Last Hardrock Outsider

IGGY POP - Dům plný zábavy (1970-1971) 4/12

Druhé album „Fun House“ (nazvané podle domu na předměstí Ann Arbor, kde kapela dva roky pobývala) je dnes stejně jako první album považováno za nesmrtelnou klasiku a základní pilíř proto-punku, avšak zachází ve všech směrech ještě dál. Jde o abstraktní živelnou katarzi, která nekontrolovatelně pulzuje jako nějaký neznámý a také patřičně zhoubný organismus. Je zde znovu znázorněna veškerá syrovost garážového rocku tehdejší doby, navíc umocněna faktem, že se to celé nahrávalo živě a v poněkud partyzánských podmínkách, ale také touha se zdokonalovat a stávat se s tím svým bordelem o něco umělečtějším tělesem. Došlo tedy i na angažování freejazzového saxofonisty Steva McKaye (viz.jeho nikde nekončící sóla v titulní skladbě), který album v několika částech obdařil psychotickými zvuky svého nástroje. Desku produkoval Don Gallucci a v konečném důsledku jde vlastně o mnohem více experimentální záležitost než v případě debutu - jde mnohem méně o písničky. Vše se vyvíjelo za pochodu a na materiálu je to opravdu poznat (v nejlepším slova smyslu).


Album obsahuje nesmrtelné úderné klasiky jako „Down On The Street“, „Loose“ „TV Eye“ nebo naopak zhoubně plazivou šlehu „Dirt“, která nenechává nezasvědcené v klidu a útočí svou bahení atmosférou jako nějaká bájná bestie kroužící kolem své lapené oběti. Ve své době však šlo znovu o komerční provar, nicméně o deset let později je díky této kapitole vlastní existence z Iggyho a jeho THE STOOGES punková modla největší velikosti. Tribální divokost, nezkrotný postoj, Iggy běhající na koncertech po hlavách svých fanoušků, syrové kytary, pulzující rytmika, vlivy James Browna, neotesanost a freejazzový blázinec, to vše je k nalezení v tomhle domě plném zábavy a sice v okamžiku před definitivním pádem THE STOOGES do heroinového pekla. Výpovědi ze čtvrtého dílu jsou tedy znovu čerpány z knihy Legse McNeila „Please Kill Me.


Danny Fields: Co se týče Iggyho, každej mi připisuje, že to já jsem byl autorem toho generačního přerodu – že jsem prosadil Iggyho stejně jako Jima Morrisona nové generace. Neviděl jsem mezi nima totiž vůbec žádnou podobnost. Iggy byl nebezpečnej člověk. Jim Morrison nikdy nevkročil mezi diváky tak, jako to dělal Iggy a nezvedal dvěstě kilovou lavici nad jejich hlavama. Když jsem ho později blíž poznal, pochopil jsem, že se při koncertě nikomu nic nemůže stát, ale člověk si stejně nikdy nemohl být jistej, že ten večer nebude výjimka.



Scott Asheton: Když jsme vydali první album, nikdo nás ještě moc neznal a nijak zvlášť se ta deska neprodávala. Ale měli jsme smlouvu na tři další desky, a tak se Elektra rozhodla, že druhý album budeme dělat ve studiích v Los Angeles. Na našem druhým albu „Fun House“ jsme se snažili dosáhnout našeho původního zvuku, tak jak kapela hrála ještě před prvním natáčením – hodně uvolněně co se formy týče, se spoustou improvizací. Přibrali jsme taky ještě Steva MacKaye na saxofon. V podstatě to byla živá deska, která se nahrávala ve studiu. S hippie mírem a láskou to opravdu nemělo co dělat. Rozhodně jsme neměli v úmyslu, aby se někdo při poslouchání tý muziky cítil dobře. Spíš jsme se pokoušeli zachytit, co se kolem nás opravdu děje, jaká nuda a deziluze všude panuje a jak se doopravdy s náma zachází. Skladba „Dirt“ je dokonalej příklad toho, o co jsme se snažili. Rozumíte - srát na to všechno, jsme jenom špína a všechno je nám jedno.

 

Iggy Pop: V dubnu nebo květnu 1970 jsme se vrátili do Detroitu z natáčení desky v Kalifornii a věci se začaly měnit. Nezaměstnanost začala lidi rychle vyhánět z Detroitu. Změnila se celková atmosféra mezi lidma a my jsme začali sklouzávat k tvrdejm drogám.

 

Kathy Asheton: Jednou v noci jsem přišla domů a uvnitř seděl naprosto neznámej cizinec. Ten člověk se doslova vloupal do Fun House, zabíjel tam čas a čekal na THE STOOGES. Myslela jsem, že ten kluk je něco jako groupie. Věděl o kapele spoustu věcí, evidentně věděl kde bydlej, a zjevně se rozhodl, že se s nima seznámí. Když se ohlídnu zpátky, James Williamson byl jako hustej černej mrak padající na nás z nebe.

 

Ron Asheton: Znal jsem Jamese Williamsona, protože jsme spolu jednou hráli v kapele při koncertě na střední škole. Jeho otec byl vysloužilej armádní plukovník, kterej chtěl Jamese udržet z dosahu rokenrolu, a proto ho poslal do New Yorku do školy pro problémový děti, který potřebujou zostřenou disciplínu. Plukovník nesnášel dlouhý vlasy, a tak jsme nesměli k nim do baráku. Neviděl jsem ho, dokud se neukázal v hotelu Chelsea, když jsme nahrávali s Johnem Calem v New Yorku první album. Byli jsme spolu několik dní a potom najednou zmizel.



Ron Asheton: Když jsme vyhodili Davea Alexandra, hrál na basu Bill Cheatham, náš koncertní manažer, ale vůbec to neuměl. A tak jsme udělali konkurs a James Williamson k tomu konkursu přišel. Hrál jsem hlavně doprovodný akordy a podobný věci, a James uměl hrát daleko melodičtěji. Takže se ukázalo, že to, co hraje je lepší než moje klasika s THE STOOGES. Bylo to skvělý – ukázal se někdo, koho už jsem trochu znal a byl to dobrej kytarista.


 

 

Scott Asheton: Kamarádil jsem s klukem, kterej dělal technika u MC5 a šli jsme se podívat na koncert PARLIAMENT a FUNKADELIC, kterej byl zadarmo. Potloukali jsme se v zákulisí a nakonec jsme vlezli do náklaďáku na aparaturu jedný z těch kapel, to bylo poprvé kdy mi někdo nabídl herák. Zeptali se mi, jestli to nechci zkusit. Řekl jsem: „Asi jo.“ Další věc, na kterou si pak vzpomínám bylo, jak stojím v lese uprostřed padajícího deště, pokouším se vyčůrat a nejde to, ale cítím se naprosto skvěle. Náš další koncertní manažer John Adams byl po všech stránkách naprosto čistej a dokonalej člověk – dodržoval přísnou makrobiotickou dietu, nepil, nekouřil a nebral žádný drogy. Pro nás to ale pořád byl jenom o něco starší kluk s temnou minulostí. val feťák, míval docela gangsterský manýry, bylo mu sedmadvacet a tak už nám přišel trochu starej. Slýchal jsem často různý historky o jeho minulosti a tak jsem zašel k němu domů a vyprávěl jsem mu, co jsem zažil. Řekl bych, že se mi podařilo zasáhnout nějaký citlivý místečko, protože byl celej vzrušenej a okamžitě chtěl jít se mnou ven a někde to sehnat. A Iggy to pak chtěl samozřejmě taky. Takže takhle to začalo.

 

Ron Asheton: John Adams, náš koncertní manažer, byl bejvalej feťák. Ale spadnul do toho znova a Scottyho a Iggyho vzal sebou. Jednou jsem s ním byl doma ve Fun House sám, zavolal mi do sklepa, kde ležela na stole hromádka prášku, velká jako dětská pěst. Byl to heroin, byl jsem fakt naštvanej, ale jemu to bylo jedno, protože začali přicházet ostatní kluci. Tenkrát večer to bylo poprvé, co jsem viděl jak šňupali heroin. Já si nevzal, nikdy jsem to nezkusil. Na začátku si jen tak hráli, vdechovali to trubičkou z kousků papíru, ale nakonec jim „kámoš“, jak jsme Johnu Adamsovi říkali, ukázal, jak si to píchnout. Dělali to tajně, za mejma zádama, protože jsem to neschvaloval. A tak jsem k nim najednou přestal patřit.

 

Ron Asheton: Místem kde se ve Fun House píchaly drogy, byl byt mýho bratra. Byla tam ložnice, koupelna, bylo to zkrátka dokonalý místo, kde si to píchnout – temně zelená kachlíková podlaha, velkej kulatej stůl na stropě bylo takový to laciný bílý obložení, který bejvávalo ve všech ve všech lékařských ordinacích. Typický 50.léta – zdi už začínaly mít takovej ten hnědej nádech, ale nejhorší bylo, že ten strop byl celej pocákaném od krve. I na zdech a na podlaze byly obrovský hnědý krvavý skvrny, fakt slušný fleky. Nemělo to vůbec žádnou úroveň, všude chomáče vaty a občas se mezi těma velkýma odpornýma hnědýma flekama objevily čerstvý červený. Mrzí mě, že jsem si tenkrát neudělal nějaký fotky, protože by to bylo mistrovský dílo.


17.05.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

 

 

 

TOPlist