SPIDERGAWD - V
Nepovažuji se za častého pátrače po zajímavých neznámých
kapelách, ale tohle mě hodně chytlo. Norští SPIDERGAWD už sice nejsou žádní
zelenáči, svých pět desek vydali u malé nezávislé značky Crispin Glover Records, ale už jsou natolik
etablovaní, že jedou dlouhé evropské turné po zavedených klubech. Právě jejich páté
album mne bylo doporučeno a brzy se stalo mou oblíbenou hudební složkou ve sluchátkách.
Co je tedy zajímavé na kapele, která sice užívá označení psychedelic rock, ale je, dle mého, daleko přirozenější a autentická, než jak je patrné z oné abstraktní nálepky? SPIDERGAWD totiž stojí někde
na pomezí sedmdesátkového prototypového heavy metalu (THIN LIZZY) a přímočarého garážového
rocku, a to co je na nich opravdu pozoruhodné, je fakt, že jeden ze čtyř členů ovládá
saxofon, ale nejde v tomhle případě o nějaký aranžérský doplněk, ale
skutečně rovnocenný nástroj ke kytarám, který sice občasně zasóluje, nicméně je
spíše zpevňovačem oné kytarové vazby. Nejsilnější
devízou skupiny je, že si nehraje na nějaké velké umění ani originalitu za
každou cenu, ale skládá prostě nabušené, melodické, zdravě energické rockové skladby,
co upalují s větrem o závod, prostě hudbu, co se velice dobře poslouchá.
Hlasový projev zpívajícího kytaristy a šéfa Pera Bortena není o nějakém
velkém rozsahu, ale má potřebnou zaujatost a sympaticky ležérní zabarvení. Sám
Per nahrává veškeré kytary a je zodpovědný i za značnou část skladatelských
prací. Asi je zde tím, kdo drží tvorbu SPIDERGAWD nepřeplácanou a přehlednou, jako bychom
poslouchali nějakou skvělou starosvětskou rockovou partu z doby, kdy byl
svět ještě v pořádku. Riffy pohánějí všech osm skladeb, jejichž délka se nachází okolo příjemných pěti minut, a ty jsou zdobené
celou řadou vyhrávek i sól, vše funguje pro potřeby příjemného poslechu a
prakticky za třičtvrtěhodiny nedojde k žádnému zastavení tempa. SPIDERGAWD mají prostě svůj svět, nicméně tu a tam rozzáří
tvář posluchače vyloženě klasický metalový riff, tak jako je tomu v „Knights Of
C.G.R.“.
Druhým nejdůležitějším členem kapely je pravděpodobně bubeník
Kenneth Kapstad, jehož nástroje
je všude plno a staví z úderů bytelné konstrukce dělající všechny ty
skladby doslova neprůstřelné. V jeho feelingu je rovněž cítit vliv všech
těch legendárních kapel ze sedmdesátých let, ať už znovu zmíním THIN LIZZY a
přidám k tomu MOTÖRHEAD (což je další podstatný vzor). Baskytaru obsluhuje
Hallvard Gaardlos, který do sestavy přišel teprve před čtyřmi roky. Poslední a
nedílnou součástí zvuku SPIDERGAWD je pak saxofonista Rolf Martin Sunstad,
jehož nástroj nejenže občas vyjede nad onu riffovou hradbu a zaexhibuje, ale mnohokrát
častěji ji spíše zpevňuje a dělá výsledný sound hodně zajímavý. Těch osm
letošních skladeb se velice dobře poslouchá, už od velmi silného úvodního dua
garážových vypalovaček – „All And Everything“ a „Ritual Supernatural“, až po
zatraceně povedené finále v podobě snad dvou nejpovedenějších položek „Whirlwind
Rodeo“ a „Do I Need a Doctor?“.
Právě u „Whirlwind Rodeo“ zaujme hned v úvodu houpavý, skoro
až sabbatovský riff zpevněný dechovým nástrojem, když se pak skladba dostává do
tempa a je hnána optimistickou heavymetalovou vyhrávkou, je to chvíle, když už
má člověk na tváři blažený úsměv a prostě jen poslouchá. Divoká „Do I Need a
Doctor?“ je prostě taková rock´n´rollová definitiva hraná se silou parního válce.
Ono spojení kytar, rytmiky a saxofonu funguje. Zvlášť v podobně nekomplikované a přímočaré
rockové hudbě hrané chlapácky a pěkně od podlahy. Otázka zní,
zdali se SPIDERGAWD stanou jenom takovou raritní anomálií, nebo jestli je zde
schopen vyrůst celý strom podobné receptury užívajících souborů? Tahle čtveřice
je prostě sakra dobrá a má na to dostat se více do zorného pole.
deska k poslechu na YT:
https://www.youtube.com/playlist?list=OLAK5uy_lJVYBwpm1BuJdJWnJAJbljhabppG_ma3c
| 10.02.2019 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
