Last Hardrock Outsider

BALA - Maleza

Jo jo, občas je zábavné sledovat hudební novinky různých vydavatelství a objevovat neznámá jména. Aspoň vzdáleně to připomíná staré časy v music shopu a přehrabování se ve spoustě cédéček s nadějí, že se vynoří něco výjimečného. Tentokrát jsem zabrousil do vod stáje Century Media, jejichž skauting je poslední dobou prvotřídní. A v tomto internetovém regálu mi padl do oka minimalistický cover desky „Maleza“ od skupiny BALA. Skví se na něm mohutná žraločí čelist na prostém černém pozadí. Že obal prodává je jedna věc, ale nejdůležitější je pořád samotná muzika. Tak po hlavě do ní.


Kompletní BALU tvoří pouze dvě španělské dámy s interesantními jmény Anxela Baltar a Violeta Mosquera. Obě děvčata se na střídačku věnují zpěvu (a křiku), přičemž Anxleta ještě stíhá drtit šest strun, zatímco Violeta buší do bicích. Úsporná sestava předznamenává syrovou hudbu prostou velkých gest a rozmáchlých poloh a umělecká realita tuto předzvěst naplňuje. Tvorba kapely vychází z na kost obnažených rockových základů, základních ofenzivních rytmů a hrubé kytarové práce. Skrze „Malezu“ se táhne sychravost tradičního grunge, přecházející buď ve stoner-rockové hutné tóny nebo naopak v hardcoreové energické marše. Jedná se o druh muziky ve stylu „wysiwyg“ (what you see is what you get), tedy žádné zásadní studiové kudrlinky nebo hostující nástroje. Co slyšíte z nahrávky je vlastně digitalizovaná kopie live eventu. Vokální projev se pohybuje od čistého zpěvu, přes aktivistické deklamace, až po surový naštvaný ženský křik; nejsilnějšími momenty jsou pak výborně posazené dvojhlasy. Někdy zní ale ryze ženské lamentování trochu afektovaně a feministicky, a ač nejsem žádný primitivní macho, tak toho ukřivděného řevu bylo občas trochu moc.



Španělská lyrika notně přitápí buřičské náladě desky. Mnohdy zní BALA až jako revolucionářská agitka z Bogoty, což ale není na škodu. Skladby jsou rázné a úsečné, vším prostupující zmíněný minimalismus úřaduje i v délce alba, která se pohybuje lehce přes dvacetčtyři minut. Za mě jednoznačné plus, na tento typ pichlavé a okras zbavené muziky je slabá půlhodinka ideální stopáž. Muzikantky z BALA tedy evidentně znají svou míru, po kterou je jejich hudba zábavná a atraktivní, a do tohoto prostoru se rozhodly narvat všechnu svou sílu a um. Celkem úspěšně prodávají své zkušenosti z osmiletého společného fungování a z předchozích dvou alb vydaných na nezávislém španělském labelu. Přes záměrnou punkovou neurvalost je znát koncertní praxe a také talent k jakési ležérní hitovosti, kterou disponují třeba songy FU MANCHU nebo L7.


Krátkou a zběsilou nahrávku otevírá nekompromisní garážovka „Agitar“, která namísto úvodního slušného pozdravu zdvihá razantní rockový prostředníček. Ani u dalších osmi následovníků se objem naštvanosti a vzteku nijak nesnižuje. „Hey No“ rozjíždí divokou anarchopunkovou revoltu podpořenou domorodou vokální linkou, skladbou „X“ se proplétá úvodní riff à la „Špinavej džob“ (nebo „Lesní manekýn“, chcete-li), který se perfektně usazuje v D-beatovém rytmu. Nirvanovsky pulsující „Mi Orden“ zas připomene SubPopové začátky Cobainova talentu. Ostatní kousky jsou stejně explozivní a vygradované, plné emotivního vokálu a rozbouřených punkových nálad skřípajících ve stonerrockových riffech. Anxela dokáže na kytaře občas pořádně přitlačit a pustit se do hutnějších groovy tónů jako v „Quires Entrar“, kde naboostrovanými vlnami rozmetává psychedelický podklad. Působivé finále „Una Selva“ je perfektně zvolený zavírák, kdy se počáteční téměř doomové takty rozpohybují do mohutné kytarové a rytmické stěny a BALA zběsile hrají, jak kdyby to měla být jejich definitivně poslední píseň.



Z desky „Maleza“ vane řádně ostrý čerstvý vítr, který má tendenci posluchače strhnout s sebou a nechat se unášet mimo vyznačené a schůdné cesty. Chvíli se přímočaře žene vpřed, jindy se energicky rozbíhá do všech stran a nemá nikde stání. Tahle nervní těkavost může být pozitivem, stejně jako záporem, záleží na posluchači a náladě. Princip BALA není v instrumentálních výkonech, ani ve snadné přístupnosti nebo dokonce ve sledování aktuálního trendu. Vězí v původní rockové nespoutanosti a punkové nezávislosti. Stejně jako dávní předchůdci vytváří syrovou a upřímnou alternativu k pompézním stadiónovým produkcím. Anxela s Violetou se tím sice odsuzují do role uměleckých outsiderů, ale tipuji, že právě tam se samy cítí nejlépe.


26.05.2021Diskuse (4)Hivris
riha.kamil@gmail.com

 

Konnie
27.05.2021 20:35

Hivris: Pravdu díš. Proč v tom hledat složitosti, to pravé řešení bývá většinou to nejjedodušší :-)

 

J.Rose
27.05.2021 18:56

Skvělé. Díky za typ. Mám za sebou dva poslechy. To album jsi vystihl přesně.

 

Hivris
27.05.2021 08:32

Konnie: díky! Když jsem tohle album poslouchal, tak jsem si říkal, že by se ti mohlo líbit. Že tě baví i můj text mi těší dvojnásob:).
Já bych tu otevřenou hubu s klackem viděl jako paralelu k životu. Odvážíš se zariskovat a sáhnout po něčem nepoznaném, i když hrozí takové nebezpečí?!:).

 

Konnie
26.05.2021 21:48

Velmi trefně, výstožně a jasně napsáno - adekvátně obsahu a formě desky :-)
Ta kytara je boží, hodně se mi líbí, ale s tím vokálem je to horší. Zaujal mě ten klacek na obalu desky. Nevím, jestli to má být nastražená past, co při troše neopatrnosti sklapne, nebo jsou ty čelisti už tak vykvedlané, že potřebují podepřít... to jen tak naokraj :-)