Last Hardrock Outsider

FOO FIGHTERS - Wasting Light

Asi každý z vás někdy slyšel o neobyčejně šťastných jedincích, kteří na cokoliv ve svém životě sáhnou, to jim zkrátka vyjde. A přesně takovým štístkem je dle mého Dave Grohl. Jakkoliv v jeho případě chápu onu visačku za velmi zjednodušující, neboť jeho cesta je doprovázena vším možným, jen ne náhodami. Dave totiž vládne nejen potřebnou osobnostní výbavou a všestranným muzikálním talentem, ale také cílevědomostí. Všechny úspěchy, kterých od počátku devadesátých let v hudbě dosáhl, mu do klína nespadly náhodně, ale bylo za nimi vždy ohromné penzum práce. Už od dob, kdy se coby nový bubeník v roce 1991 poprvé objevil na fotografiích jakési tříčlenné punkové kapely (vedle dvou prapodivných drbanů ve vytahaných svetrech), zjevně věděl, čeho chce v životě dosáhnout. V předtuše skutečnosti, že se  pro velký showbyznys narodil, napnul všechny síly k vlastnímu zdokonalování, a tak se jeho maličkost nezdekovala do mlhavého zapomnění ani po konci tak velké senzace, jakou svého času byla právě NIRVANA.

Jeho FOO FIGHTERS se už od samotných počátků dokázali prosadit a okamžitě s vydáním bezejmenného debutu v roce 1995 se stali velmi úspěšným projektem. Filosofie, kterou přijali, byla zcela jiná než tomu bylo u kapely Kurta Cobaina, takže abych to upřesnil, FOO FIGHTERS opravdu nikdy nebyli deprimovanou kapelou, ale naopak, vždy působili o poznání optimističtěji, připraveni k rockerské jízdě a nevázanosti, a i díky punkově melodickému potenciálu svých skladeb tak mohli bez zádrhelů cílit na tehdejší mladší generaci. Šli zkrátka více po melodických harmoniích, odlehčenosti, než aby se zaobírali surově vyřvávanou negací, což bylo zanedlouho potvrzeno i skvělou druhou deskou „The Colour And The Shape“ z roku 1997, dnes chápanou jako klasika. Posléze následovalo ještě několik velmi úspěšných alb, díky kterým Grohl dostal svůj band definitivně do topu celosvětové rockové scény - jasně, mám na mysli především svého osobního favorita - „One By One“, ale platí to i pro všechny ty další skvělé desky FOO FIGHTERS, určené pro širokou veřejnost coby mohutný stadiónový rock. Velká jízda se dle mého dostala na absolutní vrchol se sedmým albem „Wasting Light“ z roku 2011, na jehož jedné koncertní zastávce příslušného turné jsem se tehdy nacházel.

Z mého pohledu šlo v případě této nahrávky tehdy o velkolepý počin, který zájem o Grohla jednoznačně podpořil. Už předběžné promo zprávy naznačovaly, že půjde o návrat ve velkém stylu a sice k více „heavy“ podobě. Ostatně, Dave to měl vždy rád řádně od podlahy, což potvrzuje fakt, že v první dekádě po přelomu milénia častokrát odbíhal k znamenitým bočním aktivitám tvrdšího rázu, ať už šlo o bubenické party na přelomových deskách kolegů z branže: „Songs For The Deaf“ od QUEENS OF THE STONE AGE nebo „Killing Joke 2003“ od KILLING JOKE, či hostovačku na prvním albu Tommyho Iommiho nebo vlastní projekt PROBOT, kde pro změnu on sám složil poklonu svým vzorům, když si je přizval ke spolupráci na vesměs metalových skladbách. Teď však zas zpět k FOO FIGHTERS onoho zlomového roku 2011. Nejenže se tehdy na producentský post (po dvou dekádách od bájné „Nevermind“vrátil Butch Vig, ale počítalo se i s nepatrnou účastí Chrise Novoselice a také s přitvrzením výrazu. Všechny ty zkazky o pohodových podzimních zkouškách uvnitř Grohlova domácího studia a o analogovém nahrávání již zřejmě všichni dobře znáte, stejně tak jako víte o znovuangažování Pata Smeara na post třetího kytaristy, zkrátka nic v tom období nebylo ponecháno náhodě a veškeré práce na hudební náplni podléhaly velké míře zaujetí, provázaného s marketingovým sítem.


Sedmá deska měla všechny předpoklady stát se velmi úspěšnou v rámci doby svého vydání, ale rovněž i v rámci celé diskografie FOO FIGHTERS, což se dle mého názoru rovněž také stalo. Uvnitř kapely panovala skvělá atmosféra a Dave kolem sebe po mnoho let soustředil v podstatě své přátele, hudebníky, se kterými jej nespojovala jen profesionální vazba. Jasně, jeho „o něco mladší dvojče“, bubeník Taylor Hawkins přiložil rovněž ruku k dílu a materiál v sobě ve výsledku spojil ty nejlepší vlastnosti, kterými se kdy tahle kapela vyjadřovala. Jednak šlo o návrat k větší tvrdosti a zatěžkanosti, písně totiž získaly na hutnějších základech a opravdu měly schopnost bourat betonové bariéry, přičemž takhle nabroušené riffy jsem v podání této party snad nikdy jindy neslyšel, a za druhé měla deska nadstandardní skladatelskou kvalitu. Zkrátka a dobře, byla plná strhujících, rvavých hymen s velkým potenciál chytlavosti. Prostě rocková jízda plná adrenalinu.

Ano, přesně tak to je. Pokud by jste čekali veselé neo-punkové popěvky, kde se sterilní líbivost snoubí s kolovrátkovými popěvky a vše působí až moc ideálně, nedočkali by jste se. Stejně tak budou zklamáni ti, kteří čekali a kterým se líbily hlavně všechny ty akustické skladby FOO FIGHTERS z dob, kdy jich tahle kapela měla v repertoáru dostatečné množství. Tenhle materiál naopak potěšil fanoušky alba „One By One“. Celkově bych řekl, že „Wasting Light“ je albem mohutných stadiónových hymen. 

Jsou zde jak dravé uřvané smrště typu úvodní „Bridge Burning“ nebo kytarově důrazné „White Limo“, které v sobě spojují Grohlovu zálibu v excentričnosti s typickým citem pro melodie. Refrénové skladby postavené na zemitých riffech ve středním tempu však převládají, takže ať už zmíníme pilotní singl „Rope“, dojemnou „Miss The Misery“ nebo třeba „Back And Forth“, vždy dostanete velmi kvalitní nálož rocku. Největší peckou se stala určitě trojka „Dear Rosemary“, což byla velkolepá skladba jak od THE CULT na vrcholu produktivity, po všech stránkách uhrančivá, skvěle gradující, s mnoha výtečnými kytarovými motivy a silnou melodikou. U mne to byl tehdy jednoznačný adept na skladbu roku. Velké hitové ambice měla rovněž „Arlandria“ - nadýchanější zpěvná záležitost, hodící se k uhranutí davů v největších sportovních halách světa.

V nostalgické „I Should Have Know“, věnované starým časům NIRVANY, na basu zahostoval již výše zmíněný dlouhán Novoselic. Tahle atmosférická a dosti ponurá skladba, podporovaná hradbou smyčců, totiž pozvolna rostla vstříc bombastickému provedení a já v ní někde v pozadí vždy tušil konzultační účast spokojeně pokyvujícího Butche Viga. Stál tam za pultíkem v roce 1991, byl tam po dvaceti letech i tentokrát, a výsledek? Opět znamenitý. FOO FIGHTERS totiž podle mého nahráli v roce 2011 svou úplně nejlepší a v podstatě generační desku.


29.01.2021Diskuse (16)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

KrebsKandidat
09.02.2021 22:38

Keď Wasting Light vyšiel, dal som desať bodov z desiatich. Dnes to vidím na osem z desiatich, čo je stále skvelý výsledok. Sonic Highway mi v dobe vydanie prišiel o dosť slabší. A dnes mám radšej novšiu dosku. Tak o jeden bod na stupnici.

 

Stray
01.02.2021 22:05

spajk: Tak jak znám tvé hudební nastavení v rámci rocku a bez ohledu na můj názor na ta alba, bych ti poradil kašlat na první tři řadovky, páč seš ten poslední kdo hledá punkovou chytlavost a odlehčenost, stejně tak kašli na poslední věci, podle mne je nejvíc pro Tebe právě deska One By One, což je nařvaná rockerská jízda, která má chytlabost, hustotu i tlak, a pak ještě In Your Honour, kde je matro děleno na první tvrdé cédo a druhé akustické, no a pak ještě zde recenzované album Wasting Light a samozřejmě i zajímavý koncept Sonic Highways, kdy Foos nahráli každou skladbu v jiném americkém městě s jiným producentem a hudebním hostem (je tam i ten Nielsen z Cheap trick, tuším v rámci Chicaga), takže pro tebe Foos - 2002 až 2015zhruba.

 

Alda
01.02.2021 20:19

Spajk: tak je to přesně naopak, There is Nothing Left To Lose - LUXUSní pohodová melodická věc, One By One u mě neobstál ve zkoušce času. Samozřejmě můj názor :-) Ale Wasting Light poslechnu.

 

Alda
31.01.2021 21:20

Spajku, taky nemám na originálu ani jednu jejich desku, nicméně One By One bych Ti určitě doporučil k poslechu + případně There is Nothing Left To Lose

 

Tomáš
31.01.2021 21:14

Tož Grohl si asi to "přeceňování" poctivě zaslouží - je to výborný bubeník, slušný kytarista, má cit pro přirozeně silné melodie a ani jako textař se neztratí

no a pak je to taky hodně cool týpek, žádná "velká hvězda", ale takový civilní, normální táta od rodiny. A pracant - spousta bočních projektů, dlouhá turné s FF.

Přitom by si v klidu mohl vyžít z tantiemů od Nirvany, nic neřešit. Prostě rocker srdcem i duší

 

spajk
31.01.2021 20:39

Nemám ani jednu jejich desku. Něco mi uniká? Grohl mi dycky přišel jako nejvíc přeceňovaná hvězda rokenrolu. Na milost jsem ho vzal až díky dokumentu Sound City. Asi jsem byl celou dobu zaujatej, v dokumentu vystupuje jako nesmírně sympatickej týpek a získal si mě na svojí stranu. Nicméně desky FF jsem si stejně nekoupil. Ale kredit mu zpětně připouštím :-)

 

Meres
31.01.2021 19:22

Keď vyšlo toto CD, drtivá väčšina verejnosti bola nadšená, ale ja akosi nie. Pre mňa to naj čo FF vypustili do sveta je zachytených na prvých piatich albumoch 1995-2005. Potom je to už trochu ako na húpačke. Echoes,... celkom otrasná nuda ktorú zachraňujú zhruba tri podarené pecky, Wasting Light je lepší, ale nadšenie vo mne akosi nevyvolalo; Sonic Highways bola zaujímavá platňa, rozhodne lepšia vec ako 2007 a 2011; a Concrete and Gold? Strašná somarina a spolu s Echoes najhorší Foo Fighters. Na ten nový album sú moje očakávania dosť nízke, singel celkom sračka, ale tak šancu tomu dám. :)

 

Stray
31.01.2021 16:33

Mám je někde mezi docela tuctovým mainstreamem a prostě dobrou kapelou světového formátu. Vyloženě neobyčejných alb maj asi tak okolo tří, nicméně i ty horší v sobě maj vždy nějakou zajímavost, ať už jde o dělení In Your Honour na tvrdší a akustické cédo, luxusní otvírák The Pretender v rámci Echoes..., chytlavé singly Learn to Fly a Breakdown v rámci třetí řadovky nebo zajímavý koncept s americkými městy u Sonic Highways.

 

Tomáš
31.01.2021 14:33

já si dělal srandu, a mířil jsem na to, že 100% hodnocení si zaslouží jen pár výjimečných alb

jak říkám, s hodnocením FF víceméně souhlasím, i s těmi %. Pro mě jsou FF srdcovka, takže možná nejsem úplně objektivní.

Je zvláštní, že třeba pro pár mých "alternativnějších" kamarádů byli FF vždy jen tuctovej mainstream, nezajímavej hardrock. Ok, proti gustu... taky jsem někdy nechápal jejich nadšení z jiných kapel, které pro změnu mě přišli tuctové a nezajímavé

 

Stray
31.01.2021 14:20

Krutej si vůbec nepřipadám, spíš za těch 32 let každodenního poslouchání vím, co poslouchat chci, co ani moc ne a jak danou věc zařadit. To není žádná namistrovanost. Krutej za to že dávám všem deskám Foo Fighters mezi 60-90%? Tak co bych jim měl jako dávat? Podle mne je to dost vysoko nastavený rozmezí.:-) Tenhle koníček nepěstuju pro to, abych si s někým vzájemně potvrzoval svoje pravdy a družil se, ani to není žádná namistrovanost. Když mě potkáš, tak dost pravděpodobně uvidíš introvertního týpka, kterej Ti nebude vehementně cpát svoje názory. Snažím se hodnotit se střízlivostí.