Last Hardrock Outsider

IGGY POP - Muzika, na kterou všichni čekali (1969-1970) 3/12

Třetí pokračování příběhu o Iggym a jeho kapele THE STOOGES zachycuje výpovědi, které se vážou na období těsně po jejich debutové desce a jsou znovu čerpány z knihy Legse McNeila Please Kill Me, kterou u nás vydalo nakladatelství Nava zhruba koncem devadesátých let. Tento díl zachycuje část sezóny, kdy se kapela začala dostávat čím dál více do povědomí rockových fanoušků ve Spojených státech a začala platit za nebezpečné až zakázané zboží, tedy těsně před realizací jejich druhé desky „Fun House“ a následným pádem do několikaletého heroinového pekla.


Ron Asheton: Když debutové album vyšlo, Danny nás vzal do Factory na setkání s Warholem. Byli jsme balíci ze Středozápadu a připadalo nám to celý jako úlet – všichni ti newyorský naspeedovaný ujeťáci a homosexuálové. Byli jsme z toho tak vyvedený z míry, že jsme dokázali akorát posedávat na gauči. Nakonec jsme se rozhodli, že je toho na nás moc a po půlhodině jsme vymajzli.



Danny Fields: Dalo se čekat, že Iggy je typ, do kterýho by se Nico mohla zamilovat. Měl všechno, co měla na klukách ráda: zranitelnej, výjimečnej, křehkej a zároveň jak z ocele, navíc chvílema jak dement. Nechci bejt cynickej, ale kdybych věděl, co všechno se z toho vyklube, nosil bych s sebou magneťák. Šlo to tenkrát od ucha k uchu: „Pssst, Nico se zamilovala do dalšího básníka.


Iggy Pop: Všechno mě na ní bralo a byl jsem z ní celej pryč. Byla starší a pocházela odněkud z ciziny. Bylo na ní cizokrajný úplně všechno. Měla neuvěřitelnou sílu. Bylo to jako chodit s klukem, kterej má ženský tvary. Tohle byl jedinej rozdíl. Jinak to byl takovej tvrdohlavej, egocentrickej, teatrální kus chlapa. Pořád měla nějaký připomínky k mý muzice, ale po chvíli ta fasáda spadla a objevila se nečekaná zranitelnost. A tehdy jsem ji pochopil: byla někdo, komu je přes třicet, už dávno není modelka, už nemá žádnou využitelnou komerční hodnotu v tom velikánským kšeftu zvanym Amerika a co si s tím kurva teda počít? Bylo z ní cítit takový to nepopsatelný vnitřní utrpení, navzdory tomu, že měla všechny atributy mezinárodně uznávaný krásky – správný boty, kožich, účes, znala ty správný lidi. Byla báječná, obrovská umělkyně. Být s ní bylo úžasný. No a pak se mnou odjela do Ann Arbor a žila tam nějakou dobu s celou kapelou.


Alan Vega: Ten kluk s blonďatou ofinkou vypadal jako Brian Jones – vyšel na pódium a já si napřed myslel, že je to holka. Měl na sobě potrhaný montérky a jakýsi dost divný mokasíny. Vypadal hodně divoce – civěl do obecenstva a řval: Seru na vás! Seru na vás! Pak THE STOOGES začali hrát a další věc na pořadu byla, že Iggy skočil po hlavě dolu na beton a pořezal se do krve rozbitou kytarou. Nebylo to teatrální gesto, bylo to skutečný. Teatrální byl ALICE COOPER se všema těma svejma rekvizitama, ale Iggy nic nehrál. Byla to skutečnost. Změnilo to naprosto můj život, protože jsem pochopil, že všechno co jsem do té doby dělal, bylo k ničemu.


Danny Fields: Na tom koncertu v New York State pavilonu hráli David Peel, MC5 a THE STOOGES. Byla to doslova fantastická show. Pořadatel koncertu později prohlašoval, že THE STOOGES způsobili jeho ženě potrat. Volal všem ostatním pořadatelům a říkal: „Běžte se podívat na THE STOOGES a potratíte.“



Alan Vega: Rok 1969 vypadal, že bude přelomovej úplně ve všem, co vás napadne. Do tý doby to vypadalo, že šedesátý léta změněj svět, že všechno bude vypadat právě takhle. Ale nakonec to všechno dopadlo jinak. MC5 byli moje nejoblíbenější kapela, ale potom co přišli THE STOOGES, bylo už všechno vedlejší a MC5 to věděli taky. Přestože dávali do svého vystoupení všechno, bylo jim jasný, že je Iggy převálcoval.


Scott Kempner: Šel jsem se podívat na skvělou kapelu a byl jsem připravenej na všechno, ale dostal jsem tenkrát desetkrát víc, než na co jsem byl připravenej. Hele, byl jsem fakt vyděšenej, hodně nervózní, ale zároveň v povznesený náladě a strašně se mi líbil zvuk tý kapely a taky ten neuvěřitelnej chlápek Iggy – ta kostnatá malá osůbka – která dokázala způsobit daleko větší pohromu než všichni tvrdý hoši, který jsem znal u nás v sousedství. Když tě někdo praští do obličeje, tak se to zahojí, ale Iggy mě zraňoval psychicky a navždy. Po dvaceti vteřinách toho koncertu jsem věděl, že už nikdy nebudu stejnej jako předtím – a taky jsem nebyl. Další den jsme šli na koncert znova, písničky byli sice stejný, ale byla to totálně nová záležitost. V ničem se to nepodobalo předchozímu večeru. Nemělo to nic společnýho se sehraností, nemělo to nic společnýho se zvukovou zkouškou – byla to živá záležitost, rodilo se to a zmocňovalo se to všech vašich podělaných dětí uprostřed noci přímo před vašima očima. Ani jediný vystoupením nebylo stejný. Iggy investoval do každýho představení celej svůj život i svý zdraví. Ani jediný vystoupení se neobešlo bez tý podělaný krve. Od tý doby už pro mě rock´n´roll neznamenal nic jinýho – vždycky šlo o tu krev na strunách, protože cokoliv míň by nemělo smysl. Jenom zkurvený plýtvání časem.


Iggy Pop: Když jsem tenkrát dělal ty koncerty třeba čtyři dny za sebou, byl jsem úplně mimo. Když to skončilo, došlo mi, co vlastně obecenstvo ode mě žádá. A začal jsem se k nim chovat tak, že jakákoliv jejich aktivní spolupráce byla vítaná. Chci říct, že kdyby třeba v první řadě seděl Charles Manson, mohl jsem klidně říct: Jé Charlie, rád tě vidím, zlato. Fajn, že jseš tady. Dneska večer je tady s náma člověk, kterej staví Ameriku doslova na hlavu. Tak si s ním potřeseme rukou. S THE STOOGES bylo takový chování nezbytný, protože naši diváci byli jediný lidi, kteří nás měli rádi. Když jsme začínali, naši fanoušci byli obyčejnej odpad – jako za ranýho křesťanství. Byli to ty nejošklivější holky a ty nejnevzdělanější kluci – lidi se špatnou pletí, se sexuálníma problémama, s nadváhou, duševně narušený.


10.05.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

 

 

TOPlist