Last Hardrock Outsider

MOTÖRHEAD - Rock´n´roll do úmoru (2006-2015) 4/4

Nepolevující úsilí a snaha po častých koncertních aktivitách, stejně jako láska k rock´n´rollu, to vše hnalo Lemmyho Kilmistera a jeho band do čtvrté desetiletky existence legendární rachotící úderky. Právě poslední dekáda proslula stabilitou na všech úrovních. Jednak se samozřejmě vůbec nezměnila sestava kapely a mimo to MOTÖRHEAD nalezli definitivně svého dvorního producenta, kterým se už na albu „Inferno“ z roku 2004 poprvé stal Cameron Webb a svůj post si udržel. Respektive Lemmy Kilmister se svými dvěma spoluhráči neměli od onoho roku 2004 do dnes potřebu jakkoliv obměňovat správce své nově vznikající tvorby. Důležitá chemie mezi oběma subjekty zkrátka zafungovala, a tak jsme se ještě v posledních deseti letech dočkali dalších pěti schopných řadových alb, která bez problémů ctila pravou podstatu této britské kapely, jenž vešla ve známost svými divokými show a nespoutaným projevem či kdysi také životním stylem.




Pravidelnost, s jakou MOTÖRHEAD i po tak dlouhé době chrlí stále nová a nová alba, doslova bere dech a ještě víc překvapuje, že každé jedno dílo má opravdu cosi do sebe a nikterak nepodlézá laťku nastavenou z pravěkého období přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se o kapele ještě dalo mluvit jako o jednotce, která tak trochu posouvá hranice extrému v tvrdé hudbě, ať už co se týče rychlosti nebo nespoutanosti svého projevu. Zde jsou tedy profily posledních pěti řadovek od této pozoruhodné kapely.




„Kiss Of Death" (2006)


Deska zhotovená v nejlepší tradici trojice startuje typickou vypalovačkou „Sucker“, která nemohla být vybrána na úvod alba vhodněji. Srovnatelná je zde svým tempem snad jen čtyřka „Trigger“, poháněná kytarovými laufy, v refrénech inklinující k větší zdobenosti. Většina skladeb se totiž nachází ve středním tempu. Ať už jde o něco moderněji koncipované věci, než je u MOTÖRHEAD zvykem - např. dusně rozžhavený ingot „Living In The Past“, valivé blues „Under The Gun“ s hostujícím vkladem Michaela Ineze, či riffovačka „Be My Baby“, za jejíž kytarový part by se nemusel stydět ani nebožtík Dimebag Darrell. Máme zde i ojedinělou, tentokrát však velmi povedenou baladu „God Was Never On Your Side“, ve které si vystřihl vkusné kytarové sólíčko dvoustrunný dráček C. C. DeVille, kytarový maskot z POISON. Tyto kooperace značily větší pestrost kompletu, než bylo zvykem na několika předchozích albech. Album „Kiss Of Death“ znovu pohání bezchybné a strojově přesné salvy, za které je zodpovědný Mikkey Dee. Tento švédský rodák s řeckými kořeny je opravdu klasa nemající široko daleko konkurenci. Spolehlivá kytara Phila Campbella a zahleněný projev Lemmyho Kilmistera, který od minulé desky vykouřil zase o nějakou tu tisícovku cigaret navíc, už se staly samozřejmostí. Album končilo stejně, jako začalo – v divokém tempu. Závěrečný sprint („Going Down“) totiž vsadil na surovost. Nejpestřejší album MOTÖRHEAD od dob „Overnight Sensation“.

(7/10) 




Motörizer (2008)


Vlastně znovu silná věc, která patří, stejně jako album „Inferno“, spíše k těm hutnějším a vlastně i metalovějším nahrávkám od MOTÖRHEAD. Vlastně jak se to vezme, zvuk se rozhodně vykazoval jistým zocelením, nařachaností a celkově také působil více ponuře než tomu bylo třeba o dva roky dříve, ale samotná struktura songů často vycházela z blues, tak jako ostatně vždy. V tomhle ke změně ani dojít nemohlo. Nápadů oproti albu „Kiss Of Death“ tak trochu ubylo, ale rozhodně se nekonala žádná velká tragédie, protože nové songy jako „Runaround Man“, „Teach You How To Sing the Blues“, „Buried Alive“ nebo zejména „English Rose“ znamenaly občerstvení natěšených die-hard fanoušků. Deska tedy vznikla znovu za asistence Camerona Webba a v Evropě byla poslední pro značku Steamhammer, kterou za dva roky, co se distribuce týče, vystřídala malá německá firma UDR. Následovala další rozsáhlá turné, kde MOTÖRHEAD potvrzovali (do nekonečna) pozici legendy, na kterou je stále spolehnutí.


(6/10)




The Wörld Is Yours (2010)


Tahle věc nemá šanci absolutně nikoho překvapit. Mám pocit, že právě tohle album je úplně tím nejprůměrnějším vzorkem z jejich pozdní tvorby, jaký byl do dnešních dnů nahrán. Není zde ani minuta něčeho neočekávaného, žádné ovlivnění momentálně aktuálními zvuky, žádné akustické kytary nebo dokonce balady. Svého času Lemmy vymyslel pár solidních cajdáčků a slušely mu. Zde je situace jiná. Lemmy vyflusne deset důrazných flákot a všichni ať si to přeberou jak chtějí. Na „The Wörld Is Yours“ rovněž chybí vyslovená hitovka, ke které by se mohli fanoušci po mnoho let na koncertech vracet. Dočkáme se však dvou starých rock´n´rollových boogie („Rock ´N ´Roll Music“ a „Bye Bye Bitch Bye Bye“), jedné ultra temně se valícíe mordy („Brotherhood Of Man“), několika razantních metalových vypalovaček („I Know How I Die“, „Get Back In Line“, „Outlaw“ nebo „I Know What You Need“) na jaké jsme po léta zvyklí a pak ještě úvodu ve fuck you stylu ( „Born To Lose“), kde rozcáplá rytmika upomene bubenický projev Davea Grohla. Není se co divit, deska vznikala v jeho studiu. Věc, která spíše potěší než aby zklamala, ale už jsem od nich slyšel spousty lepších kolekcí, to je sbírka sestavená pod mottem - svět je tvůj!

(6/10) 




Aftershock  (2013)


MOTÖRHEAD plně při chuti a ve skvělé fazóně, která dává zapomenout na několik průměrnějších albových předchůdců. Kdo čekal robustní rychlé nářezy po vzoru jejich dávných klasik, ten dostal „Heartbreaker“, „Coup De Grace“, „End Of Time“ nebo třeba „Paralyzed“, naopak hitovější boogie reprezentují songy jako „Cryin´Shame“ a „Going To Mexico“. Lemmyho odvěkou zálibu v blues naopak připomenou klidnější položky jako „Lost Woman Blues“ a „Dust And Glass“, kde se do popředí dostala především kytara podivínského Phila Campbella, kterou zde samo sebou doprovází přívětivější pěvecký projev, než bylo u Lemmyho obvyklé. Kapela se vrací blíže dravé rock´n´rollové podstatě, neboť jsem měl v posledních letech někdy pocit, že se postupně čím dál více do jejich tvorby dostávají metalové vlivy, což bylo od konce devadesátek zřejmě způsobeno snahou zalíbit se německému hudebnímu trhu, nejdůležitějšímu odbytišti jejich hudby. Přesně takové album, jaké bych si přál aby tahle grupa vydávala až do svého konce, šlo tedy znovu o nářez, co prostě bavil a byla v něm zároveň veškerá blues rocková uvolněnost, jakou MOTÖRHEAD vždy předávali v desetinásobně zrychleném provedení. „Aftershock“ je tedy rozhodně povedenou deskou. V rámci tvorby z posledních dvou dekád dokonce jednou z úplně nejlepších.

(8/10)




Bad Magic  (2015)


Hodně se toho již napsalo o Kilmisterových současných zdravotních těžkostech, se kterými zápolí už třetí sezónu. Vlastně je obdivuhodné, že se přes tento stav dokáže dokopat ke koncertování a odjet další turné, dost možná jej právě koncerty udržují ve větší pohodě, než kdyby zůstal doma. „Bad Magic“ je jistě povedenější deskou než třeba „Motörizer“ nebo  „The Wörld Is Yours“ a to hlavní, co mne zaujalo, jsou jednak rychlé vypalovačky na úvod („Victory And Die“, „Thunder And Lightning“), na výrazné riffy bohatá hitovka („Fire Storm Hotel“) nebo především songy, které se z celku nějakým způsobem vyjímají. Ty jsou umístěny kuriózně spíše až v druhé polovině. Ať už jde o hororově ponurou „Choking On Your Screams“, tři melodické pecky s bohatou kytarovou vystýlkou „Teach Them How To Bleed“, „Tell Me Who To Kill“ a „When The Sky Comes Looking For You“ (poslední jmenovaná je dle mého nejlepší skladbou na desce), nebo také skvělý pomalý vál plný nostalgie „Till The End“. Musím říct,  že právě druhá polovina nahrávky, v jejíž textové složce jsou na můj vkus až příliš přítomna znamení brzkého životního konce,  výsledek podstatně zvedá. A ten cover „Sympathy For The Devil“ od THE ROLLING STONES nakonec také Lemmymu padnul dobře do huby. Osobně si myslím, že dusnější verze od MOTÖRHEAD, zde plná vřeštivých Campbellových kytar, je lepší než originál. Znovu dobrá deska, tentokrát však až příliš oděná v černém. 

(7/10)


12.09.2015Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
23.09.2015 21:17

Desky z tohoto období skoro vůbec neposlouchám (s výjimkou Kiss Of Death) a třeba takovou The World Is Yours považuji za nejslabší položku v jinak převážně vyrovnané diskografii. Na druhou stranu musím uznat, že kapela si po celou dobu své existence udržuje určitou kvalitu a vyloženě špatné album nikdy nenatočila.

 

Meresz
13.09.2015 10:49

Motorizer - 2008The World is Yours - 2010Opraviť prosím!