Last Hardrock Outsider

EAGLES OF DEATH METAL - Zipper Down

Události z loňského roku odehrávající se v pařížském klubu Bataclan jsou každému známější než celá tahle kapela. Řekněme si to na rovinu. S nadsázkou pojmenovaní EAGLES OF DEATH METAL jsou především pořádný underground pro pár vyvolených, kteří mají rádi hodně odlehčený rock and roll. Samozřejmě nechci a ani nemám v úmyslu zlehčovat tuto tragickou událost, naopak je třeba smeknout před kapelou, jak se k celé situaci postavila a necelý půl rok vystoupila na stejném místě. Nikdo ale nemůže popírat, že nově nabytá popularita není až tak založena na hudbě, kterou dělají a této „mánii“ jsem se snažil vyhnout. Recka na novinku se zde proto objevuje se zpožděním, ale o to je deska lépe naposlouchána. Skvělých novinek je však letos požehnaně, a tak není obvykle čas plnit resty z loňska, zde však udělám vyjímku. Je vlastně docela škoda, jakým způsobem se dostala novinka „Zipper Down“ do povědomí, protože si myslím, že se jedná o nejlepší počin v rámci diskografie EODM. Na úvod tedy trocha rekapitulace starších děl. Dodnes nejsem schopný doposlouchat debut „Peace, Love and Death Metal“ na jeden zátah. Studiový zvuk dokázal zabít jinak povedené koncertní fláky a celkově si kapela hrála spíše na vlastním písečku než pro fanoušky. Naproti tomu druhá a třetí deska mají jasný tah na branku, produkce přesně odpovídá špinavému garážovému r’n’r, ale hlavně songy obstojí i studiově. Stále však působí tato alba nevyrovnaně. Když vidím frontmana Jesseho Hughese na videích, tak si občas říkám, že to asi přehnal s drogama a podle toho vypadají i některé písně. Prostě jízda po vzoru Lemmyho Kilmistera. Poté se nakrátko produktivní duo a tvrdé jádro kapely rozdělilo. Jesse Hughes vydával sólovky pod pseudonymem Boots Electric a Josh Homme se věnoval THEM CROOKED VULTURES a QUEENS OF THE STONE AGE.



Poslech nového alba je jedna velká radost, už v úvodním hitu „Complexity“ si lze všimnout lepšího zvuku, lepší produkce a většího důrazu na zpěvnost a melodie. Už ne syrová rock´n´rollová garáž, mezi novinkou a předchozími deskami je pravděpodobně větší rozdíl než mezi černou a bílou. Taneční „Silverlake“ mi zase evokuje staré KISS, jen zde stojí za mikrofonem mnohem větší ďábel než je sám Gene Simmons. Svižná nálož „Got A Woman“ mě vždycky spolehlivě donutí uvědomit si, že hudba je především o silné melodii. Pár nadšenců (včetně mne) může donekonečna obhajovat instrumentální výkony a umění kde koho, ale skládat hity a oslovovat širší publikum, dovolte mi trochu hanlivé slovo - „písničkářství“, je stejně nejdůležitější. Po nastalém incidentu vyzní trošku ironicky song „I Love You All The Time“, ale pánové umí nahodit i pomalou emotivní stránku, pořád v rock´n´rollovém stylu, žádný slaďák opravdu nečekejte. Obecně lze říct, že album střídají svižnější a pomalejší písně, z nichž ani jedna nepostrádá silný refrén a svou jednoduchostí zajišťují opravdu chytlavý poslech. Blbinka „Got A Woman (Slight Return)“ musí nakopnout snad každého, protože takto naspeedovaných čtyřicet sekund, kdy člověk neví, jestli vyskočit z okna, nebo se smíchy válet po podlaze, jsem dlouho neslyšel. Ještě bych zmínil povedený cover DURAN DURAN „Save A Prayer“, opět trochu ironický výběr v souvislosti s teroristickým útokem. Originál neznám, ale píseň sama o sobě velmi pěkně zapadne do celistvosti nahrávky. Fanoušci rock´n´rollu nemusí s poslechem a koupí dlouho váhat, sáhl bych v první řadě po poslední fošně a v případě zájmu si určitě obstarat starší věci. EODM rozhodně nejsou nějakou boční znouzectností Joshe Hommea, producent a bubeník hraje druhé housle ve srovnání s Hughesem, který je především showman a hitmaker a o to zde kráčí.



