Last Hardrock Outsider

GRETA VAN FLEET - The Battle At Garden´s Gate

V souvislosti s GRETA VAN FLEET se již v době prvního alba mluvilo o nepůvodnosti a bezostyšném kopírování LED ZEPPELIN. Musím říct, že oprávněně. I já jsem náležel k těm, kteří mladou a vlastně nakonec i velmi úspěšnou kapelu v podstatě nepřijali, jakkoliv chovám Zepelíny ve velké oblibě. Z mé strany důvodem nebyla ani tak nedůvěryhodnost umocněná nízkým věkem Američanů, ani ona nepůvodnost, ale především fakt, že debutu prostě scházela výživnější skladbová nabídka a větší odvaha. Deska vsadila pouze na kartu - ať to zní co nejvíc jako LED ZEPPELIN, ale jinak nepřinesla žádnou další nadstavbu. I Steven Wilson tehdy prohlásil: Pokud jsou GRETA VAN FLEET nejúspěšnější kapelou klasického rocku, pak to značí, že styl je dávno mrtvý a jal se sám klonit do hájemství alternativního popu a elektroniky. Nevím sice, jestli Stevenovi vadila spíše nepůvodnost a nebo zkrátka americké mladíky nepovažoval za dostatečně věrohodné, každopádně právě vydaná albová dvojka GRETY mění alespoň to druhé a to z gruntu. Dostáváme totiž nahrávku vypulírovanou do nejmenších detailů, s osobitějším skladatelským vkladem, plnou vynikajících songů, takže jsem přesvědčen, že vlastně nebude ani moc důvodů kapele připomínat její milované inspirace. Jsem si jist, že pokud má někdo opravdu rád hard rock sedmdesátých let a hudbu LED ZEPPELIN a pokud není zatvrzelý v předsudcích, pak se mu tahle věc prostě bude muset líbit. 


Jak tedy začít? Michiganský klan Kiszků mě přichystal na letošní jaro ohromný ranec pozitivních překvapení. Nové album „The Battle At The Garden´s Gate“ značí ohromný skok vzhůru. Nejen že skladby vlastní poutavé motivy, ale je jim vdechnuta duše. Ve srovnání s prvotinou „Anthem of The Peaceful Army“ je poznat, jak moc na sobě kapela zapracovala. Zatímco debut působil jako plagiát opsaný z učebnice rocku bez rozmyslu, pak novinka, i přestože nepopírá ovlivnění Pagem a Plantem, přidává na hloubce a dramatičtější stránce skladeb, poutavější práci s aranžemi a z toho plynoucí vyspělosti, muzikantské i skladatelské. Rozhodně se materiál kloní na vznosně rockovou stranu s nápadnými folkovými fragmenty, než aby mu byl vlastní bluesový naturel. Předně je třeba připomenout, že LED ZEPPELIN byli ve své době o dost komplexnější kapelou, než kdy budou GRETA VAN FLEET. Naštěstí je novinka vyhotovena bez křeče. Slyším zde nenásilné inspirace u folkem prostoupeného alba „Led Zeppelin III“, nápadnější pak u nebesky velkolepého „Four Symbols“, s důmyslným ocáskem vedoucím svou náladou i k následné desce „Houses Of the Holy, ale to je asi tak všechno. 



Producent Greg Kurstin, do dnes především znám ze spolupráce s Grohlovými FOO FIGHTERS, dokázal z mladíků dostat opravdu hodně podnětných nápadů a celkově vdechl albu jednotící myšlenkový mód, promítající se i do temné stylizace skladeb. Ty staví na výrazném, místy procítěném, jindy ryčném hlase Joshe Kiszky, mnohým tolik připomínajícím hlasový fond Roberta Planta, a rovněž také na často sólující drásavé kytaře, kterou třímá v rukou jeho bratr Jake Kiszka. Ten sice není žádný Jimmy Page, ale jeho nástroj má jadrný zvuk působící vzhledem k duchovnímu naladění díla zajímavě kontrastně. V klidných pasážích ona sóla totiž excelují. Pestrost alba je tedy umocňována skutečností, že se většina skladeb nese spíše ve středním nebo pomalém tempu, a tak se dost často přechází mezi akustičtějšími motivy k těm vypjatějším. Gradace s nástupy halasných riffů tak funguje automaticky. Vlastně zde není ani moc příležitostí zažít vyloženě slabá místa, natolik je aranžérská stránka věci a ona produkce vedena dokonale. 


Desku vnímám jako umělecky ambicióznější než debut, světovější a vlastně i odvážnou. Skladby působí převážně rozmáchle, mnohdy jsou opatřeny až snovým oparem melancholie a kombinují v sobě rockové pasáže s folkovým kořením, což do jejich nitra umožňuje vstoupit duchovnější rovině. Témata lyriky se pohybují rovněž v poněkud netradičnějších vodách, dost často dochází k rozněcování biblických obrazů, kde se to občas hemží paralelním vesmírem, starými civilizacemi a probíráním se zkušenostmi lidstva jako jsou víra a válka. 


Co na mě dělá největší dojem, je lehkost nápadů v podobě poutavějších a neotřele vystavěných melodických zpěvových linek, zde dokonale propojených s instrumentací. Už úvodní „Heat Above“, jenž se vyvíjí prakticky z poloakustického, folk-rockového usazení, mne hodně zaujala. Komorní úvod v podobě pastorálních varhan je zde rozvinut chytlavým písničkářským směrem. O tom, že bych jako měl přemýšlet nad další kopírkou LED ZEPPELIN v tu chvíli vůbec nemohla být řeč, jakkoliv tento fakt nerozporuji, při poslechu byl vždy silnější fakt, že jsem slyšel nápaditě vystavěnou a skvěle poslouchatelnou věc. K vrcholu desku táhnou další, husí kůži navozující emotivní skladby epičtějšího rázu – za všechny nejprve zmíním překrásnou duchovní pouť „Broken Bells“, gradující od slok a tklivého refrénu až ke strhujícímu finále s poutavým kytarovým sólem. Dále uhranula temná „Age Of Machine“, svou kytarovou vyhrávkou opisující jiskrnou spirálu uvnitř zádumčivé atmosféry. Song určuje i velmi emotivní zpěvová linka a dramatické aranže. O nic horší není ani závěrečná suita „The Weight Of Dreams“, která představuje velké a důstojné finále. Tyto skladby bezesporu svědčí o nelaciném provedení současné produkce GRETA VAN FLEET a o faktu, že kapela nechtěla jen navodit povědomými motivy jazyk LED ZEPPELIN, ale stála o vlastní, opravdu silnou nahrávku s hlubšími parametry. 


Když dojde na decentní klávesové orchestrace, celek získává rozhodně tajemnější ráz, než jaký by čekal někdo po prvním albu. Jsou tak zde i poměrně zvláštní, snově scénické songy jako „Stardust Chords“ nebo „Barbarians“, kde právě ony aranže vystupují více na povrch. Své zastoupení mají melancholické jemnůstky v podobě valčíku „Light My Love“, které fungují spíše v roli kypřících elementů dotahující desku k vyšší rozmanitosti, ale také skladby, evokující mi spíše tvorbu amerických THE EAGLES, což je případ především výtečného soft-rocku „Tears Of Rain“. Bezesporu jde rovněž o jednu z těch lepších skladeb. Drásavější kusy postavené na nápadnější práci s kytarovými riffy mají k hudbě LED ZEPPELIN asi nejblíže. Mám na mysli do pozice singlovky nominovanou „My Way, Soon“ nebo asi nejtvrdší věc postavenou na nosném riffu, „Built By Nations“. Člověk poslouchající hard rock by musel být asi plný opravdu velkých předsudků, kdyby neuznal, že GRETA VAN FLEET letos nahráli velmi poutavou a silnou desku, po aranžérské, skladatelské i muzikální stránce. Desku se specifickou náladou, u které je vám úplně jedno kým vším je kapela inspirována, protože to hlavní je skutečnost, že se vám to prostě líbí.


10.05.2021Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz