GRAVE PLEASURES - Plagueboys

80%

Novinka „Plagueboys“ od post-punkových GRAVE PLEASURES je pro mne zjevením, neboť se zde finská kapela po dvou nadějných albech konečně trefila do černého i po stránce zlepšeného vkusu apropo minimalizace kýče. S britských frontmanem Matem McNerneym ve svém středu se tentokrát dokázali seveřané výrazově vymanit z goth-metalového prostředí a působí více autenticky. Snad jako kdyby onu temnou vlnu post-punkového žánru na počátku osmdesátých let opravdu zažili. Novému materiálu nechybí uhrančivost a potřebná výrazová erudice, stejně jako chytlavé momenty magnetizující vaše smysly souhrou afektovaného zpěvu s instrumentací charakterizovanou tklivými kytarovými tóny, přímočarými beaty a dokresy keyboardů. Z mého pohledu je tak ve srovnání s prvními dvěma alby, konkrétně s „Dreamcrash“ z roku 2015 a o dva roky mladším zápisem „Motherblood“, novinka prostě jednoznačným zlepšením. V podstatě zde čelíme záplavě nočních hitů, kde McNerney vzdychá ne nepodobně Brettu Andersonovi ze SUEDE.

Kapela GRAVE PLEASURES vznikla v roce 2013 na troskách nadějných BEASTMILK. Tahle snaživá parta však neměla dlouhého trvání a v poslední fázi své existence spolupracovala s hudebníky nezávislé scény v zámoří a realizovala tak EP „Use Your Deluge“ a krátce na to i plnohodnotný debut „Climax“ (to vše pod patronací Kurta Balloua a lidí motajících se kolem kapely CONVERGE), jež solidně zarezonovaly. BEASTMILK měli solidně nakročeno a patřili k velkým příslibům severské scény zpřed deseti let. Chvíli to vypadalo, že se hudebníci po americké anabázi uchytí u Columbia Records, ale nakonec Finy čekala personální rošáda a změna názvu. Dnes jsou GRAVE PLEASURES stájovou kapelou Century Media, ale svým žánrovým zaměřením ne zcela zapadají do ranku metalové či jakkoliv jinak agresivní hudby, kterou tohle vydavatelství upřednostňuje. Jejich skladby totiž dokáží magnetizovat a svou tesknou náladou a feelingem naplněným požitkářstvím mají šanci oslovit nemalé množství mládeže ujíždějící na gotických proprietách, aniž by však působily prvoplánově, či jakkoliv hloupě a zkratkovitě.

Co je podstatné napsat, hudba GRAVE PLEASURES není jen nějakou bezduchou pózou, ale má opravdový potenciál zalíbit se trvale. Vlastní totiž dobré skladby. Vibrace co z nich vycházejí jsou tudíž zatraceně živé a horoucí, stejně jako schopnost kapely přinést do svého světa pocitové podněty od JOY DIVISION, NEW ORDER, SIOUXSIE AND THE BANSHEES, THE BIRTHDAY PARTY či THE CURE. Na rozdíl od většiny ostatních finských kapel není jejich původ absolutně rozpoznatelný. Naopak bych řekl, že se kvintet snaží působit co nejvíce jako anglický band, čemuž dopomáhá artikulace a celkový způsob projevu právě Mata McNerneye. Možná překvapím s vlastním dojmem, že pokud bych měl ke GRAVE PLEASURES přiřadit jednu kapelu, jedno jediné jméno, které s nimi zvukově souvisí, uvedl bych naše, dnes již dvanáct let neexistující SUNSHINE.

Když GRAVE PLEASURES s půlročním předstihem postupně vypouštěli první singlové vlaštovky, byla na nich jasně rozpoznatelná stylová potence a atraktivita pro jistý okruh rockového posluchačstva a návštěvníků temných klubů. Ať už šlo o skvělé goth hymny „Society Of Spectres“, „Heart Like a Slaughterhouse“ s okultní magií, sexuální symbolikou a osudovým aroma ve svém nitru, nebo nepatrně povrchnější píseň „High On Annihilation“, jež dokázala současníkovi přiblížit někdejší lesk devadesátkového britpopu, vždy se jednalo o znamenitý kousek. Pod kotlem to počátkem jara každopádně začalo vřít, až jsem měl po chvíli jasno, jaká nahrávka je dnes adeptem na největší překvapení roku. A vůbec mne nezajímalo, že příslušnost u Century Media opravdu nahrává tendenci, kdy se kapela soustředí na průlom především na německém hudebním trhu. 

Po poslechu celé desky mohu sice říci, že má očekávání byla lehce vyšší než konečný výsledek, což bylo způsobeno právě výborným trimvirátem singlů, ale ani zbytek této desetiskladbové kolekce není rozhodně špatný. Nicméně další skutečně velké fláky srovnatelné s klipovkami už se na albu nenacházejí. Jsou zde slušné písně, ale kromě výše uvedené trojice působí deska vlastně vyrovnaně – tudíž od úvodní „Desintegration Girl“ po závěrečnou „Tears On the Camera Lens“ se prakticky brodíme pošmourným, útrpně novo-romantickým a, co se osmdesátkového feelingu týče, velmi autentickým terénem, který musí každému příznivci svými post-punkovými panoramaty zalahodit – viz třeba další (a snad asi při troše dobré vůle) fatální hitík do série GRAVE PLEASURES roku 2023, nacházející se zde pod názvem „Imminent Collapse“. O hitové post-punkové album s neotřelým kouzlem se jedná každopádně, dle mého bomba roku však měla udeřit ještě o něco silněji. Skvělé je zjištění, že už si, díky uchopení aktuáních písní, zřejmě nikdy nebudu myslet, že GRAVE PLEASURES jsou německá kapela.

11.05.2023	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz