Last Hardrock Outsider

HARDCORE SUPERSTAR - You Can´t Kill My Rock´N´Roll

A protože jsme si včera splnili filmovým příspěvkem zásobu death-metalových článků na měsíc dopředu, můžeme si v klidu věnovat tématu, který nás zajímá především - tedy rockové muzice. I když to povídání nebude mnohdy pozitivní a optimistické, neboť se nám švédští borečkové postupem doby jaksi transformovali do uniformní, jakoby rebelantské a třeskutě nepřekvapivé instituce. Takže jak začít? Byly doby, kdy jsem HARDCORE SUPERSTAR považoval za velmi svěží vánek v oblasti punk rocku, hair metalu a rock´n´rollu obecně, ale dnes se situace okolo nich jaksi zacyklila a jejich současnější desky už nemají ani zdaleka onen švih a nápad alb z minulé dekády. Kapela prakticky s velmi minimálními obměnami hraje po celá léta to samé, tedy jakousi směs severského garážového punk-rocku a druhdy populárního glam-metalu, navíc opatřenou drtivou náloží vyřvávaných refrénů ve výrazně excentrickém podání skladeb, ale co do nápaditosti už prakticky jen vaří z vody. Ten tam je punkový nadhled a vtip průlomového alba „Bad Sneakers And A Piňa Colada“ nebo skladatelská vyzrálost bezejmenné čtyřky z roku 2005 „Hardcore Superstar“ nebo alba následujícího „Dreaming in A Casket“, takže dnes, už po několikáté za sebou, dostáváme desku, která nepřináší ani zdaleka tolik podnětného jako výše zmíněné věci, na které musí leckdo v dobrém vzpomínat. HARDCORE SUPERSTAR se vyčerpali a to i přes snahu se do tohoto stavu nedostat. I když snahu? Jak se to vezme, oni se vlastně ničemu nebrání.


 

Má konstrukce je asi následovná: Chvíli jsem si zkrátka pohrával s myšlenkou, jestli ona momentální antipatie není jen mnou, vlastním osobnostním vývojem a měnícím se vkusem, ale nakonec to tak nevidím. Hned tedy rozvinu. Dnes už jsem o osmnáct let starší než v časech, kdy byli tito Švédové čerstvým zjevem na evropské scéně, v dobách kdy ještě jezdili úspěšná turné s MOTÖRHEAD a podobnými. Dnes mne uřvaný vokál Jocke Berga (postupem těch let) začal být jaksi protivný, dost možná i kvůli návštěvě koncertu téhle party na podzim roku 2015 v Mnichově, kde hráli s fantastickým Michaelem Monroem v roli předskokana a působili oproti finskému srdcaři tak nějak bez charisma. Ten večer se vlastně ještě umocnila moje antipatie k jejich pouťově nepůvodnímu rozdováděnému rocku (jako kdyby PAPA ROACH šli na dřeň a snažili by se vám vnutit představu o tom, že oni jsou ten skutečný rock´n´roll). Jejich hudba je dnes mnohem více přeplněna bezduchými kolovraty a samoúčelnými refrény hrajícími na co největší výraznost za každou cenu a v tom spatřuji hlavní závadu. Ano, i takový běžný klubový koncert může zapůsobit coby urychlovač antipatie. Posluchač při něm totiž odhalí (pod slupkou „velké parády“) prakticky prázdný produkt, jehož vystoupení se slévá do bezduchého vyřvávání  a hry na rock´n ´rollový cirkus, u kterého se prostě musí bavit každý (možná tak každý Bavorák, že?).

 

Na druhou stranu si opravdu nemyslím, že by veškerá vina vězela v postupujícím věku mého já jako posluchače, stejně jako si nemyslím, že by za ono znechucení mohl jen uječený projev Jocke Berga. Kapele HARDCORE SUPERSTAR totiž došly zejména nápady a dnešní skladby už jsou pouhým stínem minulosti. Nějaké ty ozdůbky se zde i letos však najít dají – docela se povedla druhá „Electric Rider“, která se v té hromadě banalit stává ukázkovým příkladem upraveného rockového singlu vlastnícího příjemné sloky a docela vkusný refrén. Dál zde máme pomalu se rozjíždějící „My Sanctuary“, což je docela lehce působící položka, která má dokonce možnost u některých vzbudit pocit amerického hudebního feelingu, a to díky využití pro tyto oblasti typické kytarové zvuky a aranže. „Hit Me Where It Hurts“ patří rovněž mezi ty zdařilejší afektované vyřvávačky. Song sice nemá ani tři minuty, ale aspoň se s ničím moc nepáře a nezdržuje posluchače alibistickými mezihrami.

 

Titulní „You Can´t Kill My Rock´N ´Roll“ je mocný pouťový candrbál, jehož refrén huláká stovka hrdel stále dokola. Nezní to úplně divně, ale že bych si to chtěl pouštět pořád dokola? Tak to opravdu ani omylem. Po docela nijaké „The Others“ přichází opravdová hrůznost „Have Mercy On Me“, což je adrenalinová píseň svědčící o jisté nastartovanosti a pospolitostní dobré náladě. Když totiž tenhle harlej-song slyším opakovaně, mám daleko spíš chuť  leckomu rozbít hubu, než abych se zajímal o to, kdo jej hraje. Další blbosti mají názvy „Never Cared For Snobbe“ a „Baboon“, které v sobě koncentrují veškerou protivnost zvuku současných HARDCORE SUPERSTAR. Osobně si nedokážu představit, co bylo vůbec příčinou vzniku podobných věcí neposouvajících tuhle partu kamkoliv dál. S „Bring The House Down“ veškerá nevkusnost graduje, což je song po vzoru „kabátího“ hulákání (uskutečněného pod visačkou - „kdo není s námi, ten je proti nám“). Zbylé skladby toho už příliš nezachrání a svým pozvolnějším tempem spíše potvrzují tezi o docela vyčichlé desce, na které nenacházím více než čtyři obstojné položky, a to je na můj vkus docela málo. Z druhdy pozoruhodných a uvěřitelných HARDCORE SUPERSTAR se v této dekádě stala docela nevkusná kapela, sorry, je to sice krátké, ale výstižné.


01.11.2018Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Flooder
02.11.2018 19:22

Naprosto souhlasím s recenzí, poslední deska která za něco stála byla Split your lip.

 

Stray
01.11.2018 15:37

Je to lacině spíchnuté a ten zvuk alba je taky docela povytažené obočí vyvolávající. :-) Není to první nic moc deska od HS.

 

Subeer
01.11.2018 09:58

No, docela dost vostrá kritika, ale chápu její podstatu a HS si opravdu některými položkami o podobný políček koledují. Souhlasím s tím, že posledním 3 deskám, včetně novinky, padá řetěz dost často a pokud by zpívali česky, tak mají v Teplících se svojím big beatem prima předskokani.