Last Hardrock Outsider

IGGY POP - Nikdy nekončící párty (1979-1983) 9/12

V průběhu svého berlínského působení a díky spolupráci s Davidem Bowiem, byl Iggy Pop často vystavován konfrontačním poznámkám různých nepřejícníků, kdy jej mnozí nazývali loutkou, poskokem nebo dokonce maňáskem v rukách jeho slavnějšího kumpána. Zkrátka a dobře Iggymu upírali nemalou část podílu na výsledku obou prvních sólovek a jejich skladatelský potenciál přisuzovali zejména Bowiemu. Z dnešního pohledu je zřejmé, že jak temný a díky využití synťáků i dosti novátorský debut „The Idiot“, tak o poznání živější rock´n´rollová óda na život „Lust For Life“, by rozhodně nedopadly tak dobře, nebýt právě studiového dozoru od Bowieho a jeho šikovných studiových kumpánů. Z alb se nakonec staly kultovní nahrávky, které sám Iggy Pop dodnes nepřekonal, nicméně je dobře, že se posléze, právě díky sílícím hlasům od všemožných škarohlídů, snažil postavit na vlastní nohy. Musel tak chtě nechtě učinit.



Následující pětiletka se tak nesla ve znamení čtyř alb, prostřednictvím kterých Iggy Pop pracoval na vybudování pověsti stále aktivního rockového zvířete, schopného nejen odbejčit našlapaný klubový koncert, tak se většinově podílet na tvorbě vlastních písní. Nicméně ani jedno z alb, která následovala bezprostředně po berlínském období, nelze považovat za bůhvíjak převratná – spíš se jedná v lepším případě („New Values“) o poctivý rock ´n´roll střižený do dobového post-punkového hávu, v tom horším pak o bezduchý tribální trans plný vzkřeků a slabých skladeb („Zombie Birdhouse“).


Hned po návratu do Spojených států se Iggy Pop spojil se svými dvěma kumpány známými z pozdní fáze fungování jeho kapely THE STOOGES, jmenovitě s kytaristou Jamesem Williamsonem a multi-instrumentalistou Scottem Thurstonem, který THE STOOGES v poslední fázi jejich existence (v době živáku „Metallic KO“) doprovázel na koncertech na piano. Williamson se nakonec ujal produkce a Thurston ve spolupráci s Popem složil hned polovinu připravovaného materiálu. Deska „New Values“ nakonec vyšla u stáje Arista v průběhu roku 1979 a okamžitě se zařadila po bok dobových velkoměstských punkových projektů, jejichž kariéra se ve Spojených státech (konkrétně pak v New Yorku) vázala ke scéně soustředěné kolem klubu CBGB. Album se svou kvalitou ani komerčním záběrem nevyrovnalo předchůdcům, nešlo však vůbec o žádný provar, ale o sbírku razantních tříminutových vypalovaček, kde hrají prim neotesané kytary a punkově laděný rock´n´roll. Největším hitem se zřejmě stala skladba „Five Foot One“ a deska je tak nakonec považována za typickou ukázku Iggyho tvorby z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.


Za to s o rok mladším albovým následovníkem to nedopadlo zas až tak slavně, jak by si Iggy Pop zřejmě od začátku přál. Deska „Soldier“, která byla nakonec produkovaná Patem Moranem, a sice poté co byl díky hádce s náhodně kolemjdoucím Bowiem z projektu odejit James Williamson, se nemohla rovnat ani jednomu z předchozích alb. Je zajímavé, že právě na „Soldier“ se podílela celá řada hudebníků, hostů a známých osobností z punkové scény – např. Glen Matlock (ex-SEX PISTOLS), se kterým Iggy složil valnou část alba, nebo dokonce původem český kytarista Ivan Král (dříve Patti Smith). Přesto deska zní poměrně monotónně, stroze a nenápaditě a nic na jejím výsledku nezměnily ani občasně použité synťáky. Iggymu v té době zkrátka chyběly nápady a nějaká ta výraznější skladba. Těmi nejznámějšími se tak nakonec staly songy „Loco Mosquito“ a „Dog Food“.



Hned po necelém roce následovalo snad ještě rozporuplnější dílo, celkově tedy již páté sólové album Iggyho Popa během pouhých pěti let, které nakonec dostalo název „Party“ a vyšlo v průběhu podzimu roku 1981 jako již třetí v pořadí a rovněž poslední pro značku Arista, která Iggyho Popa záhy propustila, protože se ani tentokrát nedostavil žádný větší úspěch a nahrávka tak nějak vyšuměla do ztracena. Z dnešního pohledu je zřejmé, že byť tou dobou házel do placu jedno album za druhým, tak to zrovna nebylo pro Iggyho bůhvíjak invenčně hodnotné období. Každá další nahrávka byla totiž slabší než předešlá. Na rozporuplné kvalitě post-punkového díla „Party“ nic nezachránil ani Ivan Král, který byl tentokrát u nahrávek od začátku do konce jako hlavní kytarista a také jako studiový hráč na klávesy. Na desce se znovu objevila série krátkých rockových songů nevalného charisma, kde tu a tam vyplave nějaký ten synťákový moment. Nejznámější skladbou tak zřejmě zůstane „Bang Bang“. Na konci roku 1981 se tak Iggy Pop již poněkolikáté ve své kariéře ocitá na dlažbě, aby záhy přišel s jedním ze svých největších albových průserů vlastní kariéry – otřesností nazvanou „Zombie Birdhouse“.


Poslední ze série alb reprezentujících u Iggyho post-punkové období počátku osmdesátých let - „Zombie Birdhouse“, je dnes sběratelskou raritou, která zřejmě nadchne jedině jeho zapřísáhlé a věrné fanoušky, nebo pak jen příznivce a sběratele obskurněji laděných nosičů. Z mého pohledu se jedná o velmi slabý odvar toho, co Iggy Pop reprezentoval do té doby. Undergroundový ráz nahrávky umocňuje zoufalá produkce a nedobrý skladatelský vklad. Deska je tak sestavena z velmi průměrných čísel, kde hlavní aktér štěká svoje typická dvojverší jako nějaký pomatený utečenec z psychiatrické léčebny, jenž byl právě odchycen při útěku. Cílí se primární divokost a do popředí se dostávají všemožné exotické rytmy a bubínky na úkor kytarových riffů. Nahrávka původně vyšla u malé a dnes již neexistující značky Animal Records a je tak velkou sběratelskou raritou. O tom, že se ani v době realizace vůbec neprodávala, zde není nutné polemizovat. Po jejím vydání se Iggy odklízí na pár let do ústraní, aby se jednou pro vždy zbavil všech svých závislostí.


26.07.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

 

 

TOPlist