Last Hardrock Outsider

AC/DC - Powerage

V polovině koncertních šňůr na podporu alba „Let There Be Rock“ se AC/DC v květnu 1977 rozhodli sáhnout k personální změně, neboť cítili od baskytaristy Marka Evanse ne úplné odhodlání. Ten si stále častěji na turné přestával rozumět s Angusem Youngem, což zkrátka vedlo k mnoha nepříjemným chvilkám. Na doporučení povolaných byl nakonec přijat Angličan Cliff Williams, klidný a spolehlivý týpek, jehož hra přesně pasovala k přímočarému rock´n´rollu AC/DC. Jediným problémem bylo tehdy zdlouhavé vyřizování cestovních víz, což nadělalo z počátku kapele určité problémy a Cliff, přestože odehrál mnoho koncertů v Evropě, nestihl velkou část nahrávání příští řadové desky na australské půdě, které se konalo uvnitř Albert Studios v Sydney. Na počátku roku 1978 zde AC/DC strávili osm týdnů, aby za asistence osvědčeného producentského dua George Young/ Harry Vanda vyladili a co nejrazantněji zaznamenali nové skladby. Od počátku bylo zřejmé, že band chce přijít s tvrdou rockovou deskou, což způsobilo trochu čáru přes rozpočet plánům amerických manažerů z vydavatelství. Ti totiž dávali přednost singlově zaměřenému způsobu prezentace.


Neurvalost nazvaná „Powerage“ se stala deskou pro pravé die-hard rockery a ještě dnes ji oceňují zejména posluchači bažící především po tvrdých riffech a celkové surovosti vyznění. Keith Richards po letech přiznal, že si právě tohle album AC/DC velmi oblíbil, stejně tak jako samotní bratři Youngové. Horší už to bylo s prezentací nahrávky chlebodárcům natěšeným na něco přeci jen chytlavějšího, na něco, z čeho by se dalo těžit ve prospěch rádiových frekvencí. Když u Atlantic Records totiž zjistily, že album neobsahuje žádný hit, vrátili jistí lidé kapelu znovu do studia, aby se ještě pokusila na něčem zapracovat, a tak vznikl dodatečně song „Rock N´Roll Damnation“ umístěný hned do úvodu celé desky. Ještě dnes je několik stovek prvních britských výlisků „Powerage“ velkou raritou, neboť právě tuhle skladbu neobsahují. Song se nakonec uchytil a v roce 1978 představoval největší singlový úspěch AC/DC na Britských ostrovech do té doby.



Vydavatelé však čekali od materiálu prostě víc a, i přes stále zvyšující se oblibu kapely, narvané koncertní sály a oslavné reference od pravých rockers, vyhrožovali jí, že příště se ve studiu musí rozloučit s dosavadním produkčním týmem a bude jim doporučen někdo s větším kreditem, kdo má zkušenosti s tvorbou skutečně velkých rockových hitů schopných celosvětového komerčního dopadu. Nicméně během tvorby „Powerage“ muzikanti zcela kašlali na představy vydavatelství a dostávali se do ráže skrze cigaretové pauzy, kdy vždy někdo z nich nadhodil nějaké jméno nenáviděného hlavouna ze šoubyznysu a ostatní mu svorně odpovídali sprškou nadávek na adresu dotyčného, když se takto postupně všichni vystřídali v rámci široké palety potencionálních cílů, byli již hudebníci vzteky tak vybuzení, že se šlo nahrávat nejtvrdší album v historii AC/DC.


Kapela opravdu velmi toužila po realizaci tvrdé a syrové rockové desky postavené na riffech a to se jí také povedlo. Produkce a zvuková stránka kladla důraz zejména na dravost a energii, takže nový materiál zrovna nepůsobil příliš vyčištěně a vše bylo ponecháno bez příkras, s ruchy a veškerou zvukovou špínou, aby výsledek působil co možná nejautentičtěji. Zkrátka a dobře, ani omylem nešlo o album dělané pro žebříčky, singly a americký trh. AC/DC stvořili pravdivou rockovou desku, která představovala návrat ke kořenům rocku a blues, což potvrzovaly rvavé skladby jako „Down Payment Blues“„Riff Raff“ nebo asi nejznámější a nepříliš rychlý kousek „Sin City“.



Z desky nakonec vzešel pouze jediný hit - „Rock N´Roll Damnation“, o kterém byla řeč již výše a který stál v určitém kontrastu k následným songům. Možná měla úvodní vypalovačka blíže právě k THE ROLLING STONES, jejichž zvuk AC/DC uznávali, byť po shlédnutí jednoho jejich koncertu v londýnském Earl Court v roce 1976, měli ve vší kurážnosti za to, že by tuhle unavenou a drogami rozloženou anglickou legendu z pódia sfoukli jako nic. Základ „Powerage“ tedy tvoří vyostřeně riffující kusy. Do mysli posluchače se tak vryje repetetivní riffing v „Down Payment Blues“, vojensky šlapající rytmus mé oblíbené „Gimme a Bullet“, práskavě strhující riffy ve výše zmíněné divočině „Riff Raff“ a sexuálními podtexty charakterizované noční blues „Sin City“. Uvolněně vyznívá boogie „Gone Shootin´“, které stojí v mírném kontrastu k dravějšímu rock´n´rollu „Up To My Neck In You“ nebo k závěrečné skladbě vlastnící zvuk rozpadajícího se kovového kredence, „Kicked In The Teeth“. Při nadšení z opravdovosti a nekašírovanosti projevu AC/DC té doby, je třeba uznat, že tyhle skladby vlastně nikdy neměly potenciál se zalíbit široké veřejnosti a všem těm, co stojí mimo rámec pure-rockerství a motorkářské subkultury. Z toho důvodu je „Powerage“ globálně bráno jako ústup z pozic, avšak uznáváno určitou subkulturou.


Je pravda, že, kromě zmíněné šňůry na propagaci alba, vlastně kapela nikdy příliš skladeb z této desky živě nehrála, neboť celosvětový monstr-úspěch po ní následujících dvou řadových desek posunul těžiště hraných vypalovaček zcela jinam, a tak je „Powerage“ vlastně dost často koncertně opomíjeno, jakkoliv jej AC/DC chovají ve velké oblibě a stavějí ho v rámci portfolia vysoko. Jde o esenci pravověrnosti, nespoutanosti a poslední záchvěv v diskografii, který nebyl nijak spoután komerčními úmysly. Pokud tedy pomineme ten fakt, že následující a nejslavnější dvě studiová alba představují v mnoha ohledech jednoznačné zvukové, produkční i skladatelské zlepšení.



Je sice pravda, že řinčivý zvuk kytar Malcolma i Anguse nebyl snad nikdy podobně hrubý, ale na druhou stranu lze jen velmi těžko mluvit o nějakých stylových odlišnostech. Phil Rudd měl typický rytmus stále neochvějně v pažích, party Cliffa Williamse z velké části ve studiu sice nahrál buď George Young nebo Malcolm, ale Bon Scott opět účinně prezentoval své vokální party se zaujetím a typicky tenké a kňouravé podobě. Až příště kapela zapracovala na masivnosti vyznění a přišlo i na dominantnější back-vokály, které na jejich nahrávkách v roce 1978 naposledy scházely. Nutnost určitých změn posléze všichni vyhodnotili pozitivně a kapela byla připravena jít dál.


AC/DC si však nic z menšího ohlasu na nový materiál nedělali a jali se znovu dobývat pódia v rámci evropských i amerických koncertních šňůr. Za oceánem tou dobou padli do vkusu nejen tisícům nových fans, ale také největšího promotéra koncertních akcí své doby, Billa Grahama, který je obsadil hned do programu několika svých velkých festivalů a AC/DC tak navíc vystupovali, byť v odpoledních časech, po boku největších jmen jako AEROSMITH, VAN HALEN či FOREIGNER. Svou dravostí si však Youngové opět nadělali v rámci scény několik dalších nepřátel (posledně jmenovaný band dokonce proti jejich účasti protestoval). V tomhle ohledu byl nejprudší asi Malcolm Young, který se nehodlal smířit s určitým odstrkováním ze strany větších značek, a tak mezi ním a některými hudebníky dokonce došlo v zákulisí k nějakým těm výměnám názorů a pošťuchování. Buldočíci z AC/DC prostě vždy bojovaly za svoje zájmy a šli nekompromisně po cíli stát se největší rock´n´rollovou kapelou na světě. Byla to doba, kdy jejich věhlas zejména v USA strmě stoupal, ale na opravdu velice úspěšnou desku ověnčenou zlatem či platinou stále čekali.



V průběhu roku 1978 došlo i na realizaci plánů s natočením prvního živého alba, které by reprezentativně zakončilo první a nejdivočejší období existence AC/DC. Po čtyřech deskách tak měla kapela nejvyšší čas přenést i svůj koncert na nějaký nosič. Vše nakonec vyšlo skvěle a deska „If You Want Blood, You´ve Got It“ si získala srdce příznivců rocku snad ještě víc, než kterékoliv jejich studiové album nedávné minulosti. Koncert natočený v glasgowském sále Apollo zachycuje nespoutaný proud energie a potvrzuje, že AC/DC byli vždy zejména divokou koncertní kapelou, která se snažila svůj rock prezentovat bez příkras. Do dnes jde o jeden ze stěžejních momentů jejich diskografie, nehledě na to, že se deska rovněž umisťuje v nejlepší desítce živých alb historie rocku. Vše šlapalo parádně, ale bylo jasné, že pokud se kapela někdy chce posunout na rozhodující stupínek mezi nejslavnější kapely světa, musí dojít k několika nutným změnám stran skládání, přístupu ve studiovém nahrávání a zvukovém uchopení následné tvorby. My víme, že se ono zpřijatelnění zvuku, kladení důrazu na refrény, jednoduchý a výrazný rytmus a velké riffy, se s následujícím materiálem podařilo, i když to z počátku mnohé velmi bolelo.


06.08.2020Diskuse (8)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Kropis
08.08.2020 16:39

Ale jo, deska dobrá o tom žádná, vlastně jedna z nejlepších v historii nejen kapely, ale ten specifický song už mi tak pije krev, že ho nesnáším. Hrají ho všude, kdejaký jouda v té nejzapadlejší hospodě roztočí tento song, v rádiu je od AC/DC jen toto nebo Blečko nebo Thunder atd.
Obdobně to mám s Enter Sandman a dalšími stálicemi, které mi z nějakého důvody nesedly. Protože pak jsou omlácené hity, které mi nevadí, napři. Back in Black, Symphony of Destruction i třeba Nothing Else Matters.

 

Stray
07.08.2020 11:21

Miluju Highway to Hell. Song i album. Nejlepší deska v historii. :-)

 

Kropis
07.08.2020 10:45

Diskuze k nejostřešjší desce vázne a já se ptám, kdy bude další chuťovka, ted si nejsem jistý, jestli bude živák nebo přímo album s nejhorším singlem AC/DC všech dob a nejhorší písní od AC/DC vůbec.

 

DarthArt
06.08.2020 20:38

Stray

 

DarthArt
06.08.2020 20:36

Přesně, taky čumím, co v těch EJSÍČKÁCH je ... proč jsem to třicet let neviděl ?? Stay to bude mít na nebesích dobrý, neb pozdvihl už několik lidských duší...

 

spajk
06.08.2020 17:14

Zmrdi, zmrdi, zmrdi!
Ta nasranost z desky cáká po hektolitrech. Žádný kličky a okecávání, každej song je rána na solar. Parádní kousek.
A recenze? Taky rajcovní!

 

DarthArt
06.08.2020 16:06

Kropis: Ono to tak může působit spíš třeba z živáku. Já jsem byl vždycky taky toho názoru, ale jak si teď projíždím jednotlivá alba, slyším jasně ten rozdíl v náladě každýho z nich. Z nějakýho tříhodinovýho živáku to ale kolovrátkovitě fakt může působit - samozřejmě ne pro toho, kdo zná ty pecky.

Podobný případ je Motorhead.

Jinak mi ale tenhle seriál pořádně otevírá oči.

 

Kropis
06.08.2020 14:27

Pro tuhle desku mám slabost, za mě jasné 10/10. Syrová, nekompromisní jízda. Já nikdy nepochopím, a to není posměch, jak může někdo říkat, že AC/DC hrjaí pořád to stejné a že po dvou písních je to kolovrátek, nuda a bla bla.