THERAPY? - Cleave
Obávám se, že
tento článek bude vyznívat jako lamentace nad dlouhotrvající krizí mezi
zhrzeným mužem a jeho dávnou, velmi blízkou přítelkyní. Trojici THERAPY? už pomalu
potáhne na hudební třicítku a rockový Bůh je mi svědkem, že jsem dlouhé roky býval
jejich nadšeným obdivovatelem. V časoprostorech mladické nerozvážnosti bych přísahal
i na přátelství do soudného dne. Tak moc pro mě tato formace kdysi znamenala.
Jejich nekomplikované rockové výrazivo servírované s ironickými texty,
řešícími sociální témata, zkrátka vyřazovalo nesmírně přitažlivé charisma,
které vždy umělo vyžehlit občasné výkyvy skladatelské formy. Naposledy jsem si unisono
zazoufal i zadoufal před šesti lety u opusu „A Brief Crack Of Light“, kdy jsem hlavně
vzlykal nad nedostatkem tvůrčího nadhledu eskalujícího až do hodně křečovitých
momentů. Nepanikařil jsem, nelámal hůl.
Severní Irové
skutečně mají na svém kontě pár legendárních desek a já nemám důvod toto
rozporovat. Také je žeru a jsem za ně vděčný, nicméně stejnou důležitost přikládám
i těm experimentálnějším opusům. „Suicide Pact-You First”, „Never Apologise Never Explain“ nebo „Crooked
Timber” po složitějších šmajchlovaní nakonec odkryly své půvaby a dodnes se
k nim s chutí vracím, protože v delším horizontu definovaly
THERAPY? nejen jako výkonnou sekačku skočných hitů, ale i kapelu, která se
pokouší někam hudebně vyvíjet.
Při hodnocení
čerstvé kolekce „Cleave“, bohužel, hned opět slyším ono už skoro šest let trvající
skladatelské dilema uspokojit „die hard fans“ věčně třepající transparentem
„Troublegum Forever“. Předchozí počin „Disquiet“ byl dokonce oficiálně
prezentován jako novější verze nejslavnější relikvie „Troublegum“. Jeho finální
a rozpačitý obsah byl nakonec i hodně poplatný této bizarní myšlence vlastního
retra, za kterou by se opravdu nemusela stydět ani samotná Němcovic chytrá
horákyně.
Naději, že se na
novince může blýskat na jiné, lepší časy, rozhodně nepřinesl první singl
„Callow“, který stejně jako na několika místech „Disquiet“ opět doslova vulgárně
převařuje už tak provařený riff z „Trigger Inside“, jedné z největších pecek až
absurdně protěžovaného alba z roku 1994, již zmiňovaného výše. No a potom, co
je ten samý riff znovu přítomen i v
druhém singlu „Wreck It Like Beckett”, tak nemám
jinou možnost než tu shodit už tak hodně zkoušenou hroší kůži dlouholetého a trpělivého
fanouška.
„Cleave“
představuje deset skladeb na stopáži třiatřicet minut, a vzhledem
k pokračující skladatelské nerozhodnosti tria, je tato střídmost jedním
z mála pozitiv, které na novince nacházím. Vedle jedné vynikající položky,
pěti velmi dobrých, působí ten zbytek až brutálně oposlouchaně, průměrně, či úplně
zbytečně. „Success? Success Is Survival“ je z mého pohledu jediná
píseň, která snese ta nejpřísnější měřítka. Přestože je tradičně vystavěná
k parádnímu refrénu naplněnému tolik typickou jízlivostí, tak působí svěže,
uvolněně až blahodárně, navíc ji zdobí krásné kytarové vyhrávky a zajímavé přechody
bubeníka Neila Coopera. Na upocené jeviště tedy vstupuje šarmantní a zábavná herečka.
Ostřejší vály „Kakistocracy“, „Expelled“, „I Stand Alone“, „Dumbtown“, sympaticky
osvěžují industriálnější pnutí známé hlavně z počátků diskografie a společně
s neotřelým vyvrcholením v „No Sunshine“ opět zapalují jakousi jiskřičku
naděje do budoucnosti.
Skutečně by mě zajímalo, jakým způsobem THERAPY? momentálně
přistupují k finálním produkcím svých desek. I z letošního materiálu
je zřetelné, že pořád disponují zdravou tvůrčí mízou, v textech jim stále
nechybí smysluplný sarkasmus bičující společenské bolístky. Nemohu se ubránit
dojmu, že si dělají, podobně jako hnutí jednoho nejmenovaného tajného agenta,
výzkumy nálad ve fanouškové obci a dle nich pak modifikují své tvůrčí procesy.
Opravdu se mi nechce věřit, že by tak zkušené muzikanty, Andy Cairnse a
Michaela McKeegana, pořád a dobrovolně bavilo do zblbnutí vybrnkávat tolik
zajeté formule.
Samozřejmě chápu rovnici nabídky a poptávky
v neúprosné realitě muzikantské samoobživy. Avšak hranice tolerantnosti
by také měly mít své limity, a proto nemám pochopení pro ty fanoušky, kteří
přehlížejí do uší bijící stav častého sebe vykrádaní nebo nad ním ještě plesají
a označují ho za „standardní standard“. Mně totiž představa, že bych na
koncertě slyšel „Trigger Inside“, „Callow“ a pak „Insecurity“ z předešlé
desky „Disquiet“ připadá až groteskně neúnosná. Připouštím, že „Cleave“ by si určitě
zasloužilo hodnocení minimálně o deset procent výší, než mu teď dávám. Je to
album, které je určitě o dost lepší než ta dvě předešlá, ale pořád, a pro mě už
neúnosně, trpí syndromem vlastního sebeprznění. Nad tímto stavem nemohu dále přivírat
oči, na to mám THERAPY? pořád hodně rád.
| 13.12.2018 | Diskuse (0) | Subeer jirikubis1975@gmail.com |
 |
