THE HELLACOPTERS - Eyes Of Oblivion

80%

Právě v těchto dnech vydanému comebackovému albu „Eyes Of Oblivion“ od stockholmských rebelů THE HELLACOPTERS předcházelo několik let koncertního oťukávání a rok studiových příprav. Od poslední sedmé řadovky „Head Off“ (šlo o rozlučku v podobě předělávek od méně známých inspiračních vzorů) uběhlo totiž dlouhých čtrnáct let. Nic nemohlo být ponecháno náhodě. Vždyť tahle rock´n´rollová mašina si ve Skandinávii, Německu a Beneluxu na přelomu milénia získala doslova kultovní status koncertní stálice, těšila se velké oblibě mezi motorkáři, punkery, či příznivci garážového rocku a sklidila řadu ocenění. 

Rok 1998. Všestranně nadaný Nicke Andersson definitivně opouští řady death´n´rollových kingů ENTOMBED (u nich působil coby bubeník) a pod jeho taktovkou již čtyři roky fungující THE HELLACOPTERS se tím pádem stávají jeho hlavním působištěm na dalších deset let. Nicke jako frontman tahá od začátku svou rockovou mašinu prakticky z ničeho a deskou, která značí větší průlom, je tentýž rok vydaná trojka „Grande Rock“. Klubové koncertování, komiksové motivy na plakátcích ve stylu Do It Yourself a distribuce alb, splitek i maxi-singlů, prostřednictvím malých vydavatelství Psychout Records / White Jazz Records, svědčí o velkém zápalu a definitivním odklonu Anderssona z deathmetalových kasemat. První řadovky z poloviny devadesátek, produkované slovutným sklepmistrem Tomasem Skogsbergem, okouzlovaly špinavým retro rock´n´rollovým bordeloidem po vzoru MOTÖRHEAD, MC5, či něčím, co znělo jakoby se o hardcore přístup snažili KISS.

Po navyšujícím se úspěchu došlo k přechodu pod křídla major-labelu Universal a tak vznikly nahrávky, jež opanovala kvalitnější produkce a zlepšující se songwriting, což udělalo z kapely jeden z nejžádanějších artiklů skandinávské kytarové scény počátku 21.století. Vrcholná alba jako „High Visibility“ (2000) nebo „By The Grace Of God“ (2002) mají svou platnost ještě dnes a představují švédský kvintet v největší kompoziční síle. Přejděme tedy blíže do současnosti. Opětovné zažehnutí aktivit jsem u této grupy kvitoval s velkým nadšením, protože onen rozpad v roce 2008 přišel dle mého náhle a předčasně, v časech, kdy THE HELLACOPTERS působili stále ještě docela rozjetým dojmem. Skoro dekáda po rozpadu Helikoptér byla v hudebním životě Nicke Anderssona vyplněna mimo jiné také účinkováním v IMPERIAL STATE ELECTRIC, rock´n´rollové formaci v mnohém ještě čistší a klasičtější, ovšem ani omylem ne tak charismatické. 

Definitivnímu návratu THE HELLACOPTERS na scénu však předcházela tragédie, ke které došlo v únoru roku 2017, neboť kytarista Robert Dahlqvist zahynul ve svých čtyřiceti letech, když jej zastihl epileptický záchvat během koupání ve vaně. Příčina smrti byla identifikována jako utonutí. Záhy po této nešťastné události se zbývající členové shodují na pokračování cesty, na Robertovo místo (Dahlqvist byl u THE HELLACOPTERS kytaristou od roku 1998) nepřipadá v úvahu nikdo jiný než Dregen, dobře známý roztěkaný capart od BACKYARD BABIES, proslulý podmalovanýma očima, piercingem, údajně i závislostí na kokainu, ale také nenapodobitelným zaujetím pro koncertní kytarové performace. Dregen, mnohým svým vzhledem připomínající Marilyna Mansona, je vlastně původním kytaristou THE HELLACOPTERS, neboť v roce 1994 s Anderssonem soubor zakládal a vydržel přes první dvě řadovky, kdy zejména ta druhá „Payin´The Dues“ platí za surovou motorkářskou klasiku, v níž se snoubí punková neurvalost s rockovým heroismem podávaným bez příkras.

Běží listopad roku 2021 a do vydání novinky „Eyes Of Oblivion“, nahrané za asistence prověřeného Chipse Kiesbyeho, chybí už jen něco přes čtyři měsíce. Kapela má za sebou rovněž několik comebackových koncertů ve Skandinávii v průběhu loňského roku a ty opětovně vzedmuly vlnu zájmu. Na youtube jsou postupně zveřejňovány první singly. Vedle Nickeho Anderssona, který zde tradičně zastává nejen post zpívajícího kytaristy, ale také hlavního autora písní, se dnes, krom výše zmíněného Dregena, nachází na palubě i původní bubeník Robert Eriksson, klávesák z období 1999-2008 Anders Lindström a na neobsazeném postu baskytaristy (neboť Kenny Hakansson se odmítl připojit) účinkuje v koncertním provedení Dolf DeBorst, vůdčí člen novozélandských retrařů THE DATSUNS, kteří kdysi dávno jeli s THE HELLACOPTERS celosvětovou koncertní šňůru. Ten se vedle Anderssona po prvním rozpadu THE HELLACOPTERS objevoval v rámci sestavy IMPERIAL STATE ELECTRIC.

Jak ukázaly již s předstihem vypuštěné singly „Reap a Hurricane“ a „Eyes Of Oblivion“, nová deska působí přímočaře a chytlavě, a rozhodně také učesaněji než tvorba THE HELLACOPTERS z první fáze jejich původní dráhy, kdy se nešetřilo dravostí a špinavým soundem. Usedlejší rockové pojetí jakoby navazovalo spíše na závěrečnou fázi první etapy. Nahrávalo se s Kiesbyem ve Stockholmu (Kapsylen studios), mix Michaela Ilberta proběhl v Berlíně (Hansa studios) a mastering Magnuse Lindberga rovněž ve Stockholmu (Redmount studios).

THE HELLACOPTERS se na novince podařilo najít v podstatě vyvážený směr, který by dokázal s povědomými odkazy na jejich minulost charakterizovat hudbu této kapely co nejkomplexněji. Esenciální album jakoby chtělo referovat o tom zásadním, s čím THE HELLACOPTERS zacházeli ve svých vrcholných časech před dvěma dekádami. Rozhodně nemám pocit, že by nová nahrávka odskakovala trochu někam jinam, spíše jde o opáčko prověřeného, a tak se hymnické songy opájí přímočarou nespoutaností, aby bylo zjevné, že jde především o koncertní band a o uctění sedmdesátkového retra plného klokotavých sól po vzoru někdejší hry Ace Frehleyho.

Ony zmíněné singly („Reap a Hurricane“ a „Eyes Of Oblivion“) platí za jedny z nosných pecek, kterým nechybí spád, chytlavost a rockerský naturel, tyto písně ve správném poměru kloubí punkovou rebelii s motorkářským heroismem. Silným momentem alba je třeba poklidnější třetí věc „So Sorry I Could Die“, jež je hozená svým houpavým tempem do tradičního bluesového taktu a značí dojemnou vzpomínku na před pěti lety zesnulého spoluhráče Roberta Dahlqvista. Rtuťovitý zápal vlastní i švihácké „Can It Wait“ a „Positively Not Knowing“, další nové pecky, které se mohou brzy zařadit ke koncertní klasice. Deska je tak celkově velmi důstojnou rockovou jízdou a oživením hudby THE HELLACOPTERS, byť se asi nezařadí mezi jejich úplně nejsilnější nahrávky.

06.04.2022	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz