THERAPY? - Hard Cold Fire

60%

Není to špatné album. Asi tak nějak bych ohodnotil novou desku kapely, která se mnou během své třicetileté dráhy nikdy moc necloumala. A to už má na své pažbě šestnáct řadových záseků. Severoirští THERAPY? letos vrhají do placu svou naprosto typickou desku, která potěší jejich fans a ty další ponechá v klidu.

Novinka „Hard Cold Fire“ je vlastně vyváženou definicí obhroublého rock´n´rollu této trojice, neboť se v rámci ní kapela nepřiklání ani na stranu punkové přímočarosti a už vůbec nezhutňuje prostor psychedeličtější podstatou některých svých období. Všeho je zde tak akorát, a tak nahrávka pohodlně navazuje na úspěšné devadesátkové období i sem tam nějaký ten světlejší okamžik z nultých let. Že je Andy Cairns magor se vším všudy, posluchač již vytuší z jeho úvodního vokálního vstupu, kdy předmětný psycho nápěv, zde tvořící úvod a refrén první skladby „They Shoot The Terrible Master“, vám v hlavě uvízne na hodně dlouhou dobu.

Deset nových skladeb zde tvoří především přímočarou rockovou desku, kde se kapela příliš nezdržuje s pilováním detailů, napadá mne tak převážně slovo živelnost a energie, i díky tomu, že zde Crainsova kytara mnohdy vymalovává abstraktní hlukové obrazy a spolu s rytmikou Michaela McKeegana (baskytara) a Neila Coopera (bicí) utváří hřmotný organismus. Výsadou alba je únosná délka, která obsahuje deset skladeb na ploše o minutu překračující půlhodinovou hranici. Některé skladby působí natlakovaněji – viz třeba „Woe“, která mne trochu evokuje projev Grohlových FOO FIGHTERS, tedy jen pokud by se Američané urvali ze řetězu, jak se jim to daří spíše svátečně.

Následně mohou zabodovat i songy nabušené hutnějšími garážovými riffy „Joy“ a „To Disappear“, kterým nechybí nosné refrény. Nejzajímavější hymnus je asi „Bewildered Herd“. Jsou zde i zvláštní kusy s, pro THERAPY? typicky vtíravou, psycho patinou („Two Wounded Animal“), málokterý se však odklání od zaběhnuté formy a usurpuje pro sebe výraznější pozornost.

Svým způsobem za ozvláštnění půlhodinového alba je možné považovat závěrečnou („Days Kollaps“), která nabízí pozvolnější naturel, rozmáchlost a vyšší míru atmosféry. I přesto však deska působí jako chladný rockový monolit bez výraznějších hitů a nápadných motivů. Spíše ostrovní rockery prezentuje pro rok 2023 jako velmi strohé a semknuté hudební těleso bez motivace k činění experimentů nebo zdolávání nápadných výzev. Za mne, pohoda. Z pohledu čtenáře a rockového posluchače záleží na jednotlivci, zdali je pro něho dotyčná sklenička irské whiskey spíše z poloviny plná a nebo z poloviny prázdná.

26.05.2023	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz