Last Hardrock Outsider

IGGY POP - Vládce Ameriky (1993-2000) 11/12

S buldočí vervou a patřičně koncentrovaný přivítal Iggy Pop poslední dekádu minulého století, o čemž nejenže svědčil úspěch alba „Brick By Brick“, které jej naplno vrátilo do hry mezi přední rockové interprety, ale rovněž neutuchající koncertní nasazení, které právě s devadesátými lety u něho začalo strmě gradovat. Zkrátka vše nasvědčovalo skutečnostem, že starý michiganský nezmar vstoupil do jedné ze svých vrcholných etap.

 

Vše pouze stvrdilo následující album, ještě dnes považované mnohými za jeho definitivní opus magnum. Deska „American Caesar“ z roku 1993 tak představuje nerozbitný pomník amerického garážového rocku se všemi jeho přesahy do dalších stylově spřízněných oblastí, které formovaly americkou hudební kulturu od divokých šedesátých let. Nešlo však o nějak tvrdou sbírku jako spíš o velmi temné a syrové dílo, které však mělo díky své široké paletě typů songů tu schopnost, že nepůsobilo ani trochu jednotvárně. Iggy Pop zde spojil své zaujetí pro kořeny blues rocku a rock´n´rollu s americkým folkem a písničkářským tradicionismem a to stejně sebejistě, jako kdysi v dobách THE STOOGES učarovala jeho původní kapela neotesanými proto-punkovými riffy, popřípadě ponurou až téměř zlovolnou atmosférou.


 

Kdo ještě pár let před tím čekal díky líbivému hitu „Candy“, že se starý bard obrátí na cestu umírněných rádiových šlágrů, ten se sakra mýlil, protože už úvod alba dokazoval, že vyžilej praotec punku má zkrátka charakter, takže skladba „Wild America“ nejenže patřičně deformovala díky svému rozvrzanému zvuku i ty nejodolnější sluchovody, ale Iggy prostřednictvím této písně dával konečně vzpomenout na období svých hudebních počátků. Opravdovost bylo to správné slovo charakterizující celé jeho tehdejší dílo. Následujícímu songu „Mixin´The Colors“ naopak dominovala houpavá melodie a časté zvuky slide kytar, jenž se zde jen tak ledabyle proháněly nad oparem hammondů, jakoby snad šlo o větřík poletující nad vysušenou pouštní krajinou. Foukací harmonika v jejím závěru navíc dodala skladbě to pravé koření.

 

Pochmurná akustická balada „Jealousy“ byla snad nejtypičtější ukázkou tehdejšího Popova rozpoložení. Šlo o jakési requiem Iggyho rock´n ´rollového života pojímající naprosto kouzelnou atmosféru, umocňovanou abstraktním echem z povzdálí. Právě díky Malcolmu Burnovi, jenž se zde ujal producentské práce, působí album „American Caesar“ velmi sugestivně, různorodě a zároveň velmi komplexně. Na vlně grunge a tehdejšího alternativního rocku plují songy jako jedovatá šleha „Hate“, prapodivná „Perforation Problems“ nebo punkově laděná zběsilost „Plastic And Concrete“. Opačnou stránku naopak reprezentují další poklidné balady „Social Life“ nebo „It´s Our Love“, které jsou decentně podbarveny smyčci. Dojde i na country - „Highway Song“, nebo posluchačsky nejpřívětivější song „Beside You“, kterému se vlastně daří navázat na výše zmíněný šlágr „Candy“. Celkově se jedná o velmi osobitou a různorodou nahrávku, díky které Iggy Pop definitivně vystoupal mezi nesmrtelné rockové ikony, takže se jednalo o velký návrat se vším všudy, ze kterého prakticky čerpá do dnes.


 

Následující album „Naughty Little Doogie“ bylo na jednu stranu pro mnohé stravitelnější, na druhou však razantnější, více punkové a nadupané. Oproti „American Caesar“ se jednalo o méně překvapivou a progresivní záležitost, ale rozhodně jsme znovu dostali další sérii solidního punk rocku s vrcholky u hymnických vypalovaček jako „I Wanna Live“, „Innocent World“ nebo „To Belong“. Iggyho hvězda v tom období nezadržitelně stoupala, takže když bylo jeho jméno mediálně podpořeno umístěním songu „Lust For Life“ do britského filmového trháku „Trainspotting“, hořko-úsměvné to féťácké story, která se setkala okamžitě s kladným přijetím a vystřelila Ewana McGregora mezi hereckou elitu, nikdo se příliš nedivil.

 

Konec století se nesl ve znamení komornějšího a na atmosféru orientovaného alba „Avenue B“, které mělo daleko do nějakého vybuzeného punkového dovádění, naopak, je téměř celé postaveno na ponurých baladách, ve kterých hraje hlavní roli Iggyho beatnická duše, vyzpovídávající se zde ze všech svých strastí. Ať už šlo o skladby jako „Miss Argentina“ či „Nazi-Girlfriend, nebo naopak o jediný hřmotnější, na agitační notu hrající zápis „Corruption“, nešlo zaplašit myšlenky na pozvolný ústup z pozic. Tyto písně ostatně představovaly tu menší část nahrávky, která ještě držela krok s předchozí tvorbou, jinak šlo o desku, která toho při celkovém pohledu na Iggyho diskografii zas až tolik zajímavého nepřinesla. Každopádně je třeba zde závěrem shrnout, že pro alternativní rock velmi plodná devadesátá léta představovala v případě Jamese Newella Osterberga jedno z jeho úplně nejúspěšnějších období.


30.08.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

 

 

 

TOPlist