Last Hardrock Outsider

SPIDERGAWD - V

Nepovažuji se za častého pátrače po zajímavých neznámých kapelách, ale tohle mě hodně chytlo. Norští SPIDERGAWD už sice nejsou žádní zelenáči, svých pět desek vydali u malé nezávislé značky Crispin Glover Records, ale už jsou natolik etablovaní, že jedou dlouhé evropské turné po zavedených klubech. Právě jejich páté album mne bylo doporučeno a brzy se stalo mou oblíbenou hudební složkou ve sluchátkách. Co je tedy zajímavé na kapele, která sice užívá označení psychedelic rock, ale je, dle mého, daleko přirozenější a autentická, než jak je patrné z oné abstraktní nálepky? SPIDERGAWD totiž stojí někde na pomezí sedmdesátkového prototypového heavy metalu (THIN LIZZY) a přímočarého garážového rocku, a to co je na nich opravdu pozoruhodné, je fakt, že jeden ze čtyř členů ovládá saxofon, ale nejde v tomhle případě o nějaký aranžérský doplněk, ale skutečně rovnocenný nástroj ke kytarám, který sice občasně zasóluje, nicméně je spíše zpevňovačem oné kytarové vazby. Nejsilnější devízou skupiny je, že si nehraje na nějaké velké umění ani originalitu za každou cenu, ale skládá prostě nabušené, melodické, zdravě energické rockové skladby, co upalují s větrem o závod, prostě hudbu, co se velice dobře poslouchá.

 

Hlasový projev zpívajícího kytaristy a šéfa Pera Bortena není o nějakém velkém rozsahu, ale má potřebnou zaujatost a sympaticky ležérní zabarvení. Sám Per nahrává veškeré kytary a je zodpovědný i za značnou část skladatelských prací. Asi je zde tím, kdo drží tvorbu SPIDERGAWD nepřeplácanou a přehlednou, jako bychom poslouchali nějakou skvělou starosvětskou rockovou partu z doby, kdy byl svět ještě v pořádku. Riffy pohánějí všech osm skladeb, jejichž délka se nachází okolo příjemných pěti minut, a ty jsou zdobené celou řadou vyhrávek i sól, vše funguje pro potřeby příjemného poslechu a prakticky za třičtvrtěhodiny nedojde k žádnému zastavení tempa. SPIDERGAWD mají prostě svůj svět, nicméně tu a tam rozzáří tvář posluchače vyloženě klasický metalový riff, tak jako je tomu v „Knights Of C.G.R.“.


 

Druhým nejdůležitějším členem kapely je pravděpodobně bubeník Kenneth Kapstad, jehož nástroje je všude plno a staví z úderů bytelné konstrukce dělající všechny ty skladby doslova neprůstřelné. V jeho feelingu je rovněž cítit vliv všech těch legendárních kapel ze sedmdesátých let, ať už znovu zmíním THIN LIZZY a přidám k tomu MOTÖRHEAD (což je další podstatný vzor). Baskytaru obsluhuje Hallvard Gaardlos, který do sestavy přišel teprve před čtyřmi roky. Poslední a nedílnou součástí zvuku SPIDERGAWD je pak saxofonista Rolf Martin Sunstad, jehož nástroj nejenže občas vyjede nad onu riffovou hradbu a zaexhibuje, ale mnohokrát častěji ji spíše zpevňuje a dělá výsledný sound hodně zajímavý. Těch osm letošních skladeb se velice dobře poslouchá, už od velmi silného úvodního dua garážových vypalovaček – „All And Everything“ a „Ritual Supernatural“, až po zatraceně povedené finále v podobě snad dvou nejpovedenějších položek „Whirlwind Rodeo“ a „Do I Need a Doctor?“.

 

Právě u „Whirlwind Rodeo“ zaujme hned v úvodu houpavý, skoro až sabbatovský riff zpevněný dechovým nástrojem, když se pak skladba dostává do tempa a je hnána optimistickou heavymetalovou vyhrávkou, je to chvíle, když už má člověk na tváři blažený úsměv a prostě jen poslouchá. Divoká „Do I Need a Doctor?“ je prostě taková rock´n´rollová definitiva hraná se silou parního válce. Ono spojení kytar, rytmiky a saxofonu funguje. Zvlášť v podobně nekomplikované a přímočaré rockové hudbě hrané chlapácky a pěkně od podlahy. Otázka zní, zdali se SPIDERGAWD stanou jenom takovou raritní anomálií, nebo jestli je zde schopen vyrůst celý strom podobné receptury užívajících souborů? Tahle čtveřice je prostě sakra dobrá a má na to dostat se více do zorného pole.


deska k poslechu na YT:

https://www.youtube.com/playlist?list=OLAK5uy_lJVYBwpm1BuJdJWnJAJbljhabppG_ma3c


10.02.2019Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz