SUM 41 - Heaven :x: Hell

80%

Kanadští pop/punk rockeři SUM 41 se po více než pětadvaceti letech na scéně rozhodli ukončit kariéru. A rozloučení je to rozhodně důstojné. I když nikdy nehráli stejnou ligu jako jejich žánrově spříznění kolegové GREEN DAY anebo BLINK 182, myslím, že za sebou zanechávají poctivé dědictví osmi slušných alb včetně novinky. Dokázali si na scéně najít svoje místo a zároveň relativně úzké mantinely pop/punk rocku otevřely dalším vlivům. Když jsem četl, že poslední deska „Heaven :x: Hell“ bude vlastně dvojalbum, tak jsem lehce znervózněl. Dvojalbum je z mého pohledu královská disciplína. Vylámali si na něm zuby i větší jména. Ono taky vytvořit tolik písniček není žádná sranda, ne vždy se pak povede zabránit propašování vaty. S klidným svědomím můžu říct, tady je svět ještě v pořádku. SUM 41 jako správní punkáči tak trochu obelstili systém. Stejně vždy nahrávali relativně krátká alba lehce přes třicet minut. No tak teď prostě nahráli dvě krátká alba, a máme dohromady pětapadesát minut hracího času a to uteče jako voda. Zejména při jejich tempu.

SUM 41 se na scéně objevili v době vrcholící popularity pop/punkové vlny na přelomu tisíciletí. Hned s prvním albem „All Killer No Filler“ se v roce 2001 trefili přímo do černého. A že jim nechybělo sebevědomí a mladický elán dokazuje i samotný název alba, který bych velice volně přeložil jako „Samé pecky, žádná vata“. K prvnímu albu mám dvě věci, jednu dobrou a jednu špatnou. Začnu špatnou. Lehce tady v některých skladbách koketovali s rapem. Bohužel to bylo období, kdy s rapem koketoval každý a kdo ne, ten jakoby ani nebyl. Tipuju, že se rap objevil i na nahrávkách polky venkovských kapel na Středozápadě. Naštěstí z toho kluci rychle vyrostli a pochopili, že tohle není ta správná cesta. Dobrá věc pak byla, že se nebáli být originální. A tak se svojí lásku k tradičnímu osmdesátkovému heavy metalu snažili propojit s pop/punk rockem. Riffy, zvuk, sóla, melodika, tady všude lze nalézt odkazy na toto prolnutí. Není to násilné, nucené ani umělé, naopak. Pořád to samozřejmě pevně stojí na výrazně melodickém pojetí krátkých, rychlých a úderných songů, ale zároveň je hned od začátku cítit rozdíl proti třeba výše zmiňovaným ikonám žánru. A tím je právě akcentace výraziva typického pro metalové žánry.

Kapela v průběhu let nasávala a pak do svého zvuku začlenila samozřejmě i jiné vlivy. Emo a alternativní rock, nebo také skate punk, byly dominantnější v prvním desetiletí, zatímco zhruba od alba „Screaming Bloody Murder“ v roce 2011 je zřetelný ústup od výrazně popové melodiky k temnějším, syrovějším a tvrdším skladbám. Zaznívá melodický hardcore, někdy možná až alternativní metal, zvuk je více rockový, někdy až garážový. Novinku se pak rozhodli pojmout jako rekapitulaci celé své kariéry. Nejenže je to dvojalbum, ono je to i lehce koncepční dvojalbum. První část, „Heaven“ nastavuje právě tu přívětivější, melodickou, měkčí tvář kapely, zatím „Hell“ tu tvrdší, temnější, agresivnější, řekněme metalovější. Zvukově a dramaturgicky tím komplexně pokrývají rozličné vývojové fáze své hudební existence. Je to téměř „Best Of-ka“, ale seskládaná z nových skladeb. SUM 41 patřili vždy do kategorie mainstreamu, takže všechna jejich alba zní výborně. Kvalitní produkce, kvalitní zvuk, tady se kompromisy nedělali. A proč taky. Oni si na žádné anarchisty ani avantgardní punkáče nikdy nehráli. A přesně tak zní i novinka. Velký, někdy až masivní, plnotučný, poctivý zvuk a výborná produkce.

Otvírák „Waiting on a Twist of Faith“ nás ultimativně katapultuje do roku 2001. Rychlá, melodická věc, se spoustou změn temp, breaků, meziher. Sonické kytary, nekompromisní rytmika. A to vše na necelých tří minutách. Následující „Landmines“ přidává ke všem výše zmíněným pozitivům a sociálním jistotám ještě ideální stadionový popěvek navazující na hlavní část refrénu. Tohle musí být síla naživo v plném klubu. Třetí „I Can´t Wait“ má nosný riff ve stylu GREEN DAY, ale melodika má nezaměnitelný trademark SUM 41. Je až fascinující, s jakou samozřejmostí a nenuceností dokáže kapela sázet jednu svěží, lehkou a přirozeně znějící melodii za druhou. „Future Primitive“, další skvělý vypalovák se zajímavým sekaným riffem po refrénu. V mixu obecně jsou hodně vepředu kytary, což je dle mého trochu škoda, protože rytmická sekce si zaslouží velké uznání. Jak bicí, tak basa hrají jak o život, mají dobrý zvuk a trochu více prostoru by jim určitě nezaškodilo. „Dopamine“, další výrazná věc ve stylu prvních 2-3 alb s mírně vlezlým refrénem byla i jedním ze singlů. Úplně si dokážu představit scénku, jak se vybírají singly ve vydavatelství. Kapela tam prostě hodí finální master alba na stůl a znuděně manažerovi odfrkne „Vyber si co chceš, nám je to putna, všechno jsou to hity“. A přesně tak to je. Každá skladba je melodicky tak výrazná, živá a dravá, že tohle musí děcka prostě milovat. „Bad Mistake“ je jeden z mých favoritů, refrén jak buldozér, punk rock klasického ražení. Krásné vzpomínání uzavře vážnější „Radio Silence“. Máme tady i trochu klavíru, konečně i více prostoru pro bicí. Píseň má lehce posmutnělou, nostalgickou atmosféru. Loučíme se s jednou érou, s jednou skvělou kapelou, za kterou zůstává sice jen pár, ale zato výborných alb. 

Ale abychom se náhodou samým dojetím nerozněžnili, přichází mírný šok. Předěl před druhou částí alba. Modulovaný hlas, syntetický zvuk jako z nejhoršího popového snu dnešních dní. Díkybohu to trvá jen lehce přes minutu a je to symbolický úvod do „Pekla“. Naštěstí to nebude peklo popové, ale takové, jaké máme rádi! „Rise Up“ znatelně přitvrdí, duchové metalu začínají vystupovat do popředí, už tu máme i sólíčko. Mezihry čerpají z new metalu, který je zjevnou inspirací i pro elektronické plochy na pozadí, dotvářející temnější atmosféru. „Stranger in These Time“ otvírá krásný alternativně metalový riff, který se změní v relativně klasickou punk rockovou vypalovačku. Mám to opakovat? Tak jo. Samozřejmě melodie opět výrazná, tihle kluci je sypou z kapes na počkání. New metalová „I Don´t Need Anymore“ by se klidně uživila i na některém z pozdějších alb BRING ME THE HORIZON, teda jestli by byli ochotni si tam ponechat sólo jak z roku 1987. Vážně mě baví ta přidrzlá, ale zároveň obdivuhodná svoboda, dělat si to po svém. Melodický hardcore? No problém, na sloku fajn. Ale přihoďme tam i trochu new metalu. A hoši, ať to šlape, pořád jsme přece punk rockeři. Pane kapelníku, kytarista se hlásí, že by si rád švihnul heavíkovské sólo. Může? Jasně! A že si inspiraci berou i z domova dokazuje třeba „You Wanted War“, která je vystavěna kolem typického silového riffu alá BILLY TALENT. Ale sólíčko opět musí být! A pěkně dlouhé! Máme tady i jeden cover, a ne ledajaký - „Paint it Black“. Ano, nikdo menší než THE ROLLING STONES. U mě dobrý. Punkrocková verze posunula písničku do jiné nálady proti originálu, a dodala tomu více agresivity. Závěrečná „How the End Begins“ dá vzpomenout na pozdní LINKIN PARK možná až trochu moc okatě, ale je prostě skvělá, tak jí to odpustím.

Pětapadesát minut hrací doby. Několikrát jsem na to musel mrknout jestli je to pravda. To album prolítne kolem, jako by mělo polovinu. Hluchá místa? Vata? Nevedeme. Jestli mám říct, která část je lepší, tak odpověď je jednoduchá. OBĚ. Jsou jiné, každá má svou tvář, a zároveň jsou tam jasné spojnice, typický rukopis, zakódovaná DNA kapely. Ano, první část leze do hlavy sama, ta síla popových popěvků, které ale nezní tuctově nebo levně, je neuvěřitelná. Druhá část je přece jen komplexnější, vyžádá si více pozornosti. Ale stačí pár poslechů a album se krásně otevře. SUM 41 se loučí hrdě, s hlavou vztyčenou a ve vynikající formě. Kdo by je chtěl zažít ještě naposled živě i u nás doma, má šanci na Rock For People.

16.05.2024	Diskuse (2)	Tomáš