Last Hardrock Outsider

IGGY POP - Vyhledej a znič (1972-1973) 5/12

Období před vznikem třetího a ultimátního alba THE STOOGES je poznamenané silnou závislostí Iggyho a Scotta Ashetona na heroinu, a také velmi problematickými vztahy se zástupci jejich vydavatelství. Nakonec se po mnoha peripetiích nahrávku podařilo realizovat, za což mohla zejména intervence Davida Bowieho (jakéhosi Iggyho spásného anděla), který kapele umožnil nahrávání třetí desky v Londýně, a sice, aniž by tato měla v roce 1972 po vyhazovu od Elektry v kapse jakoukoliv smlouvu na album.


Na desce už je k slyšení ostrá kytara Jamese Williamsona, zatímco Ron Asheton obsluhuje baskytaru. Album „Raw Power“ nakonec vyšlo až v průběhu roku 1973 u kolosu CBS (práce Bowieho manažera Tonyho deFriese) a stalo se po pár letech nespochybnitelným rokenrolovým kultem, ke kterému vzhlížela celá pozdější punková vlna. Nic na této věci nemění ani skutečnost, že mix a celkový zvuk nahrávky dopadl naprosto katastrofálně, což je zřejmě možné přičíst na vrub minimálnímu dozoru nad sfetovanou kapelou, vpuštěnou do studia, kde si každý člen otáčel čudlíky jak se mu právě zlíbilo. Nejdůležitější je však skutečnost, že skladby zde obsažené nejsou prakticky k překonání - „Search And Destroy“, „Gimme Danger“ a „Raw Power“ jsou dnes již nezpochybnitelnou klasikou prapůvodního amerického punku. Co tedy předcházelo realizaci a vydání nejlepšího proto-punkového (proto - jako prototype) alba všech dob? Výpovědi pověřených znovu načerpány z knihy Legse McNeila Please Kill Me.


Danny Fields: Zhruba někdy v roce 1971 měli THE STOOGES připravený písničky na třetí desku – měla se jmenovat „Raw Power“. Strašně se mi líbily. Byl jsem z nich úplně unešenej.


 

Ron Asheton: Iggy se odstěhoval s Fun Housu do University Towers v centru Ann Arbor, aby byl blíž svýmu dodavateli heroinu. Fun House stál na předměstí vzdáleným od centra a pro Iggyho a Scottyho to bylo strašně daleko, protože ani jeden z nich neměl auto. Museli bejt v centru, aby měli pravidelnej přísun. Iggy neuměl řídit – člověk by řekl, podle všech těch věcí co vyváděl na pódiu, že určitě uměl, ale neuměl to. Pronajali jsme si na pár dní auto a Iggy si ho nakonec nechal víc než měsíc. Policajti ho sebrali, když jel po Sharon Street s dvěma kolama na obrubníku, zfetovanej Quaaludem. Narazil do všeho, co potkal. Jídelna naproti University Towers měla otevřeno 24hodin denně. Kupovali si to přímo v tom podělaným pajzlu. Vysedávali tam ve tři hodiny ráno a čekali na svůj heroin, chápej?


Danny Fields: Zavolal jsem Billu Harveymu, šéfovi Elektry, kterej mě vyhodil – nepřestali jsme nenávidět jeden druhýho, ale udržovali jsme styky, protože THE STOOGES měli pořád smlouvu u jeho firmy a řekl jsem mu: Je na čase udělat nabídku. Myslím, že už byl dávno rozhodnutej, že žádnou nabídku neudělá, takže jen tak blafoval. Nakonec jsme letěli do Ann Arbor, abychom si poslechli nový songy. Myslím, že to dopadlo velmi dobře, takže Harveymu nezbylo než říct: Tak jo, tahle kapela je fakt slibná. Byl jsem na ně fakt hrdej. Vrátili jsme se do motelu, zářil jsem nadšením a hned jsem se ptal: „Tak co?“ Bill Harvey řekl jen: „Není to k ničemu.“ Elektra hodila THE STOOGES přes palubu. Úplně jsem ztuhnul. „Raw Power“ mi přišlo geniální. „Search And Destroy“ byla jedna z nejlepších rokenrolových písní všech dob. Nevím kdo a jak by to chtěl kdy trumfnout. Za živýho boha tuhle kapelu už nechtěl, přišlo mu, že nejsou dostatečně komerční, což byla pravda. Z tohohle pohledu neměli šanci. Firma by to prostě musela sponzorovat jako umění, kterýmu věří a doufat, že veřejnost by nakonec mohla tý skvělý muzice přijít na chuť. Ironií osudu je, že i po desetiletích zní „Raw Power“ novátorsky. 



