MANON MEURT - Unravel

90%

Vybrat si svou cestu, vykašlat se na všechny a na všechno, pokud cítím, že je má vize ta pravá. Něco podobného si na svém druhém dlouhohrajícím albu „Unravel“ dopřáli rakovničtí MANON MEURT. A teď musí čelit následkům provázejícím nenaplněná očekávání. Přišli totiž s deskou, která na tu minulou co do kytarové formy moc nenavazuje, nesleduje žádný trend, alespoň ne okatě, ani nečerpá z minulosti, alespoň ne příliš. Jejich novinka mi připadá stejně drzá, jako se svým současníkům musela jevit třeba trojka LED ZEPPELIN. Znějí zde víc progresivně než alternativně. Co znějí, oni jsou progresivní, přestože pracují s již objeveným. Dokázali se totiž posunout způsobem, který se dnes už jen tak neslyší. Přestože nelze hovořit o diskontinuitě, najednou se pohybují mimo konvenční žánrové škatulky, kdesi v tripovém meziprostoru, v němž se elektrické(elektronické) snoubí s nástrojovým bohatstvím akustického.

Svým přístupem navíc nikomu nic neulehčili. Nesoustředí se na typickou písňovou strukturu ani na krásné kytarové plochy. Kromě spousty různých zvuků a ruchů nabízejí především niterné balady, jejichž děj se nedá odhadovat, jen postupně odhalovat. První, jakoby ležérně rozprostřené a harmonicky rozostřené tóny klavíru v úvodní „Timeless“ jsou v tomto smyslu víc než výmluvné. Prolnutí elektronického a kytarového s akustickým nepůsobí samoúčelně, k čemuž významnou měrou přispívá zpěv Kateřiny Elznicové, mixem dream popové křehkosti a folkové upřímnosti spolehlivě vyvažující všechnu tu produkčně nástrojovou parádu. Nutno podotknout, že vokální linky do ní nemohly být zasazeny lépe, přičemž ani ony z hudby nikterak nevyčnívají, nestaví samy sebe na piedestal; nechávají se tam uměním spoluhráčů vynést. V tom také tkví obrovská síla „Unravel“. Posluchač si ji ovšem uvědomuje až postupně, i díky řadě nápadných či méně nápadných gradací. Všichni zúčastnění se každopádně zcela odevzdávají společnému dílu a prožitku, aniž by jim obětovali svou individualitu. Možná právě na takové filozofii MANON MEURT svou hudbu nakonec staví.

Mezi zklamané, a hlavně zmatené jsem zpočátku řadil i sebe, protože očekávání jsem měl vzhledem k tomu, jak mě svého času rozstřelil debut „MMXVIII“, obrovská. První singly a poslechy nepřesvědčily, vedly k asociacím o promarněných šesti letech, nezvládnuté produkci či podivné sólovce Elznicové, případně o zakrývání nedostatku opravdu silných nápadů. Dnes se tomu už jen usmívám. Přijde mi nemožné, že jsem vše neslyšel hned napoprvé, maximálně napodruhé. Na mysli mám ten neutuchající a do posledního detailu vypilovaný proud nápadů, na němž se podílí celá kapela. Shoegazing rovněž nevymizel, nepůsobí však už v prvním plánu, ustoupil do pozadí, do druhého, někdy dokonce třetího sledu. Definitivně rozhodl čtvrtý až desátý:-) poslech a poznání, že hudba zachycená na „Unravel“ představuje nikoli producentské, ale kolektivní dílo. Ona zásadní změna zvuku totiž MANON MEURT „patří“ a také jim co do výrazu (právě i díky produkci) naprosto sedí. S dalšími a dalšími poslechy vnímám popsanou transformaci stále přirozeněji. Představuje zejména odraz jejich aktuálního náhledu na univerzum, jejich hudebních dispozic a schopnosti naslouchat sobě i druhým; zkrátka odraz světa čtveřice talentovaných muzikantů, kteří mají silnou vizi a nechtějí se opakovat. Druhá nahrávka tudíž, což je také podstatné, potvrzuje, že uhrančivý debut nevznikl náhodou, na jejímž počátku stála zejména umná produkční režie zkušeného Muchowa, kterého vystřídal další „šikula“. Jsou prostě dobří, enormně dobří a mají silnou vizi, se kterou se nebojí velmi tvrdě a bez kompromisů pracovat. Posledně zmíněný aspekt doslova bije do uší. Dokázali proto inspirovat i svého nového režiséra – producenta. Ten jim porozuměl a pak v mnohém empaticky pomohl.

Po shora uvedeném prozření už šlo vše jak po másle, přesněji řečeno v příjemném modu zaposlouchávání toho, co vám dává jako celek smysl, co vás baví, co si pokaždé užijete. Základním východiskem pro poslech „Unravel“ je tedy nemít žádná očekávání. Stačí se zastavit, uvolnit, koncentrovat, nechat pomalu uhranout a vejít do světa emocí, hermeticky uzavřeného přízemnostem provázejícím odvrácenou stranu života. Teprve pak se dá přistoupit k onomu „splétání i rozplétání ve stínu měsíčního svitu“, fantasticky korespondujícímu s názvem, texty i obalem desky. Nastíněný recept není vůbec jednoduchý. V dnešní roztěkané době plné útočných podnětů a malých strachů se dokonce jeví být nesplnitelným ideálem. Proč? Nač? Protože poslech skutečně krásné hudby sice něco vyžaduje, ale mnohem víc dává. MANON MEURT, stejně jako zde recenzovaní KALLE, nabízejí možnost odpojit se od šedi či malých velkých krás všedních dnů a připojit rovnou k tomu nejlepšímu, co se dá během života na hudebně-pocitové bázi prožít. Duo z Tábora jsem samozřejmě nezmínil náhodou. Obě kapely volí do jisté míry podobné prostředky, avšak jejich cesty jsou odlišné. KALLE sází spíš na intimní dialog prosakující do zasmušilých přírodních kulis, zatímco MANON stojí na pocitovém pnutí, permanentně tlumeném či rušeném sofistikovanou produkcí, díky čemuž dojde čas od času k erupci a poté zas ke zklidnění. Písničkovost na „Unravel“ ustupuje do pozadí ve prospěch soundtrackovosti, příznačné nikoli pro zasmušilé krajinky, ale spíše fantaskní a magické světy. Některé užité nástroje a retro syntezátorové zvuky mi v pár momentech dokonce asociují jméno Mijazaki.

Jestli se vám zdá, že jsem stále až moc obecný a abstraktní, pokusím se o jeden konkrétnější postřeh. V recenzi na minulé album padlo něco o THE GATHERING. Vím, je to trošku trapné a vůči domácím experimentátorům nefér, ale pomohou mi teď znovu. Dovoluji si tedy pronést tento závěr: Pokud by na konci posledního, a podle mého názoru vynikajícího alba bratří Ruttenů a spol. zazněla skladba jako „Marrow“, případně některá ze zbývajících šesti, šlo by o téměř dokonalé dílo. Tolik asi k úrovni jednotlivých položek z kolekce nazvané „Unravel“. Jenže čarokrásná „Marrow“, ač co do kvality vskutku reprezentativní, má přeci jen omezenou vypovídací hodnotu. Zážitek nutící k zastavení a vybízející k prožitku totiž přináší každá skladba. Novinka ostatně nejlépe funguje jako celek. Klišé? Nikoli, v daném případě holý a dvakrát podtržený fakt.

Na závěr pár slov k produkci. Podíl Eddieho Stevense na aktuálním výrazu MANON MEURT je, zdá se, značný. Na druhou stranu, ve výsledku neslyším z „Unravel“ nic jiného než originální materiál, stoprocentní kolektivní výkon a mimořádnou chemii panující mezi čtyřmi talentovanými hudebníky, kteří hovoří společným jazykem. Jednoduše řečeno, výborná práce! MANON MEURT i díky němu zařazuji do postupně řídnoucího hloučku kapel, jejichž tvorbu průběžně sleduji a na jejichž nové album se těším, aniž bych věděl, jak bude znít. Vlastně v tomto směru nemám ani tušení; mimo jiné proto, že dotyční asi opět změní producenta.:-)

25.06.2024	Diskuse (5)	Pekárek hackl@volny.cz