Last Hardrock Outsider

IGGY POP - Slast ze zbití do úmoru (2001-2013) 12/12

Nevím jak by vypadala kariéra Iggyho Popa v průběhu nového století, kdyby nedošlo na toužebně očekávaný návrat THE STOOGES. Jen těžko lze říci, zdali bychom se od něho ještě dočkali něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo to lepší z nahrávek, jakými nás poměrně pravidelně zásoboval od druhé půle sedmdesátých let. Každopádně ještě před sjednocením jeho původní kapely došlo u tohoto nespoutance, jenž celá léta tak rád prohlašoval, že bude ještě v sedmdesáti mlátit hlavou o podlahu pódia, k vydání poměrně kontroverzního alba „Beat Em´Up“.


V jeho souvislosti mluvím o kontroverzním nosiči hlavně díky tomu, že reakce na něj se ještě několik let po jeho realizaci diametrálně různily.  Jde o to, že pohled na tuto nahrávku není příliš přízniví od dlouholetých rock´n´rollových a punk rockových příznivců, kteří pravidelně a do hloubky sledovali po celá desetiletí Popovu tvorbu. Tito posluchači často mluvili o trapném, skoro metalovém (někdy uváděli i přízvisko nu-metalové) díle, které značilo, že Iggáč je po skladatelské stránce dávno za zenitem a svou tvorbu hrne striktně přes takřka hardcoreovou tvrdost, kterou jakoby chtěl zakrýt nedostatek nápadů a zajímavých písní.


 

Album „Beat Em´Up“ skutečně nemá s jeho minulou tvorbou příliš společného, snad kromě uštěkaného hlasu hlavního protagonisty, který zde cedí vztek skrz zuby do zhutnělých metalových a hardcoreových riffů, s kterými si ne každý příznivec rock´n´rollu věděl rady. Vcelku moderně koncipovaná deska se tak dočkala uznalé kritiky právě pouze od těch, kteří se řadí spíše k posluchačům jiné, tvrdší hudby, než díky které byl Iggy Pop od pradávna znám. Tahle skupina hudebních nadšenců naopak mluvila o velké energii a tvrdosti. Já osobně však straním spíše první skupině tradicionalistů, protože deska toho opravdu příliš poutavého nenabídla (jde o takový jeho „St.Anger“ by se dalo také napsat).

 

V době kdy už se schylovalo ke comebacku THE STOOGES vyšla další a o mnoho lepší nahrávka „Skull Ring“, kterou naopak osobně řadím mezi to lepší, co kdy vzešlo z dílny michiganského nespoutance. Deska je zajímavá právě tím, že se s hlavním aktérem na tvorbě některých písní podílely i populární kapely své doby (např. SUM 41, GREEN DAY, PEACHES, THE TROLLS a jiné), ale také pozvolna se oťukávající znovuobnovení THE STOOGES (ti zde nahráli hned několik písní). V podstatě jde o velmi dobrou punk-rockovou sbírku, vycházející jak z garážové podstaty „Raw Power“, tak punkových základů na jakých vlastně stála Popova tvorba od památných sedmdesátých let. Přestože by leckdo mohl namítat, díky účasti mnoha externistů, že deska působí rozháraně a nesourodě, není tomu tak, dle mého názoru drží dílo neobvykle dobře pohromadě a rozhodně platí za svěží, hitovou, velmi dravou a ve všech směrech opravdovou rock´n´rollovou sbírku, po které již nic nebránilo v cestě THE STOOGES na světová koncertní pódia.

 

Bylo to v roce 2003, kdy se stal návrat obávané kapely skutečností, tedy přesně třicet let od vydání jejich třetího a posledního řadového alba „Raw Power“. THE STOOGES tak patrně platí za jednu z velmi mála kapel, která uskutečnila svůj réunion po tak dlouhé době. V sestavě se objevilo jak památné bratrské duo Scott a Ron Ashetonovi (první a mladší z obou bratrů zasedl tradičně za bicí, starší Ron se stal jediným kytaristou), k nim se přidal na baskytaru veterán Mike Watt. Koncerty, které právě od tohoto období THE STOOGES absolvovaly, měly velmi příznivý ohlas a potvrzovaly, že to starým pardálům stále výtečně šlape a že i Iggy Pop v jejich řadách pookřál a je schopen i v šedesáti letech na pódiu řádit jako za mlada. Ostatně THE STOOGES odehráli v roce 2007 naprosto dokonalý koncert i v pražské Sportovní hale na Výstavišti a během osmdesáti minut dokonale zdecimovali několikatisícový dav příchozích.


 

V té době však už měli na svém kontě rovněž comebackovou desku „The Weirdness“, která naopak příliš nadšení nevzbudila, protože působila tak nějak bez překvapení, normálně a nepříliš energicky. Zkrátka se čekalo víc hluku, víc řevu, víc běsnění a hlavně také víc progresu. Nicméně THE STOOGES a živá vystoupení to byl i v první dekádě 21.století vždycky zážitek, a tak nebylo nutné se něčeho obávat, beztak se převážně hrálo z nejstarších nahrávek.

 

Zkraje roku 2009 šokuje svět zpráva o úmrtí šedesátiletého kytaristy THE STOOGES Rona Ashetona, který byl nalezen ve svém bytě v Ann Arbor mrtvý. Lékaři jako příčinu smrti uvedli infarkt. Ve stejném roce šokuje i Iggy Pop, ovšem pouze hudebně. Plní si svůj dávný sen prostřednictvím alba „Préliminaires“, které zcela opouští vody punk rockové muziky a zaměřuje se na jazzové standarty, jinak  korespondující ze všeho nejvíce s 40.léty a hudbou z oblasti New Orleans, zejména pak oslavující umělce francouzské a černošské provenience. Skladby, na kterých se Iggy rovněž skladatelsky podílel, tak připomínají spíše umělce typu Louis Armstrong, Yves Montand nebo Edith Piaf. Album je ostatně nutné brát ze všeho nejvíc jako pouhou odbočku, protože naprosto nekoresponduje s ničím, co vyšlo pod Popovým jménem před tím ani potom. Je pravda, že bylo o dva roky později doplněno ještě kolekcí coverů „Aprés“, kde se nakonec nacházelo ještě několik francouzsky odzpívaných věcí, ale desce se již příliš publicity nedostalo a bezprostředně po vydání v podstatě zapadla.

 

Obrat směrem k říznému rock´n´rollu vlastně nastal až na sklonku 2012, kdy šli THE STOOGES podruhé od comebacku do studia za účelem nahrávání další poctivé punk rockové jízdy, která vyšla hned na jaře roku následujícího a nesla symbolický název „Ready To Die“. Iggy Pop na obale pózuje obalený výbušninami a deska si rozhodně nebere žádných servítek. Vlastně splňuje více než předchozí „The Weirdness“ představu o syrovém zvuku a energii jejich pravěkých alb. Místo Rona Ashetona již kytaru obsluhuje ztracený syn proto-punkové scény sedmdesátých let - James Williamson a vše vypadá víc než nadějně. Album sklízí povětšinou kladná hodnocení, takže nic nenasvědčuje tomu, že by se vysušený punkový leguán toužil odebrat do hudebního důchodu. Ostatně čas ukáže, jak dlouho bude Iggy ještě schopen podstupovat fyzicky náročná vystoupení. Zatím je dává levou zadní a to už mu opravdu táhne na proklamovaný sedmý křížek.


13.09.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

 

 

 

TOPlist