Last Hardrock Outsider

HARDCORE SUPERSTAR - HCSS

Švédští dobyvatelé rockových charts, vystupující již osmnáct sezón pod názvem HARDCORE SUPERSTAR, se po celé řadě glam-metalových alb vracejí k vlastním kořenům a nabízejí velmi odlehčenou sbírku, jenž obsahuje chytlavé, přímočaré a melodické songy, v nichž je po mnoha letech vcelku nenásilně upozaděn onen silný vliv amerického hard rocku/ hair metalu a to na úkor nápadnější stylové roztříštěnosti, jaká u nich nikdy nebyla zvykem. Songy jsou však stále zhotoveny přesně tak, aby byly schopny zaujmout širší posluchačská pole a mají v sobě znovu dost z oné stadiónové vygradovanosti, jakou na sebe pánové kdysi upozornili prostřednictvím svého průlomového díla „Bad Sneakers And A Piňa Colada“ z roku 2000, které vlastně mělo svým vyzněním podstatně blíže k tehdejší vlně melodického punk-rocku pro masy než k metalu. 


Přes počáteční tápání s orientací a seznámení se se stavem věcí v roce 2015 musím potvrdit, že projev této severské stálice si nemůžete splést s žádnou jinou sebrankou švédské scény. Na to aby něco podobného bylo možné, byli HARDCORE SUPERSTAR vždy dost vzdálení oblibě většiny svých krajanů v garážovém přístupu k rocku a špinavém soundu. Zde se totiž jede čisťoučká mainstramová soutěž postrádající v sobě cokoliv podzemního, jde totiž o muzikanty hledící především po jakýchsi „vyšších“ společenských patrech, v jejichž případě jde sice stále o melodický hard rock, ale ten má v sobě pevně zakódovány ony hodnoty popového bublegumu a „no problem“ hitovosti.


 

 

Nápadná chytlavost je vyvržena prostřednictvím úvodní skladby „Don´t Mean Shit“ a pokračuje v následné „Party Til´ I´m Gone“ přesně v intencích nahrávek předchozích. Zatímco první skladba reprezentuje spíše onu bezstarostnost konce pop/punkových devadesátek, pak druhá věc je ukuchtěná v návaznosti na zemitější Hard´n´Heavy vyznění z posledních dvanácti let existence a opanuje ji výrazná bluesová kytara, obě však patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co lze na novém albu nalézt. Ani kolovrátek „The Cemetery“ s povědomým kytarovým motivem, kterým kdysi THE CLASH volali Londýn, ani „Off With Their Heads“ - od kytar dost pročištěná popová jednohubka, jim v tomto nemůže stačit. Dost možná jim však může konkurovat song „The Ocean“, pravděpodobně největší nářez na desce, jenž má v sobě jak thrashovou rvavost, tak přehršel povznášející melodiky. Vlastně ve většině případů to už na novince nikdy nebude tak veselé jako na onom startu - výsadní bomby letos chybí.

 

 

Za velký zápor novinky určitě považuji nedobrou soudržnost nosiče, zejména pak od jeho poloviny, např. nepochopitelné zařazení nudné psychedelické skladby „Fly“, skoro osm minut se zde ospale ploužící mantry, jenž zřejmě ve snaze dosáhnout nějakého umělečtějšího dojmu nepochopitelně zazdí tah alba „HCSS“, nebo přítomnost songu „Touch The Sky“, při kterém se sám sebe ptám, proč se zrovna tahle kapela snaží o reggae letní atmosférku? Jocke Borg se zde navíc okatě přizpůsobuje pěveckému projevu Stinga takovým způsobem, až to celé postrádá rozumnou míru muzikantského ega, věc, kterou jsem dosud u této kapely nepociťoval. Ani další písně v závěru desky výsledek nedokáží znovu nabudit, protože jim prostě na rozdíl od energie schází silné nápady a tak tvrdím, že HARDCORE SUPERSTAR letos přišli s jednou ze svých vůbec nejslabších desek.

 


23.07.2015Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz