AC/DC - Black Ice

80%

V případě patnáctého alba „Black Ice“ se pauza od realizace předchozí řadovky AC/DC protáhla na rekordních osm let, což bylo zapříčiněno nejen přidáváním stále dalších koncertních šňůr, které ustaly až někdy v první polovině roku 2004, ale hlavně poté zdravotními problémy některých členů. Nejzávažnější byly komplikace u baskytaristy Cliffa Williamse, kterému bylo díky zánětu šlach dokonce zakázáno osmnáct měsíců hrát. Mezi tím se u Youngů hromadily skladby na připravovanou desku a přemýšlelo se o tom, kdo se stane producentem. Chvíli se dokonce hovořilo o Robertu Johnu „Mutt“ Langeovi, který byl spjat s AC/DC, díky produkci jejich nejslavnějších alb, ale nakonec volba padla na Brendana O´Briena, známého nejednomu fanouškovi rocku již od ranných devadesátých let, kdy patřil k čelním stavitelům nové žánrové revoluce a podílel se na produkci mnoha hvězd tehdejší doby, počínaje PEARL JAM, konče třeba u STONE TEMPLE PILOTS nebo posléze i VELVET REVOLVER. Zpětně je třeba říct, že tahle volba byla nakonec správná, neboť nové album AC/DC vládlo určitým kouzlem hymnického nasazení a představovalo legendární band koncentrovaný na poměrně dravý výsledek.

Materiál byl finálně zaznamenán opět ve Warehouse studios v kanadském Vancouveru a za jeho mix a vyznění byl opět zodpovědný zdejší zvukový inženýr Mike Fraser. Z mého pohledu se vlastně jedná o nejlepší nahrávku AC/DC za hodně dlouhou dobu, přesněji řečeno od nepřekonatelného alba „Back In Black“. Kapela se totiž držela svého hlučnějšího pojetí a hardrockový potenciál nebyl příliš ředěn bluesovým tradicionalismem. Skvělou formu, která byla posléze stvrzena nejúspěšnější koncertní šňůrou v historii AC/DC, kapela předestřela již pilotním singlem. Právě song „Runaway Train“ jakoby v sobě zhudebnil onu elektrizující a chytlavou podstatu Australanů pro rok 2008. Již dlouho se kvintetu nedařilo přijít s podobně zajímavým flagboatem desky, až šílený únikový vlak je vyvezl ze zapeklitého období. Vždyť naposledy se AC/DC dařilo nadstandardně zabodovat s pilotním singlem v případě písně „Thunderstruck“ z roku 1990. Tento úspěšný vstup do desky i všechny ostatní songy byly (po stránce autorské) výhradně od bratří Youngů, z jejichž spolupráce kapela těžila ve valné většině případů.

Naproti usedlejšímu boogie na předchůdci „Stiff Upper Lip“, věrný fanoušek dostal větší dávku odvazovosti a hlučnějších riffů, jakkoliv o desce nelze rozhodně mluvit jako bombastické, ale přeci jen je poznat, že se opět řádně sešlápnul pedál a kytary se mnohem více tlačily k metalem ovlivněnému hard rocku. Malcolm Young byl opět prvotřídní v roli riffmistra a Angus Young již tradičně zastal úkoly hodné šikovného kytarového všeuměla. Hlas Briana Johnsona sice do skladeb nešel tak divoce jako kdysi v osmdesátých letech, přesto však jim tento severoanglický sympaťák dodal značnou porci sugestivity a osobního zaujetí. 

Píseň „Money Made“, jinak také jeden z australských singlů, se zabývala až patologickou potřebou velkého množství peněz a jejich důležitostí v životě každého správného Američana. Naproti tomu „Wheels“ nastřeluje téma motorismu jakožto největší koníček Briana Johnsona, kterým byly vždy automobily a s nimi spojené závody. Album jinak z velké části naplňují klasická textová klišé týkající se muzikantského života.

Nejchytlavější hymnou je dle mého „Rock N´Roll Dream“, jenž vlastní na AC/DC až netypicky vystavěnou klenutost/ zpěvnost. Zde jsem opravdu rád, že se rockeři odhodlali k mírnějšímu vybočení ze svých klasických postupů. Song, jehož náplní je rock´n´rollové snění o slávě roztočené na plné pecky, vlastní zajímavou výstavbu a rozjíždí se z poloakustických tónů, ze kterých přechází v klenuté, hodně americky vyznívající vyvrcholení. Své se fanoušek dozví i z písní jako „Decibel“ nebo „She Likes Rock´N ´Roll“. Koncertní klasikou se po nejznámějším songu „Runaway Train“ staly třeba skladby „Big Jack“ nebo „Anything Goes“, v rámci turné pravidelně umisťované do setlistu. Zajímavě se mě jevila „Stormy May Day“ se specifickým zvukem Angusovi slide-kytary nebo riffově hutná „War Machine“, jejíž lyrická složka vychází z příběhu starověkého římského vojevůdce Hannibala. Povedená se nakonec ukázala i titulní píseň, tedy skladba umístěná v samotném závěru desky, ovšem abych se přiznal, do dnes mě není jasné, co titulem „černý led“ kapela vlastně myslela. Svým způsobem šlo o jedno z vůbec nejrůznorodějších, byť samozřejmě stále klasických alb AC/DC, kde kapelu identifikuje okamžitě každý.

Skvostná forma byla posléze stvrzena koncertními taženími. Velkolepý večer z argentinského hlavního města Buenos Aires byl posléze zachycen na oficiálním živém dvd „Live At River Plate“ z roku 2009, kde se staří bardi z AC/DC předvedli v neskutečném laufu, jaký nebyl vlastní ani hudebníkům o generaci či dvě mladším. Zkrátka parádní show přes zfanatizovanými jihoamerickými fanoušky, kteří zaplnili největší fotbalový stadión své země a spolu s kapelou nechali vzniknout tomuto nezapomenutelnému záznamu. Kapela byla umístěna do Rock´n´rollové síně slávy, nutno dodat, že se značným zpožděním. Stejně tak nahrávku z roku 2008 čekalo několik prestižních hudebních cen.

08.11.2020	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz