PRESS CLUB - To All The Ones That I Love

90%

Už dlouho mě nic takhle nezasáhlo při prvním poslechu. Ne proto, že by to bylo revoluční zvukově, stylově nebo dramaturgicky. Co mě ale odzbrojilo byla upřímnost a emocionalita, která na mě z desky zaútočila frontálně, naplno a bez varování. Největší podíl na tom má zřejmě hlas Natalie Foster, který je syrový i hladivý zároveň, a kterému zdatně sekunduje zbytek kapely v emocemi nabitých skladbách. Na to, že to byl náhodný objev, a o kapele jsem nikdy předtím neslyšel, to není špatný výkon.

PRESS CLUB jsou dalším zástupcem mé oblíbené australské hudební scény. Čtveřice z Melbourne má sice punkrockové kořeny, ale do svého zvuku zakomponovala i různé další odstíny, od postpunku, přes gotiku, až po indie rock. A samozřejmě mají ještě navíc v sobě ten těžko definovatelný „australský vibe“, který vyzařuje ze všech kapel od protinožců. Kombinace pohody, dobrosrdečnosti, otevřenosti a zejména přístupu nebrat věci příliš vážně. A to i když zpíváš o důležitých a nebanální věcech, jak to PRESS CLUB často dělá.

Na čtvrtém albu „To All The Ones That I Love“ kapela prezentuje opět to, co umí nejlíp. Energetické a emotivní skladby. Při poslechu alba jsem si postupně uvědomil, jak často se kapela kvůli inspiraci vrací ne do dnes tak módních devadesátek, ale spíše až do druhé poloviny osmdesátek. Punkrockové kořeny z minulosti zde slyšíme vždy, ale zvuková paleta, s kterou kapela aktuálně pracuje, je skutečně barevná a dodává songům na pestrosti. Zároveň celý album kvalitativně posouvá do další roviny. Punková syrovost je sice mírně otupená (ale pořád přítomná), výměnou za dospělejší a vyzrálejší projev. A jako správní punkrockeři ve svých písních řeší vážná témata osobního života, psychické odolnosti, vypořádávání se s očekáváními jiných, nebo každodenních životních frustrací. Aniž bychom museli do detailů zkoumat texty, z jejich projevu je myslím jasné na první poslech, že tohle není pub punkrock, který řeší jen párty, pivo a holky. Ne že by na tom bylo něco špatně, na tohle jsou v Austrálii naopak specialisti a mají v této lize skvělé kapelky.

Album otevírá zádumčivá „I Am Everything“, která mi zvukově i atmosférou připomíná britské kolegy THE MYSTERINES. Skladba se pohybuje ve vodách moderního alternativního rocku s temnějším nádechem. Skokem rovnou do osmdesátkového zvuku je „Wilt“, kombinující ornamenty ve stylu THE CURE s powerpopovou melodikou. Natalie zpívá naplno, emoce z jejích hlasu přímo tryskají. Punkrockově nabušená „Champagne & Nikes“ je další skládačkou do zvukové mozaiky alba. Parádním zvukem se můžou pochlubit zejména bicí, kdy kopák s rytmičákem jasně táhnou rytmiku songu. 

Streetrockovou upřímností „Wasted Day“ pro změnu nechá vzpomenout na americké THE GASLIGHT ANTHEM. Skvělým indie rockem je pak „No Pressure“, kde Natalie trochu přitlačí na pilu ve stylu moderního melodického hardcore. A když se v podobném duchu připojí i zbytek kapely, je výsledkem překvapivě natlakovaný song. Paradoxně ke svému názvu song „Vacate“ postupně roste a nabírá na mohutnosti, emoce opět tečou silným proudem, atmosférické kytary nás berou na vzpomínkovou plavbu na konec osmdesátek v postpunkovém duchu. A když v druhé sloce do songu ještě lehce zasáhnou i oldschoolové synťáky, ale jen velice jemnými ťukanci, je iluze už dokonalá. Až do gotického rocku je pak stylizovaná „To All The Ones That I Love“. Největší peckou alba a jedním z nejlepších songů letošního roku obecně je pak hitovka „Tightrope“. To je hiťas jak řemen. Punkrock, ale opět v něm lehce cítit osmdesátkové odstíny jak od Iggyho Popa. Song má výborný drive, refrén je pak ozdoben vokálními harmoniemi ve stylu stadionového rocku, které tomu dodávají prostorové vyznění. Typicky americkou atmosféru pak nabídne „Staring At The Ceiling“, kde se potkává street rock s punkrockovým feelingem a melodikou new wave. Závěrečná „Desolation“ pak zmírní tempo, kytary ukryje do špinavého shoegazového závoje a nechá naopak vystoupit masivní basu.

Mám rád podobná alba. Nejsou revoluční, jsou poctivá. Je za nimi poselství, ale zároveň se nás nesnaží aktivisticky poučovat. Kolekce je velice vyrovnaná, bez slabých míst. Album má i velmi slušný zvuk, technicky kvalitní ale pořád jasně alternativní. PRESS CLUB se nebáli udělat krok ze své žánrové škatulky a obohatit svůj zvuk i projev o spousta dalších příchutí. Povedlo se jim to na jedničku. Věřím tomu, že tím vzbudí i zájem svých mladších posluchačů, aby pátrali v hudební historii a objevovali zdroje jejich inspirací.

27.05.2025	Diskuse (1)	Tomáš