Last Hardrock Outsider

IGGY POP - Free

Iggyho kariéra je natolik dlouhá, že se zmíněný umělec v průběhu ní už poněkolikáté odhodlává změnit stylový záběr. Čas od času tak zcela vybředá z rockového hájemství, což je právě tento případ. Když se posledně zjevil v doprovodu lídra QOTSA Joshe Hommea se skvělým albem „Post Pop Depression“, byl to jeho nejlepší možný návrat k pravé rockové podstatě, návrat z jedné takové experimentální éry. Vždyť alba jako „Preliminaires a „Aprés“ ovlivněná francouzským jazzem, šansonem třicátých a čtyřicátých let a básněmi představovala snad největší dosavadní úlet. A zrovna aktuální novinka „Free“ je opět deskou netypickou, nahranou pod mottem – no guitars. Téma vyklidněnosti a života po návratu z turné resonuje každou ze skladeb. Na nových písních vlastně Iggy Pop spolupracoval s několika jazzovými instrumentalisty, kterým nechával v rámci možností volný prostor, neboť to byli právě oni, jmenovitě Sarah Lipstate (zde podepsaná pod většinou písní coby Noveller) nebo pak ještě trumpetista Leroy Thomas, kdo se vydatně podíleli na skladatelském procesu jeho osmnáctého řadového alba.



Pravidlo číslo jedna: „Free“ není deskou pro rockery, pro lidi zamilované do řízného zvuku kytar a syrovosti. Základem je samozřejmě Popův uhrančivě hluboký hlasový projev, zde navíc ve dvou případech na hudebním podkladě předříkávající básně takových veličin anglo-amerického kulturního prostředí, jakými kdysi byli Dylan Thomas („Do Not Go Gentle Into That Good Night“) nebo Lou Reed („We Are The People“). Už vůbec není hleděno na to, zda-li ta která skladba potřebuje nějakou melodii nebo ne. Jde vlastně o hypnotizující mantru, kde pošmourně znějící kombinace kláves s rytmikou utváří nerušivé pozadí Iggyho hlasu a jeho veršům. Ve skladbách rovněž dochází na jazzová sóla několika dechových nástrojů.


Novinka je deskou hrající na atmosféru. Opravdu zde nečekejte nějaké mohutné hymny nebo líbivé písničky, tak jako tomu bylo několikrát v minulosti. Je to právě jedna z těch několika mála experimentálních nahrávek, za kterými dvaasedmdesátiletý punk-rockový leguán stojí a to aniž by se toužil vybouřit. Vzhledem k jeho věku je vlastně ona vyklidněnost přirozená. Iggy Pop už je dávno v takové situaci, že si může nahrát cokoliv a pokud tomu dá nějakou konkrétní jednotnou formu, může to prezentovat jako tajnosnubnou uměleckou výpověď. Zdá se, že ne náhodou je zde použit v jedné ze skladeb text od Lou Reeda, jeho existencionální básnický kousek z počátku sedmdesátých let. Za mne: Sympatické je, že když už se Iggy Pop rozhodl zhudebnit několik minimalistických básní, že alespoň šetří posluchačův čas, deska „Free“ má totiž sympatických třiatřicet minut.


Nebýt oněch jazzových preludií, které považuji za zaručeně to nejlepší, co deska jinak nabízí, dalo by se album nazvat tím nejminimalističtějším kusem hudby, jakým se kdy Iggy Pop za padesát let na scéně prokázal. Třeba singl „James Bond“ se v podstatě točí kolem jednoho strohého sloganu, který posluchače informuje o dívce, která si tak přála stát se Jamesem Bondem. Obdobně působí i několik dalších skladeb jako třeba „Love Missing“ nebo „Solari“, postupem časomíry se však i to málo rozbředává do podoby podkresové zbytečnosti. Snad nejvíce se mě líbí dechové party obohacující skladbu „Dirty Sanchez“. Ono je vlastně tohle album spíše takovým pocitovým soundtrackem, jaký bych si dovedl představit coby hudební doprovod nějakého dokumentu poukazujícího na línou atmosféru plážových večerů (či brzkých rán) kdesi v Mexiku. Jedna z nejhorších Popových nahrávek.


11.10.2019Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Prowler80
13.01.2020 18:33

Jaromíre, jednou rocker, navždy rocker.

 

JM
12.01.2020 19:59

Často poslouchám rozlučková "minimalistická" alba Cashe, Cohena i Bowieho. I proto mi nový "osvobozený" Iggy Pop připadá skvostný. Jo, a rocker jsem od svých patnácti. Tedy celé půlstoletí:-)

 

Stray
10.01.2020 13:33

Už jsem myslel že je to na mě, že jsem zase někomu šláp na kuří oko. V pořádku vyřešte si to mezi sebou. Pokud se někomu novej Iggy Pop líbí, je to jeho věc, Tomáš určitě narážel na nový trend/zlozvyk, kterým se v dnešní době stává stabilní vysoké hodnocení téměř pro všechno, jen aby se nikoho nikdo moc nedotkl. Kdyby jste viděli jak malá hodnocení dostávaly v sedmdesátých letech v Anglii desky, které jsou dnes mnohdy považované za kult a klasiku, nezachápali by jste. Já tu dobu sice aktivně nezažil, ale dost si o tom čtu. Není nic horšího než dát desce, která se dá "tak nějak uposlouchat do konce" a která vlastně ani neurazí, ale určitě ani neoblaží, takových těch smířlivých 60%.

 

V.
10.01.2020 11:17

Připosraní recenzenti? Kde bereš právo na takove osočení? Mě ta deska přijde skvělá, znamená to, že jsem připosraný fanoušek? Posluchač? Někdy by to chtělo vážit slova :-)

 

Tomáš
11.10.2019 22:33

Bravo za pojmenování věcí jejich pravými jmény.

Post pop depression byla fakt výborná. Když jsem četl recenze na tuto novinku, tak jsem si taky říkal, že to bude úlet...

Ale všichni ti připosraní recenzenti "renomovaných" médií prostě narovinu nejsou schopni říct, že to je cipovina. Že to není deska, kterou si člověk pustí i za týden, měsíc, rok. Prostě úlet. Ok proč ne, Iggy si to může asi dovolit, ale zase se snad nemusíme tvářit že černá jen bílá jen protože to namaloval Iggy

 

 

 

 

TOPlist