Ron Asheton: Dal jsem Billu Harveyovi sluchátka, aby si je nasadil, když budeme hrát. Snažil se bejt příjemnej a tak, ale myslím, že se cítil hodně nesvůj.


Dee Dee Ramone: Poprvé jsem viděl Iggyho, když THE STOOGES hráli na náměstí svatýho Marka v červnu 1971. Začali tenkrát s obrovským zpožděním, protože Iggy nemohl najít žádnou žílu. Měl tenkrát ruce už úplně na sračku.


Danny Fields: Dělat manažera Iggymu a THE STOOGES bylo peklo. Já byl v New Yorku, oni v Detroitu a nikdo neměl ani páru o penězích. Popravdě řečeno, žádný peníze ani nebyly. Nahrávací společnost je odmítla podporovat a neprodávali žádný desky. Navíc měli těžkej problém s drogama. Když měli hrát na společném koncertě s kapelou ALICE COOPERA a měli za to dostat patnáctset dolarů, před začátkem koncertu jsem našel Iggyho jak leží omotanej kolem záchodový mísy se stříkačkou v ruce. Musel jsem jí vytáhnout, krev stříkala na všechny strany. Profackoval jsem ho a řekl: „Hrajem.“


Iggy Pop: Jakmile jsem se dostal na pódium bylo mi jasný, že se pobliju, ale nemohl jsem odejít z jeviště, protože jsem měl pocit, že by to byl podvod na diváky. Nakonec jsem se tam tedy poblil.


Danny Fields: Co se týče mýho vztahu k THE STOOGES, začalo jít všechno na levačku. Platil jsem za ně v hotelích. Všechno se platilo z mýho účtu. Dokonce se o nich začalo říkat, že o víkendech přepadávají benzínový pumpy. Vrcholem bylo, když jsem měl ve čtyři ráno s nima telefonát a oznámili mi, že právě projeli s pět metrů vysokým náklaďákem na aparaturu pod čtyřmetrovým mostem v Ann Arbor. Zničili náklaďák, zničili nástroje, který jsme měli pronajatý, a zničili ten podjezd. Takže se s nima soudili majitelé auta, majitelé nástrojů a město Ann Arbor. A chtěli po mě vědět, ve čtyři hodiny ráno, co s tím jako udělám. Co jsem s tím měl dělat? Šel jsem spát. 



Ron Asheton: Nakonec jsem skončil ve Fun Housu jako úplně poslední. Iggy odjel do New Yorku a začal se paktovat s lidma od Davida Bowieho, kterej mu přes svého manažera Tony DeFriese zařídil smlouvu u CBS. Když strhli Fun House, rozdělili tu parcelu na dvě půlky. Na jedný začali budovat dálnici a na druhý začali stavět banku. Nezbylo mi nic. Když jsem Iggyho potkal na jednom mejdanu, byl tam akorát s Jamesem Williamsonem, řekl mi: „Podepsal jsem smlouvu na desku, jedeme s Jamesem do Anglie“. Bylo to, jako by mi někdo vzal přes hlavu palicí. Šel jsem ven, opřel jsem se tam o strom a půlhodiny brečel. Nakonec jsem šel domů skoro dvacet kilometrů pěšky, v úplnym šoku. Iggy to řekl jakoby nic. Jó, mimochodem, podepsal jsem smlouvu, jedeme s Jamesem do Anglie…


Ron Asheton: Iggy s Jamesem odjeli do Anglie a po třech měsících mi volali – svým typickým způsobem – „Hele vyzkoušeli jsme asi tisícovku baskytaristů a bubeníků, ale nemůžeme najít nikoho dost dobrýho, takže co kdybyste s bráchou přijeli a odehráli nám tu rytmiku“? No, samozřejmě, že jsem do toho strašně chtěl jít, ale na druhou stranu ten způsob jakým to řekl – že vyzkoušeli úplně všechny, kdo je napadl a nemohli prostě najít nikoho dost dobrýho a tak poslední šance jsme byli my, původní členové. Nakonec jsme se Scottym odletěli do Londýna a všechno vypadalo nadějně – měli jsme k dispozici šoféra a přízemí nádhernýho baráku na Seymour Walk, předělanýho ze starejch stájí.


Lee Childers: Zničili ten dům a v sousedeství se dopouštěli výtržností, dokud je odtamtud nevyrazili. Proto museli nakonec z Anglie odjet. Společnost pro ně nemohla najít žádný ubytování a Iggymu každou chvíli hrozilo, že ho deportujou.


Iggy Pop: Často jsem se procházel po Londýně, chodil jsem parkama a tak, a na sobě jsem měl svoji leopardí bundu. Všichni starý chlápkové z Londýna, který zrovna jeli kolem mě, přibržďovali a pokoušeli se do mě narazit. Bavilo mě procházet se jen tak po ulici se srdcem plným napalmu.


31.05.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz