Last Hardrock Outsider

IGGY POP - Chtíč po životě (1977-1978) 8/12

Bezprostředně po realizaci debutového sólového alba „The Idiot“ vyrazil Iggy Pop se svou zbrusu novou doprovodnou kapelou na turné. Kdo tedy byl součástí Iggyho první sestavy? Především kytarista Rick Gardiner (ten se rovněž osvědčil při práci na Bowieho řadovce „Low“, jinak nahrávané zhruba souběžně s touto Iggyho prvotinou), dále pak sám David Bowie užívající si konečně na této šňůře roli nenápadného chlápka vzadu, když pouze obsluhoval klávesy, a pak samozřejmě rytmika skládající se s bratrů Salesových.


Dobová kritika, zaskočena novátorským (až krautrockovým) přístupem bývalého zdivočelého Stoogeho, jásala po vydání „The Idiot“ nadšením a spatřovala v nahrávce počátek opravdu něčeho nového a velmi čerstvého. Známý britský hudební kritik Nick Kent se dokonce nechal slyšet, že jde o pořádně nebezpečnou a zlovolně temnou bestii, které není radno podlehnout a jal se album přirovnávat k nejtemnějším (v tom nejlepším slova smyslu) momentům kariéry Jima Morrisona. Deska „The Idiot“ se prodávala poměrně dobře, ale její obrovský vliv na pozdější punk-rockovou generaci pomalu dozrával až postupem doby. Dnes se samozřejmě jedná o obrovskou klasiku New Wave a jedno z nejlepších a nejoriginálnějších alb kariéry Iggyho Popa.


 

V Anglii v době turné na podporu alba „The Idiot“ právě vrcholila punková revoluce a nezdolný junkie byl oslavován při svých klubových vystoupením (předkapela THE VIBRATORS) hlavně tamnější mladou a patřičně nasranou generací, zkrátka a dobře, nahrávka velmi dobře sedla do dané doby, takže se Iggymu vlastně podařilo dosáhnout většího úspěchu, než jaký kdy mohl získat do té doby se svou původní kultovní formací THE STOOGES. Co ho však pomalu začalo žrát byla skutečnost, že mu bylo stále častěji předhazováno, že za svou kariéru vděčí jen a pouze Davidu Bowiemu. V určitém smyslu to pravda byla, nicméně na koncertech udělali oba maximum, aby tyto pomluvy nepřejících vyvrátili. I přesto však řada příchozích navštívila vystoupení hlavně kvůli slavnějšímu z dvojice Pop/Bowie.

 

Popovi divoké pódiové kreace se staly legendárními již dříve, takže mnohé nepřekvapilo, jakým způsobem se byl tento vyžilý  a šlachovitý chlápek schopen během koncertu odrovnat. Rovněř David Bowie vytušil, že se jeho parťák bude brzy potřebovat postavit na vlastní nohy, a tak už v rámci rozjetého turné velmi ochotně přijal roli nenápadného civilně vypadajícího chlápka, co za svlečeným zběsilcem obsluhuje synťáky a do pódiového dění před sebou příliš nezasahuje. Co se týče příští Popovi nahrávky, taktéž plánoval určité stažení se do pozadí, byť jeho vliv na aranže a nastylizování nových skladeb opravdu nezapřou jeho stopu.


 

Druhé Iggyho album nazvané „Lust For Life“, které vznikalo znovu v berlínském studiu Hansa, platí za jeho absolutní umělecký vrchol, a je právem považované za jedno z vůbec nejlepších rock´n´rollových alb nějakým způsobem spjatých s punkovou érou konce sedmdesátých let. Oproti „The Idiot“ dýchají písničky větší touhou po životě/světle a jejich forma je uvolněnější a emocionálně pestřejší. Zkrátka a dobře – není to taková temnota a neprostupné zlo jako tomu bylo v případě „The Idiot“. Většina textů pochází od Iggyho a jak už jsem se výše zmínil, Bowie zde zastává pozici jakéhosi dozoru a koordinátora prací. Rázem všechno znělo mnohem optimističtěji a pestřeji, což bylo způsobeno jednak použitím větší palety nástrojů a rovněž Iggyho větší náklonností k živější, nebo chcete li živelnější rockové formě, než k chladnému minimalismu předchůdce.

 

Kytar se ujal stejně jako na předešlém turné Rick Gardiner a dokonce dodal naprosto zásadní party. Tím úplně nejvýraznějším je houpavý kytarový riff k zřejmě největšímu hitu kariéry Iggyho Popa, ke skladbě „The Passenger“, který jej prý napadl zcela náhodou, když si jednoho rána jen tak brnkal na některou ze svých náhradních kytar. Další veřejnosti dobře známou položkou byl titulní song „Lust For Life“, což je zřejmě ta nejvěhlasnější rock´n´rollová skladba, zahraná na ukulele. Po celou dobu songu jej opanovává hopsavý tribální rytmus, do kterého se zdravě vybuzený Pop svým nízko položeným barytónem  vyzpívává ze své touhy po novém životním startu. Skladba slavila velký úspěch zejména osmnáct let po svém vydání, kdy byla zařazena na soundtrack k filmu „Trainspotting“. Ovšem i řada dalších položek stojí za pozornost a tvoří velmi pestrý celek, který žije od začátku do konce.



V jemnějších skladbách jako „Tonight“ nebo „Neighbourhood Threat“ vstupují do melodií klávesové aranže, rázem tyto získávají podobu spíše popových šlágrů. Výsledek je však velmi příjemný na poslech, dalece vzdálen lacinosti a kolovrátkové plytkosti. Stejně tak v případě „Sixteen“, která reprezentuje typickou Popovu lyriku zabývající se svedením mladičké dívky na scestí, jde o vysokou školu rockového skladatelství své doby. Pak je zde správně jedovatá „Some Weird Sin“, ponurá „Turn Blue“, připomínající tak trochu song „Baby“ z minulého alba, kde se Iggy představuje coby zoufalý blouznivec vyjící do promoklé noci, nebo v neposlední řadě razantně houpavá „Success“, tak trochu připomínající dávné časy britského glamrocku, zde samozřejmě v trochu jedovějším punkovém podání. Tato píseň byla nepochopitelně dosazena do pozice pilotního singlu, aby zcela vyšuměla. Na úspěchu alba to však mělo vliv jen minimální, a sice akorát přibrzděním jeho finálního průtoku mezi lidi. Celkově se jedná o znamenité dílo, které patří do zlatého fondu rock´n ´rollu, takže pokud by jste na mě chtěli doporučit jediné album ze sólové kariéry Iggyho Popa, řekl bych bez váhání „Lust For Life“, pokud by jste chtěli doporučit dvě, dodal bych ještě debut „The Idiot“, tak skvělý měl tenhle podivný mužík svůj sólový start.


12.07.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz