však nezakryje skutečnost, že nahrávka s postupujícím časem trošku uvadá a její závěr už se jeví jako vyloženě vatovitý.


28.09.2017Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Kropis13.11.2017 18:33

Velmi příjemná deska. 70 % odpovídá obsahu. Ze začátku dvě hitovky, pak už je to spíše kvalitní hard rock pro labužníky.