Mimo soutěž - (poznámky Stray - no a já to s touhle kapelou vidím trochu jinak: Josh Homme je bůh a QOTSA jasná první třída a současně jedna z nejlepších kapel, EODM je Hommeův bočňák s kámošem, co by mohl dělat Joshovi bedňáka, a jestli je tenhle brejloun větší ďábel než Gene Simmons? Viděl jsem jeden koncert EODM v roce 2005 a tvrdím - nenechte se vysmát! DURAN DURAN „Save A Prayer“ je v originále parádní skladba a tak nevím, jestli se mi chce, kazit si dojem nějakou odrhovačkovou verzí).


08.03.2016Diskuse (3)Kropis
kropacekmichal@gmail.com

 

Bluejamie65
10.03.2016 20:09

No právě, znal jsem jen název a slyšel ty zprávy o deathmetalové kapele, takže jsem se dost udivil, když jsem to začal poslouchat. Na druhou stranu, je tohle natolik satanisticky bezbožné, aby někdo někomu dal právo muzikanty a jejich posluchače postřílet z jugoslávské verze kalašnikova?

 

Valič
10.03.2016 19:37

Bluejamie65: Existují dvě verze vzniku názvu kapely (viz třeba druhý odstavec jejich profilu na Wikipedii: https://en.wikipedia.org/wiki/Eagles_of_Death_Metal). Ten název je samozřejmě myšlený jako vtip a nic hlubšího bych v něm nehledal. Matoucí je hlavně pro lidi, kteří podobnou hudbu vůbec nesledují, jak je patrné z některých článků v českých médiích po tragédii v Bataclanu, kdy byli E.O.D.M. označováni za "americkou death metalovou kapelu".

 

Bluejamie65
10.03.2016 19:10

Chápu, že pro někoho vzniká docela divně nesrozumitelná situace, když se nechá k téhle hudbě přilákat. názvem, pak se to pokouší pochopit a ono to nejde. Jak by taky mohlo, ani jedno album nemá nic společného s metalem, natož s deathmetalem. Je otázkou, proč si skupina takový název vybrala, mate opravdu řádně. Jestli má odkazovat na přelom šedesátých a sedmdesátých let, kdy publicisté poprvé označili hlasitost elektrických kytar za metal, je otázka Korunu zmatku pak přidává Josh Homme, když hudbu charakterizuje jako něco se zvukem venkovské slide kytary, co může připomínat Canned Heat. Mně osobně spíš připadá, že klíčové důležité "Canned Heatovské" atributy tu naopak vůbec nenajdete (především dialogy zpěváka s harmonikou a taky na schopnost v jakékoliv skladbě přejít k improvizacím a různě ji měnit). Podle mě už názvem Zipper Down album přísahá na Marca Bolana a T-Rex (album Zip Gun). Nejde tu o improvizace a pocity, ale o zábavné předem přesně naplánované a nazkoušené vypalovačky nebo mile rozhoupaná střední tempa. Na půdorysu kdysi na svou dobu velmi rychle hraných klasik jako I Love to Boogie a Easy Action nebo rozhoupaných a nesmrtelnic Mambo Sun a The Slider (s téměř totožným vrnícím zvukem kytar) se Josh a Jesse dokázali na ploše 30 minut vesele a zábavně vyřádit. To, že někdy vycítíte v podkladu garáž přidává i živelnost, která taky patří k věci, vždyť ani u Bolana podle zvuku nikdy vlastně nepoznáte, co je ze studia, co z koncertu a co z garáže. Co může být při poslechu problém, je fakt, že Joshem a Jessem hrané boogie má víceméně jen dvě opakující se polohy - střednětempá a velmi+velmi rychlá. Obě se sice střídají, skladby baví a nejsou dlouhé a album příliš nepřesahuje třicetiminutovou hranici, přesto se pocit opakování asi dostaví. Variovat tak, jak to byli schopni dělat Marc Bolan se svým T Rexem nebo třeba zmínění Canned Heat druhým není dáno. Eagles se tomu bránili zvyšováním rychlosti, chemicky a taky i různými více či méně vydařenými vtípky. Ovšem pokud takovým vtípkem mělo být zařazení coveru Duran Duran, tak s tím rozhodně nesouhlasím, neb celé RIO je perla a mělo by být posloucháno v originále a vcelku, jakýkoliv jiný přístup je zločin.